K následujícím řádkům mne inspirovalo tažení mediálních rad proti reportážím investigativního novináře Janka Kroupy. Byly odvysílány někdy koncem minulého roku v Českém rozhlase a týkaly se problémů hospodaření Babišova podnikatelského impéria. Pan Kroupa vzbudil nevoli nejen pana Babiše.

Jeho reportáže nejprve kritizovala Rada Českého rozhlasu. Výhrady k nim měl i ředitel ČRo. Za Kroupu se přitom postavilo na 200 zaměstnanců rozhlasu.

Následně zahájila v té věci s ČRo správní řízení Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. A nyní dospěla k závěru (cituji dle Echo24): „Rada upozorňuje ČRo, že se dopustil přestupku“, a to „odvysíláním série zpravodajských příspěvků, které se zabývaly obhospodařováním pozemků s neznámým majitelem, kdy v těchto příspěvcích a pořadu došlo k nedostatečně objektivní prezentaci problematiky pobírání dotací na hospodaření na pozemcích bez právního důvodu“. Rada stanovila lhůtu k nápravě do 7 dnů od doručení upozornění, které bylo zveřejněno v zápise z pravidelného zasedání rady ze dne 14. srpna t. r.

Mé pochybnosti vzbuzují už mlhavé formulace jako „nedostatečně objektivní prezentace problematiky“, které znám důvěrně z dávnější minulosti, tajnůstkářský způsob zveřejnění a šibeniční lhůta k „nápravě“. A případ mne proto vede k obecnější a zásadnější otázce: Jak vlastně mohou v této naší politické situaci vůbec fungovat veřejnoprávní média?

To hlavní už se stalo

Naše nynější právní úprava stojí na tom, že rozhodující (mj. i dozorčí) úlohu v řízení veřejnoprávních médií hrají mediální rady. Radu pro rozhlasové a televizní vysílání jmenuje premiér na návrh Poslanecké sněmovny. Radu ČT a Radu ČRo volí Poslanecká sněmovna tak, aby v nich byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy; návrhy kandidátů na členy přitom Poslanecké sněmovně předkládají organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy.

Když odhlédneme od nejasné formulace zákona č. 231/2001 Sb. (neříká se tam přímo, zda a do jaké míry je premiér návrhem PS vázán, Miloš Zeman by se na tom vyřádil), je tato úprava v zásadě správná a jedině představitelná pro zemi, která se deklaruje jako parlamentní demokracie a právní stát a hlásí se k myšlence občanských a lidských práv, jak se prosadila v osvícenství – s tou korekturou, k níž přispěla socialistická hnutí 19. století. U nás bylo to vše po dlouhé době nesvobody znovu zakotveno po listopadovém převratu v roce 1989. Obnovené demokratické uspořádání mělo jistě řadu chyb. Měli bychom však vědět, že to bylo nejsvobodnější politické uspořádání, jaké jsme kdy zažili (letos oslavovanou první čs. republiku nevyjímaje). A jen na doplnění, návrhy různých lobbistických skupin na omezení úlohy PS v procesu jmenování mediálních rad jsem odmítal, protože za nimi vždycky stojí parciální zájmy a libovůle.

Politické uspořádání, jaké se u nás plíživě prosazuje od předjaří 2013 (Andrej Babiš mu říká „Nové pořádky“, držme se toho), znamená zásadní proměnu. Ta proměna ještě není úplně uzavřena, ale nedělejme si iluze, to hlavní se už stalo.

Poslaneckou sněmovnu ovládá většina skládající se z hnutí ANO, SPD a KSČM (jak vidno, se stávající menšinovou vládní koalicí se nekryje). Její převaha se blíží ústavní většině a vzhledem k rozkladu a úpadku ČSSD a k jednotlivcům v posl. klubech ODS a KDU-ČSL jí může ve významných věcech dosáhnout. Nemá nějakou jednotnou ideologii, ale na řadě opatření se snadno a rychle shodne. A všichni ti lidé dosáhli svého nynějšího postavení v souladu s ústavou a v důsledku voleb.

Významné dále je, že zároveň je opozice v PS (a v PČR všeobecně) na pokraji bezvýznamnosti. K polistopadové demokracii se hlásí jen její malá část, a často jen na půl huby.

A konečně, pro exekutivu (do níž je třeba započíst i přímo voleného prezidenta) je tento stav (jakési beztvaré, odpudivé bláto) vlastně výhodný, protože fakticky podstatně rozšiřuje její možnosti.

Ti všichni dohromady (většina v PS, část opozice i exekutiva) mají přes všechny rozdíly společné jedno: tak či onak problematizují základy toho, co jsme (znovu)nabyli v roce 1989. Totiž parlamentní demokracii, právní stát, opřený o ideje občanských a lidských práv, a v neposlední řadě naši příslušnost ke společenství západních demokratických států, jak ji dnes představují EU a NATO.

Proč je třeba zastat se Kroupy

A závěr pro naše téma? Je naprosto nepředstavitelné, že by takto zformovaná Poslanecká sněmovna (a vůbec takto zformovaná politická scéna) dokázala vygenerovat mediální rady schopné a ochotné dbát na prosazení svobody projevu v mediálním prostoru, který je jim zákony svěřen. Je přitom třeba zdůraznit, že svoboda projevu nespočívá v tom, že se nakonec prosadí ti, co je jich nejvíc, ale stojí na víře, že jen svobodná rozprava, v níž se uplatní i vysloveně menšinové názory, může nakonec vést ke správným závěrům, protože většina (lid) je schopná uznat to, co je správné a spravedlivé.

Z toho ovšem plyne, že veřejnoprávní média v tom smyslu, jak existují ve vyspělých západních státech, jsou u nás v současné době nerealizovatelná. To neznamená, že u nás už neexistuje svoboda projevu – vždyť v jakési velmi omezené podobě existuje i v Rusku, v podstatně větší míře pak i v Polsku a v Maďarsku. Znamená to jen, že se podstatně vzdalujeme od toho, k čemu jsme se v roce 1989 přihlásili, aniž by nás kdokoli nutil, a že se tak opět děje ze svobodného rozhodnutí české veřejnosti. Pokud tento trend bude pokračovat (zatím nic nenaznačuje, že by nepokračoval), je otázka jakéhosi „czexitu“ v nejširším a nejstrašnějším slova smyslu jen otázka času.

To vůbec neznamená, že není třeba soustavně využívat všech možností, které nám ústava a zákony poskytují: to jest zastávat se svobody projevu v konkrétních případech, jako je ten Janka Kroupy. Svoboda projevu (jako všechny ústavní svobody) existuje jen tehdy, když se jí někdo nahlas a při každé příležitosti dovolává. Zároveň je třeba vědět, že je třeba usilovat – dokud je to možné, v rámci ústavy a zákonů – o zásadní reformy naší totálně poničené demokracie. V rámci odpovědnosti za současný stav, kterou neseme všichni společně a z níž se nikdo (např. hlučnými odkazy na „havlovský mravní étos“) nemůže vykroutit.

Čtěte také: „Velká rada“ kritizuje rozhlas za Kroupovu reportáž o Agrofertu. Prý nebyla objektivní