KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Normální posezení u táboráku v Lánech

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Normální posezení u táboráku v Lánech

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Fotografie, na které ti dva unavení staří muži sedí vedle sebe, a dokonce to vypadá, že spolu normálně mluví, narušila světonázor mnohých občanů. Jak to, že se ti dva mohou k sobě vůbec přiblížit? Jak to, že se tváří, jako by se dokonce dobře bavili? Vždyť je to od Karla Schwarzenberga zrada po tom všem, co ten druhý pronáší a jak se chová, říkají jedni. Tohle nám neměl dělat! Sedí si vedle té obludy a vypadá to, že mu není špatně. Nám by bylo! 

A druzí, ti na Zemanově straně, kteří nemohou toho Rakušáka ani cítit, jsou pohoršeni, že „kníže“ vůbec jede do Lán a že ho tam pustí. Ještě to bude chtít zpátky! 

Z fotografie nebo pár záběrů se raději nemá nic vyvozovat. Mimo záběr už to mohlo být úplně jinak a třeba to porozumění, pokud tedy vůbec nějaké bylo, trvalo dvě tři minuty, pak zase rychle šli od sebe s pocity všelijakými. Ale taky třeba to mohlo být normální setkání dvou politických veteránů, kteří se znají léta, léta na sebe naráželi a nějak se potýkali, soupeřili spolu, to ano, ale protože ani jeden z nich není, nebo aspoň nebyl, pitomec, tak věděli vzájemně o svých kvalitách.

Mladší už to nepamatují, ale byly doby, kdy Miloš Zeman byl opravdu vtipný chlapík a měl v sobě jiskru, a dokonce se uměl smát tak, že to vypadalo srdečně. Hodně toho v sobě zabil a potlačil, na mnohém má podíl jeho podivné okolí, ale my humanisté věříme v potenciál dobra, abych tak řekl, takže všechno zmizet nemohlo. A my, kteří jsme zároveň relativisté, si taky myslíme, že není nutné brát vše doslova, že hodně v politice se dělá pro první signální a někdo má holt sklony přehánět a provokovat, na což pak zase jiní reagují jiným přeháněním, provokováním, až to přejde v nenávist, do které se v téhle zemi spadne jedna dvě, i když jinak je to země docela mírná. 

Ale třeba je to všechno trochu hra a divadlo, jak to v životě bývá. Měli jsme tady vztah dvou Václavů, Havla a Klause, a přestože je dělily hluboké příkopy ideové a povahové a bůhvíjaké, a nejspíš se opravdu asi nemilovali, byl mezi nimi zajímavý vztah osobní. Dalo by se říct, že to byl stydlivý respekt. Zatímco lidé z obou táborů se nemohli ani cítit, oni byli na sebe zdvořilí a podezírám je, že na sebe trochu pokukovali se zájmem.

V létě 2011 si vyměnili pozdravy k narozeninám, první napsal Havel Klausovi, zavtipkoval, že Klaus je opět jen o pět let mladší, Klaus mu odpověděl více než jednou větou, zavtipkoval, že Havel byl holt vždycky před ním, a pak napsal, že by se u něj možná stavil… Už se, pokud víme, nestavil, bylo to spíš zdvořilostní, snad se Havlovi z té představy nepřitížilo, ale třeba by to setkání bylo, jako když se prostě sejdou dva lidé, co se léta dobře znají, něco spolu zažili a už vědí, že to tak holt v životě chodí. 

Tak možná to bylo i se Zemanem a Schwarzenbergem v Lánech. Přijeď, Karle, máme tady táborák, upečou nám špekáčky, vždyť to máme oba rádi. – To víš, že do Lán vždycky rád přijedu, vždyť to vlastně patří mé máti a dědeček Fürstenberg tam zakládal hasiče. A bratwurst já miluju. 

Třeba to bylo jinak. Ale i tak to chvíli vypadalo, že jsme v normální zemi. Hned zítra už to bude zase jinak. Kdo první začne?