V Británii padl Boris Johnson a pro řadu lidí široko daleko, kteří komentují politiku, a to i v Evropě, to byla jediná událost na světě. Jeho pád byl nevyhnutelný kvůli souběhu dvou věcí – že spoustu kolegů různě naštval a podrazil a že strana klesá v průzkumech. Ale opravdu to pobouření, radost a zadostiučinění v jednom, jež tvořilo mainstreamovou reakci, bylo úměrné realitě? Když si dohledáte Johnsonovy poslední kauzy, zjistíte, že to byly trapné, občas lechtivé pitomosti, jakými se britský parlamentarismus vzrušuje už dvě stě let, akorát že ti lidé dřív bývali zajímavější. Ale jak by řekl Andrej Babiš, „to je jedno, měl kauzy“. Johnson zjevně nesplnil mnohé z toho, co sliboval. Ale byl o tolik horší než převážná většina úřadujících státníků?

Myslím, že to náruživé nakopávání do zadku na odchodu má tři hlavní příčiny. Zaprvé brexit. To je pro typického eurofila osobní. Brexit nebyla chyba, byla to urážka. A uražená ješitnost je mocný afekt.

Zadruhé, Johnson zosobňuje to, co internacionála šprtů neodpouští. Své elitní vzdělání nevyužíval k pronášení prefabrikovaných frází s ustaraným výrazem, nýbrž k tomu, že dokázal publikum bavit a inspirovat. S optimismem, bez krutosti a škodolibosti a hlavně bez špetky sebelítosti. V éře kultu oběti odmítal hrát oběť. „Jak jsme viděli ve Westminsteru, stádní pud je mocný, a když se stádo dá do pohybu, tak se dá do pohybu… Nikdo není ani zdaleka nenahraditelný a náš skvělý a darwinistický systém vyprodukuje jiného vůdce…“ Kdo jiný takhle rezignuje, téměř radostně? Johnsona nesnáší ten typ lidí, kteří si připadali strašně důležití a dospělí a nenahraditelní, když mohli pokárat Mirka Topolánka za výraz „noc dlouhých nožů“ a za to, že ukázal komunistickému poslanci zdvižený prostředník.

A zatřetí, ti lidé mluví o Johnsonovi, aby nemuseli mluvit o tom, jak dopadá odkaz jejich Antijohnsona, politika, kterého vydávali za vzor, kancléřky Merkelové. Ta by se žádného nepovoleného večírku nezúčastnila. Zato důsledky její politiky nás drtí dnes a denně, od Ukrajiny po plyn a elektřinu (britská energetická transformace taky moc nefunguje, ale aspoň nestojí na zavření jaderných elektráren). Pamatujete si z ledna ty mapky letového provozu, na nichž je vidět, jak britská vojenská letadla dovážející zbraně na Ukrajinu oblétávají Německo? To je grafické znázornění odkazu Johnsona a hanby merkelismu.

Neměli bychom si nechat ujít kvalitní politické představení u nás doma. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek zveřejnil výsledky kontroly na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci a, jak varoval na brífinku, nedopadla dobře. A nechal připravit sérii slajdů, na nichž je vidět, jak velmi špatně dopadla. Prezentace sice měla své vady na kráse. Například systematicky kontrastovala práci Olomouce s VSZ v Praze, k jehož činnosti by přitom taky bylo možné mít lecjaké výhrady. Prezentovala drtivou částku půl miliardy v náhradách za neoprávněná stíhání, i když tedy bylo upřesněno, že to je částka, kterou si různé strany nárokují, a skutečně vysouzeno zatím bylo mnohem méně závratných deset milionů. Ale nad čísly o tom, kolik si mezi sebou státní zástupci rozdělují vedoucích funkcí, jak se to projevuje na příplatcích za vedení a jak směšné množství případů připadá na jednoho zástupce, mohl divák jen uznale konstatovat: pro tohle byly vynalezeny slajdy, to je jako dělané pro Blesk. A taky se to v něm ocitlo.

Poté, co takto ministr znectil reputaci jedné z našich elitních trestněprávních institucí, přišel čas na dotazy a hned ten první byla solidní přihrávka. V únoru odešel na vlastní žádost vedoucí VSZ Ivo Ištvan, který úřad řídil deset let, připomněl novinář, a považuje ministr jeho uváděné důvody ve světle prezentovaných údajů za věrohodné? Blažek upřesnil, že Ištvan úřad fakticky vedl dvacet let, a pokračoval, aniž mu byť jen zacukalo v koutcích: „Já se nechci vracet k minulosti, to znamená, abych hodnotil nějaké osoby, které už v té funkci nejsou. To neudělám.“ Nemusel, vše už bylo řečeno.

Sice to trvalo, ale nemysleli jste si, že Blažek si nechá ujít zúčtování se strůjci zásahu na Úřadu vlády v roce 2013, že ne?