Včera v Bruselu začal summit tentokrát mnohem důležitější, než unijní summity obvykle bývají. Jedno velké, vše převyšujíjcí téma je přistěhovalectví do Evropy, které se systematicky děje oklikou přes azylové zákonodárství. Jak známo, německá kancléřka Angela Merkelová, která doma od svého koaličního partnera Horsta Seehofera dostala nůž na krk, hraje o život. Před dvěma týdny proto vyhlásila pátrání po bájném evropském řešení, které by podle jejích představ zřejmě mělo a) umožnit repatriaci odmítnutých žadatelů o azyl uvnitř EU (prakticky z Německa do Itálie, b) nějak do evropského práva dostat systém přerozdělování žadatelů nikoliv podle jejich přání, ale podle rozpisu, také k nám.

Před rozhodujícím jednáním se zdá,  že to ani na jedné frontě kancléřce nevyjde, na té první pro odpor Itálie, na té druhé pro odpor Visegrádu, Baltů, Rakouska a dalších. Plán Berlína byl rozehrát Jihoevropany proti Východevropanům (tj. i nám) ale do toho přišla z východoevropského pohledu za minutu dvanáct nová vláda v Římě, která si s Berlínem a s Bruselem elementárně nerozumí. Na druhou stranu Německo zůstává nesmírně mocným členským státem, kancléřka dokonale rafinovanou političkou, která i do Bruselu přijela s předjednanou podporu Francie, zkrátka dnešní den může být dlouhý.

V pátek ráno můžeme vycházet z jedné jistoty. Těžiště, jakási agregovaná politická vůle vlád členských zemí, se posouvá k mnohem ofenzivnější, chcete-li brutálnější ochraně vnějších  hranic EU. Prosazuje ho jiná garnitura politiků, mohli bychom je označit za muže činu, zatímco tu dosluhující elitu tvoří žena a muži stále stejných slov.

Před třemi lety byla na pořadu dne tzv. balkánská cesta, tvořená státy mezi Tureckem a Německem (Řecko, Bulharsko, Srbsko, Chorvatsko, Slovinsko, Maďarsko a konečně Rakousko). Pro běžence ji uzavřel Sebastian Kurz, tehdy ministr zahraničí, dnes kancléř Rakouska. Učinil to na základě bilaterálních smluv,  nečekal tedy na žádné celoevropské řešení, které (úplně stejně bilaterálně) vyjednávala s tureckým prezidentem Recepem T. Erdoganem kancléřka Merkelová. Tehdy kancléřka Rakušany za jejich údajné sólíčkaření kritizovala, dva roky poté ta sama žena jakoby mimochodem přiznává, že Kurzova iniciativa byla tehdy účinnější než ta její.

Dnes je na pořadu dne tzv. středozemní cesta z Libye a sólistou, který prošlapuje stopu evropskému mainstreamu, italský ministr vnitra, předseda Ligy, rabiát Matteo Salvini. Nejprve zakázal přistát v italských přístavech několika lodím nevládek, které oficiálně zachraňují, ve skutečnosti přebírají běžence od pašeráků už u afrických břehů, tři dny před summitem pak odletěl do Tripolisu, kde se svým protějškem (byť z vlády kontrolující jen asi dvě třetiny libyjského pobřeží) Abdelsalamem Ashourem dohadoval společný postup. Jednali jak o vracení lodí s běženci už z pásma, kde končí tzv. pobřežní moře (dvanáct námořních mil od břehu) zpátky do Libye, tak o tom, že by se střežená hranice posunula z pobřeží Libye na jih, na Saharu. Salvini vyslovil donedávna nemyslitelný návrh: se střežením jižní hranice Libye ať pomáhá NATO. Podle italského ministra nepotřebujeme NATO proti Rusku, to nás neohrožuje, ale v Africe. (Demografický  vývoj nepochybně ohrožuje podobu Evropy, jak ji ještě pořád známe; americký Pew Research Center letos v březnu oznámil,  že v subsaharské Africe je řada států, z nichž by odešla pokud možno více než polovina obyvatelstva. Z rekordní Ghany 75, z Nigérie 74, z Tanzanie pouhých 43 procent...)

Rakušan Kurz letos bije na poplach před novou migrační cestou, která se prý rýsuje přes Albánii a po pobřeží Jaderského moře – pro ten případ už navrhl zřízení záchytných táborů v Albánii. Těsně před summitem nechává na hranici s Itálii provést cvičení, během něhož 700 vojáků a policistů za přítomnosti kamer odráží davy rozčílených migrantů od rakouských plotů. Je to gesto určené voličům doma a současně německé vládě, že národní řešení, jichž se Merkelová tak obává, se její sousedi nebudou rozpakovat použít.

V Evropě se něco dalo do pohybu. Před očima se nám odehrává pokus překonat fatalismus tváří v tvář masovému přistěhovalectví do evropských sociálních systémů. Letargie má velkou setrvačnost, nicméně nebýt lidí jako Salvini, Kurz, Seehofer, nedělo by se dnes vůbec nic. Být stará garda ztělesňovaná Merkelovou a Jeanem-Claudem Junckerem sama mezi sebou, pohovořila by dnes večer o nutnosti vést boj už s příčinami migrace atd. a vůbec na nic by u toho nemyslela.