Čekají nás velké změny, nemáme-li se stát upadající společností penzistů

Na důchod v pětašedesáti zapomeňte

Čekají nás velké změny, nemáme-li se stát upadající společností penzistů
Na důchod v pětašedesáti zapomeňte

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Uvázli jsme v mrtvém bodě. Stojíme před obrovskou výzvou. To, jak ji zvládneme, rozhodne o tom, jestli zůstaneme v příštích desetiletích bohatnoucí, prosperující společností, nebo budeme stagnovat a upadat. Rozhodovat bude, jestli se staneme společností důchodců, nebo se této pasti, která přinese stagnaci, dokážeme vyhnout. Na rozhodnutí je nejvyšší čas. V nejbližších několika letech se ale nic nestane. V čele vlády a parlamentní většiny stojí člověk, který je lídrem jediné seniorské strany v Evropě. Andrej Babiš se svým spolkem ANO má nejsilnější podporu ze všech politických stran, víc než dvakrát vyšší než Piráti a ODS, přetahující se o druhé místo. Má ji díky důchodcům. V generaci 60+ ho volí podle průzkumů agentury Kantar pro Českou televizi téměř každý druhý. Podle agentury Median tvoří senioři 42 procent všech Babišových voličů. Ve všech mladších, pracovně aktivních a na státu méně závislých generacích má podporu nesrovnatelně nižší. Lidé nad šedesát mají také výrazně vyšší volební účast a jsou výrazně loajálnější ke straně, kterou si vybrali. Oni jsou Babišovým tvrdým, velmi spolehlivým jádrem. Je to evropský unikát. Nikde jinde není strana, jejíž síla by tak závisela na seniorech.

Proto se za vlády Andreje Babiše neodehraje žádná reforma penzí. Šéf ANO za žádnou cenu nedovolí vystrašit své nejvěrnější voliče. A jeho političtí poradci mu jistě sdělili, že právě zásahy do penzí jsou v posledních desítkách let v Evropě změnami, proti nimž se nejvíc a nejurputněji protestuje a nejvíc děsí voliče. Mnoha zeměmi prověřeným paradoxem je, že se jich velmi obávají především lidé, kteří už v důchodu jsou, nebo ho mají těsně před sebou. Jich se ale změny téměř nikdy netýkají. Vysvětlit to ale zatím přesahuje schopnosti i těch nejtvořivějších politických marketérů. Třicátníci a čtyřicátníci, na jejichž stáří změny míří, se jimi příliš nezabývají. Neřeší, co bude za třicet let. Děsí se jich ale ti, kdo o penzích přemýšlejí, protože už v nich jsou, nebo se k nim rychle blíží.

Méně penzistů, víc prosperity

Andreji Babišovi by o tom mohl povyprávět jeho francouzský přítel, prezident Emmanuel Macron. Ten se chystá prosadit největší zásah do francouzských penzí od druhé světové války. Jeho základem je zrušení „speciálních režimů“, což je systém dřívějších odchodů do penze pro vybrané profese. Ve Francii dnes neexistují univerzální pravidla pro odchod do důchodu, ale fakticky seznam různých profesních výjimek. Macronova vláda v čele s premiérem Édouardem Philippem schválila minulý pátek průlomový „univerzální systém“ penzí, kde se věk odchodu počítá podle odpracovaných let. Národní shromáždění o něm začne jednat 17. února. Odbory rozjíždějí další velkou sérii demonstrací a stávek. Před Macronem se neúspěšně o podobnou reformu pokoušel v roce 2008 republikánský prezident Nicolas Sarkozy.

Od Babiše se žádné změny čekat nedají. Nad tím, že ve stárnoucí společnosti, kde bude beze změn systému čím dál méně těch, kdo pracují a platí, a čím dál víc těch, kdo berou důchody, mává rukou. „Tím, že navyšujeme mzdy, máme vyšší odvody sociálního pojištění. Proto nejsou žádné obavy,“ prohlásil v televizní debatě na Primě. Žádná reforma podle něho není potřeba, on přece zvyšuje důchody. „Důchody budou nadále růst. Není důvod k obavě, že by nerostly. Myslím, že to bude víc než 15 000 korun průměr v roce 2021,“ řekl. Doplnil, že vláda hodlá zakotvit další zvyšování důchodů i do rozpočtových rámců na následující roky po skončení funkčního období sněmovny. Koncem listopadu vyrazil na konferenci seniorů, kde dokonce vyhlašoval, že by se do penze mohlo chodit ještě dřív než teď. „Pokud se Česku bude dařit, mohl by se důchodový věk případně ze 65 let snížit.“ Je to přesně to, co chtějí slyšet jeho voliči, přestože se jich to vůbec netýká. Přináší jim to ale klid, že oni jsou tou rozpočtovou prioritou.

Za Babišova vládnutí žádná reforma penzí nebude. Takže nemá cenu ani věnovat výraznou pozornost návrhu důchodové reformy od x-té důchodové komise, kterou si tentokrát založila ministryně práce Jana Maláčová a do jejího čela posadila přední současnou expertku na penze Danuši Nerudovou. Rektorka Mendelovy univerzity v Brně daním a důchodům opravdu rozumí. Není ale schopná vyjet z dogmat a klišé o penzích. Ta stojí na tom, že ve chvíli, kdy člověk dosáhne určitého věku, má prostě na penzi od státu nárok bez ohledu na to, zda je dál schopný pracovat, nebo ne. Komise pod taktovkou Nerudové jen řeší, kde na všechny ty důchody vzít peníze, protože lidí s nárokem bude čím dál víc. Zdroje nachází ve zvýšení daní bohatší části společnosti. Je to recept na čím dál víc přerozdělující a rovnostářštější společnost seniorů. Je to strategie rezignace.

Danuše Nerudová a Jana Maláčová - Foto: Profimedia.cz

Vůbec se nesnaží vymyslet, jak dosáhnout toho, aby se i stárnoucí společnost, kde se rodí málo dětí a lidé se dožívají čím dál vyššího věku, nestala společností penzistů. Jak lidi motivovat k tomu, aby měli chuť co nejdéle pracovat a do penze odešli, až už skutečně nebudou mít sílu a energii být aktivní.

Série psychologických a sociologických studií totiž jasně prokazují, že čím je ve společnosti víc aktivních lidí, tím jsou ty společnosti více prosperující a rychleji bohatnoucí. Nejde na prvním místě o to, kolik lidí platí státu daně a kolik si od něj naopak bere penze. O mentalitě člověka víc než věk rozhoduje jeho společenský status. Aktivní, pracující pětašedesátník smýšlí úplně jinak a má úplně jiné starosti a priority než stejně starý penzista. Podle dlouhé řady studií z různých zemí jsou aktivní lidé také výrazně zdravější než stejně staří důchodci. Tady je samozřejmě sporné, co je příčina a co důsledek. Jestli jsou lidé méně nemocní, protože pracují, nebo naopak pracují ti, kdo jsou méně nemocí.

Stagnace přináší sobectví

Čím víc je ale ve společnosti penzistů, tím méně se v ní odehrává inovací, méně se v ní riskuje, a tím pádem méně bohatne a prosperuje. To má přímé důsledky na solidaritu a soudržnost společnosti. Harvardský profesor politické ekonomie Benjamin Friedman v sérii svých výzkumů přináší přesvědčivá fakta o tom, že prosperující společnosti s rostoucí ekonomikou jsou výrazně méně sobecké a podstatně velkorysejší než stagnující společnosti. Když se cítíme bohatí, věříme, že bude líp, a máme před sebou nadějnou budoucnost, jsme mnohem velkorysejší. Cítíme i větší ochotu společnosti vracet za to, že nám dala příležitosti prosperovat. Když se utápíme v úzkosti z budoucnosti a vidíme kolem sebe stagnaci, stáváme se výrazně sobečtějšími. Svou pozornost soustředíme jen na sebe a svoji nejbližší rodinu.

Z toho jasně vychází, že musíme hledat cesty, jak se vyhnout tomu, abychom při vyšším průměrném věku nespadli do pasti společnosti penzistů. K tomu vede jediná cesta. Lidé musejí déle pracovat. Chtít déle pracovat. Je nejvyšší čas začít přemýšlet o penzi úplně jinak než dnes. Důchodový systém ve většině západních zemí se stejně jako celá sociální síť nedokázal přizpůsobovat zásadním společenským změnám a zdegeneroval. Pasivitou politiků, kteří se změn bojí, a proto je neustále odkládají.

Státní penzijní systém odstartoval německý kancléř Otto von Bismarck. Poprvé svůj nápad představil císaři Vilémovi v roce 1881 slovy „Ti, kdo jsou neschopní práce a invalidní, by měli mít nárok, aby se o ně postaral stát“. Nárok na důchod byl tehdy v Německu stanoven na sedmdesát let. Samotnému Bismarckovi bylo 74 let, když ho dokázal prosadit. Až v roce 1916 se důchodový věk snížil na 65 let. Průměrná šance dožití byla v roce 1889 v tehdejším Německu 42 let. Sedmdesátníci byli už opravdu výjimeční, zasloužilí starci. Při tehdejší zdravotním stavu skutečně většinou práce neschopní. Vilémovské Německo rozhodně nebylo společností penzistů.

Bismarckův systém univerzálního nároku zůstal dodnes, ale společnost se změnila. Lidé výrazně déle studují. Většinou víc než do dvaceti let. Zároveň se výrazně prodloužila délka života. V Německu se muži dožívají v průměru 78,7 a ženy 81,1 roku. U nás je průměrná šance dožití mužů 76,1 a u žen 82 let. Jen v minimu západních zemí se věk odchodu do penze posunul k Bismarckově sedmdesátce. Oficiálně je ve většině států stanoven nejvýš na 65 až 67 let. Reálně ale lidé chodí díky různým předčasným důchodům do penze výrazně dřív. Ve společenském statusu důchodce tak v průměru tráví víc než deset let.

Důchod jen pro nemohoucí

Jediným receptem, jak i stárnoucí společnost udržet prosperující, je motivovat ty, kdo mohou, aby pracovali co nejdéle. Změnit mentalitu, aby se důchod nestal očekávanou metou, ale jen poslední možností, pokud už člověk opravdu pracovat nemůže. Politicky to vůbec nemusí být nepopulární. Naopak to může přinášet hlasy. Když se to postaví pozitivně jako lákadlo. Starším lidem se od určitého věku může nabídnout motivace tím, že se jejich platy částečně nebo úplně osvobodí od daní nebo pojistného, pokud budou dál pracovat a nepůjdou do důchodu. To jim přinese podstatně vyšší životní úroveň než penze. Pro zaměstnavatele budou atraktivní, protože za ně budou moci platit nižší odvody než za mladší kolegy. Tím se kompenzuje slabší výkon a méně energie, které s věkem přicházejí. Dá se s tím velmi tvořivě a politicky atraktivně hrát různou kombinací vyšších důchodů a daňových slev. Starší člověk, který bude pracovat, bude mít podstatně vyšší životní úroveň než jeho stejně starý soused penzista. U těch, kdo jsou skutečně nemocní a pracovat již nemohou, se dá životní úroveň kompenzovat invalidním důchodem. Stejně jako se dá udělat pár výjimek u skutečně náročných profesí, kde ve vyšším věku už není pokračování kariéry možné. Takových ale bude s měnící se ekonomikou čím dál méně.

Proč s tím ještě nikdo z politiků nepřišel? Kde jsou nápady ODS, lidovců, Pirátů, Starostů? O tom, jak těžká je změna myšlení, nejlépe vypovídá to, že ještě v roce 2010 prosadil v pravicové vládě v čele s ODS tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek v dresu TOP 09 zrušení daňové slevy pro pracující důchodce. Přesný opak toho, co by lidi udrželo v práci. Aktivním penzistům ji nakonec po stížnosti senátorů vrátil v roce 2016 Ústavní soud.

 

29. ledna 2020