První Kunderův francouzský román přeložený do češtiny je zároveň (možná) i jeho knihou poslední, pravděpodobně jeho rozloučením s literaturou, románovým epilogem, ba epitafem, prostě knihou, která bude asi na konci seznamu jeho Díla.

Autor ji psal a vydal, když překročil osmdesátku, po sérii jiných francouzsky psaných románů (Pomalost, Totožnost, Nevědomost), třináct let od poslední knihy, po české kauze z roku 2008, resp. 1950, ale i poté, co ve Francii vyšlo jeho kompletní dílo v edici klasiků – a kdy se zdálo, že k němu již nic nepřidá. Pak překvapivě, nejprve v italštině v roce 2013, rok nato ve francouzštině u Gallimarda, vychází krátký „román“ La fête de l’insignifiance, Slavnost bezvýznamnosti. Nyní se dostává v překladu Anny Kareninové do rukou česky čtoucího čtenáře, následovat mají též zbývající francouzské romány, takže kunderovská kletba, byla-li nějaká, nad spisovatelovou dávnou vlastí brzy padne.

Název Slavnost bezvýznamnosti je vybaven podobně nonsensovou magií jako název Nesnesitelná lehkost bytí. Je to kóan, hříčka zdánlivě nelogická, paradox jako tlesknutí jednou rukou, neboť slavit bezvýznamnost znamená ji vzápětí zrušit, protože pak už není bezvýznamná. V románu se tak stane na večírku, který se koná na oslavu narozenin postavy, na níž je významné jen to, že má brzy zemřít, i když i to je jen její podivný žert. Ve skutečnosti se právě dozvěděla, že podezření na rakovinu se nepotvrdilo, jenže právě ta možnost dodávala její (dočasné a bezvýznamné) existenci nějakou významnost, o kterou najednou nechce přijít. Tak ji slaví, pozve přítele, nějaké svůdníky, několik žen, které pronesou několik vět, třeba jedna z nich, ústy plnými salámu: „Lidské bytí je samota.“ Čili Kundera ironický.

Ta slavící postava se jmenuje D’Ardelo a my se s ním setkáváme poté, co vychází z lékařské ordinace kousek od Lucemburské zahrady (v Paříži, naturellement), kterou lze považovat za jeviště, na kterém se odehrají důležité scény románu. Ty jsou propojeny bez větší kauzality do soustavy krátkých výjevů či etud, v nichž se v rychlém sledu střídají postavy jako nosiči „idejí“ či témat, které lze považovat za typicky „kunderovské“. Poznáme je podle toho, že když se je jako hlubokomyslné sentence snaží někdo napodobit, je trapný. Originální „Kundera“ je naopak vždy nadnášený lehkostí brilance, jakéhosi kouzla nevážné vážnosti, smutku za úsměvem, magie mistrovské hry, i když jde o… ptákovinu.

S tou první reflexí (úvahou) se ve velmi „ostré“ podobě setkáme hned na první stránce, kde postava jménem Alain jde pomalu červnovou pařížskou ulicí a všímá si, že dívky mají (ukazují) holý pupek (nebylo by vhodnější slovo pupík?). „To ho podnítí k zamyšlení“: „jak definovat erotiku muže (nebo doby), když se ženská svůdnost soustřeďuje doprostřed těla, do pupku?“ U jiného spisovatele by možná bylo takové entrée důvodem k zaklapnutí knihy: copak lze něco vyvozovat z toho, že holky mají krátká trička? A stojí taková úvaha za to? Co to říká jiného, než že je to (asi nevkusná) móda? U Kundery je to signum, jeho „trade mark“, poznávací znamení, které signalizuje: Můj čtenáři, jsi na správném místě, půjdeš „zahradou toho, kterého máš rád“, toho, od kterého jediného si tu necháš holý pupík vysvětlit tak, že tě to bude nejen bavit, ale že to přijmeš jako ontologický důkaz krize západního lidstva. Holý pupek, který je vždycky stejný (opravdu?) je totiž, dočteme se posléze, znamením doby, popřením individuálního (stehna, ňadra, zadek), výzvou k opakování, znakem toho, že z lásky se stal zmechanizovaný sex. Láska se tedy stala bezvýznamnou? To určitě ne a nemyslí si to ani Kunderovy postavy. Věci nejsou tak jednoduché. Třeba jde ještě o něco jiného: o pupeční šňůru a spojení celého lidstva s velkou Matkou…

V tu dobu, kdy Alain přemítá nad pupky, se v té zahradě prochází Ramon (v tom jméně nalézá Sylvie Richterová v esejistickém doslovu šifru pro „román“, což může být), který se už měsíc chystá na Chagallovu výstavu, jenže to by se musel „dobrovolně proměnit v část té nekonečné fronty, která se táhla k pokladně“, což se mu nechce, neboť Kunderovy postavy nejsou nikdy „částí celku“, natož davu. Místo toho se tedy s klidem a chutí prochází mezi sochami z francouzských dějin, loudá se „zahradou géniů“, kteří už nikomu nestojí za to, aby se o ně zajímal (jenže lidé opravdu nehledí na sochy, když jdou kolem posté, turisté ano). Ta lhostejnost (sochy, ale i dějiny se staly bezvýznamnými) ho uklidňuje a Ramon je šťastný, píše Kundera. Za chvíli potká svého známého, nikoli přítele, neboť si ho neváží a považuje ho za blbce, D’Ardela, který mu řekne (sám neví vlastně proč) o své (neexistující) nemoci a zeptá se ho, zda nezná někoho, kdo by mu zorganizoval slavnost. Ramon mu slíbí, že mu jednoho takového pořadatele slavností obstará. Tak se na scéně objeví Charles, organizátor slavností (koktejlů), a jeho přítel Kaliban…

Kaliban je nezaměstnaný herec, kdysi exceloval v Shakespearově Bouři (hrál divokého Kalibana), ale protože pak již nedostal další roli, začal se živit jako číšník na slavnostech. Aby však zcela nepřišel o své herectví, rozhodl se, že se namaskuje (zločin black face ještě tehdy nedorazil do Francie) a bude předstírat, že je cizinec, takže bude mluvit neexistujícím jazykem, pákistánštinou: takový jazyk opravdu není. Je to narážka na přechod Milana Kundery do francouzštiny? Těžko říct… Jisté je, že jeho francouzské romány jsou přece jen jiné, jako když z malby přejde umělec na linoryt: tahy se zvýrazní a zjednoduší, pozbudou valérů a prokreslenosti, ale hlavní linie vystoupí víc do popředí.

Důležitá je ještě jiná věc: u Charlese si Ramon všimne knihy Chruščovových pamětí. Ty se tam dostaly tak, že mu je tam kdysi přinesl Mistr. Mistr bude sám autor, tedy „Milan Kundera“, který tam přinesl Chruščova proto, aby „přátele“ („v mém slovníku nevěřícího je jediné slovo svaté: přátelství“) pobavil. Pobavit je má podivná historka se Stalinem a koroptvemi, ve které už jen málokdo pozná vtip. Lepší je Kunderova hypotéza o Stalinově sadistické lásce ke Kalininovi, bezvýznamné figurce, po níž Stalin, ten velký šprýmař historie, pojmenuje po válce slavné německé město Königsberg (Královec) Kaliningrad, čímž na věčné časy oslaví bezvýznamnost. Kompenzuje tím Kalininovo trápení s prostatou, v němž se Stalin vyžíval a nedovolil Kalininovi dojít se během Stalinova řečnění vymočit. Za to mu bude na věčné časy náležet město, kde žil velký Immanuel Kant. Před tímto důmyslným výkladem lze jen smeknout.

Důležité je, a je to snad i jedno z možných a autorem nabízených čtení toho zvláštního románového představení, že na motivy Stalinových příhod se chystá Charles napsat hru pro loutkové divadlo. Postavy i celá poetika románu, tedy rychlé výstupy, výkladové monology, překotný běh děje, podivné, jakoby fantaskní scény s peříčkem a s anděly, bizarní pasáže se Stalinem, vrcholící zjevením jeho ekipy v Lucemburských zahradách etc., to vše vytváří atmosféru přízračného scénáře pro loutkové divadlo, tažené na pupeční šňůře vševládného autora, mistra a demiurga. Ten ho sestavil pro vlastní potěšení, proto, že jen on sám mu může ve všech ohledech a významech porozumět. Neporozumění je konstanta světa. Řečeno velmi kunderovsky: „každý mluví k druhému navzájem z dálky, každý z rozhledny postavené na jiném místě a čase“. Čtenář, který má svého Mistra rád a rád se jím nechá zavádět i po nepřehledných cestách, trochu váhá, je-li to vůbec ještě určeno jemu, čtenáři. Možná by si Mistr vystačil sám se sebou, jako zahradník, který se jen tak nemůže rozloučit se svými květy: postavami, motivy a pojmy. Tak s nimi ještě jednou přehrává variaci na svá stará témata. Loutky se pohybují jako obrysy na zadní ploše stínového (loutkového) divadla. Hrají němohru, kterou spíš odezíráme z Mistrových úst a chápeme jako šifru, kterou ani není třeba vyluštit. Její krása je v její svobodě, kdy už na ničem příliš nezáleží, protože všechno důležité se už stalo a bylo řečeno. A pokud je to důležité i teď, nikdo tomu neporozumí, takže je to bezvýznamné.

Ale opravdu? V eseji Zneuznané dědictví Cervantesovo Kundera říká: „Duch románu je duch složitosti a každý román říká čtenáři: Věci jsou složitější, než myslíš.“ A jeho čtenáři (možná) okamžitě naskočí jiná jeho slavná věta, „Zdravý duch páchne blbostí“, což je věta snad ještě kontrarevolučnější než ta předchozí, kacířská, která si dovolila parodovat Marxe („Optimismus je opium lidstva“). Věřím, že z tohoto plodného spojení složitosti a blbosti ducha by měl Kundera radost a ocenil by, že s vědomím obojího se jeho dílo jen tak nevýznamným nestane.

Milan Kundera: Slavnost bezvýznamnosti. Z francouzského originálu La fête de l’insignifiance přeložila Anna Kareninová. Doslov Sylvie Richterová. Vydal Atlantis, Brno, 2020. 120 stran.