Teprve ex post jsme se dozvěděli, že se česká vláda připojila ke všem vládám světa minus vlády USA a Maďarska. Česká republika v OSN podpořila globální pakt o uprchlících, což je dvojče známého globálního paktu o migraci, ale právě druhý pakt. Oba byly počaty tzv. Newyorskou  deklarací OSN před dvěma lety. Jak už název napovídá, ve druhém případě nejde o hospodářské přistěhovalectví, ale o uprchlíky – před perzekucí, válkami, násilím. Andrej Babiš souhlas ČR s paktem o uprchlících shazuje, že je právně nezávazný. To bylo ale jeho migrační dvojče taky, a přesto se proti němu Česká republika vymezila a premiér to patřičně zdůrazňuje. Takže o co se jedná tentokrát?

V anglickém znění je uprchlický  pakt tady (https://www.unhcr.org/gcr/GCR_English.pdf) a podobně jako globální pakt o migraci je to útok na čtenářovu trpělivost. Nicméně se jím jako bílá nit vine představa, že fenomén uprchlíků ve světě je konstanta a těm několika málo zemím, které hostí velkou část uprchlíků, je potřeba „férově“ pomoci, což i tentokrát míří do nějaké míry k přerozdělování lidstva. Na několika místech uprchlického paktu se píše  o spravedlivějším sdílení břemena (rozuměj buď přerozdělování uprchlíků, nebo nákladů na jejich pobyt). Svému migračnímu dvojčeti je podobný ve výčtu oblastí, kde si uprchlíci zaslouží zvýšenou pomoc: přístup k práci, do zdravotnického systému, ke vzdělání a podobně.

Jsou to na první poslech rozumné a humánní nápady. Dobré je i to, že uprchlický pakt se nese v jiném tónu než migrační pakt. Není pro něj charakteristický oznamovací, ale podmiňovací způsob. Nevyskytuje se v něm sloveso „zavazovat se“ (ve smyslu: Signatářské státy se zavazují), které tak učarovalo autorům migračního paktu. Na různých místech se klade důraz nikoliv na přijímání uprchlíků, ale na pomoc státům, které je přijaly nebo do kterých uprchlická vlna prostě dorazila.

Potíž nového globálního paktu je v tom, že zakládá další těleso mezinárodní byrokracie, která může časem rozvinout vlastní dynamiku, s níž veřejnost, natož parlamenty v signatářských zemích, neudrží  krok. Tady by to mohlo jít rychle. Každé čtyři roky, píše se v uprchlickém paktu, se budou konat konference OSN o uprchlické otázce (pod jménem „Globální fórum o uprchlících“), první už příští rok. Konference budou k  tomu, aby se na nich účastnickým vládám předkládaly závazky (opět: nemusí jít o počet přijatých běženců, ale také o peněžní nebo věcnou pomoc). Uvidí se, jestli to, co nám přinesl 17. prosinec 2018, nebyl zárodek donucovacího mechanismu.

OSN argumentuje, že pakt nerozšiřuje práva uprchlíků nad rámec Ženevské konvence z roku 1951. Proti té není námitek a Česká republika se podle ní řídí. Přidaná hodnota paktu, jak bezelstně vysvětlil Volker Türk z komisariátu OSN pro uprchlíky (UNHCR), spočívá v tom, že vyplní mezeru v Ženevské konvenci, která, smůla, neurčuje, jakým způsobem mají státy sdílet břemeno a zodpovědnost k uprchlíkům. Mezera je vyplněna, směr je daný, Česká republika nebude moci tvrdit, že s ním nesouhlasila. Otevřelo se další jeviště, na němž by někdo měl nepřetržitě dávat pozor, přitom naše reprezentace toho není vždycky schopna ani v Evropské unii. 

Podpis pod uprchlickým paktem OSN je obhajitelný politický postoj (uprchlíkům, aspoň v užším významu, jaký platil v době vzniku Ženevské konvence, slušný stát pomoc neodepře), pokud by většina společnosti souhlasila s tím, že rozhodování o tom, komu a jak pomůžeme, se postupně přenese z národní na mezinárodní úroveň. Praha však k uprchlickému paktu přistoupila po nulové veřejné diskusi. Když to ex post přece jen vyšlo najevo, Andrej Babiš zkusil svou  klasickou figuru: To oni. Tentokrát to nebyla ani máma (vstup do KSČ), ani Klaus (vstup do politiky), ale koaliční partneři: ministr zahraničí Tomáš Petříček a Petříčkův stranický šéf Jan Hamáček. Oba sociální demokrati prý si pakt na vládě prosadili, Babiš, který ještě před dvěma dny tvrdil, že republika se nepřipojí ani k tomu migračnímu, ani k uprchlickému, včera na Facebooku věcně nesmyslně reagoval na časté otázky, proč se tedy k uprchlickému paktu připojujeme. „Není to tak a stále platí, že osobně mám na věc naprosto jiný názor než ministr zahraničí.“ 

Ovšem ministr Petříček se bránil poukazem, že pro uprchlický pakt hlasovala „naprostá většina vlády“. Máme si představovat, že premiér se ocitl v naprosté menšině, neřkuli že byl proti sám? A že by se ve vládě, kde má ANO deset a ČSSD čtyři ministry, polovina, ale spíš většina jeho ministrů proti premiérovi vzbouřila? Proč by to poprvé ve svých životech udělali u „právně nezávazné“ deklarace?

Spíš bychom si měli představit to, že Andrej Babiš si vůbec nepředstavoval, že se i uprchlický pakt dostane na pomyslný radar veřejnosti. U migračního paktu se českým diplomatům stala ta nepříjemnost, že od paktu během posledního půl roku odstupovaly některé vlády a pokaždé to vzbudilo o něco větší pozornost. Česká od něj odstoupila v polovině listopadu, pár dní po polské a zhruba tři týdny po schůzi, na níž ho schválila. Možná si ti antiglobalisté, kteří si aféru Krym vysvětlovali jako pomstu globalistických sil za odvážný odpor vůči Bruselu, kvótám a migračnímu paktu, přiznají, že v zahraničí český premiér s přesvědčením bojuje jen za své osobní zájmy a jinak je to naprostý oportunista.