Ukrajina je již jen krůček od plnohodnotné ruské invaze. V pondělí večer ruský prezident Vladimir Putin ohlásil, že uznává nezávislost separatistických oblastí, tedy Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky. Zároveň nakázal přesun ruských vojáků na území kontrolované separatisty, tedy na území, jež je mezinárodně považované za ukrajinské. Invaze tak v jistém smyslu již začala. Rozhodnutí, jestli tanky pojedou dál, možná až na Kyjev, je nyní pouze v Putinových rukách. Pokud se máme řídit událostmi posledních týdnů, nevypadá to dobře.

Ruské uznání separatistických republik je důležité ze tří důvodů. Zaprvé nyní podél „linie kontroly“, jak se na nazývá de facto hranice mezi Ukrajinou a odtrženeckými oblastmi, budou rozmístěny otevřeně ruské jednotky. Pokud se Ukrajinci rozhodnou odpovědět na rusko-separatistické provokace, Moskva to může prezentovat přímo jako útok na Rusko a použít jako záminku k akci. I pokud Ukrajina udrží nervy na uzdě a neodpoví, Rusům se nyní bude jednodušeji vytvářet falešná záminka.

Zatřetí nejpravděpodobnější cesta k mírovému řešení konfliktu, tedy minské dohody, se uzavřela. Na základě dohod z Minsku bylo v letech 2014 a 2015 sjednáno často porušované příměří mezi separatisty, Ruskem a vládou v Kyjevě, nikdy však nebyly plně implementovány. Separatisté se odmítli odzbrojit, Kyjev zase blokoval slíbenou autonomii. Bál se, že samospráva by představovala ruského trojského koně, přes kterého by Kreml mohl kontrolovat ukrajinskou politiku. Proto Putin tak tlačil na implementaci minských dohod. Podporovali ho v tom i západní státníci, francouzský prezident Emmanuel Macron sám dohody několikrát zmínil.

Uznáním nezávislosti separatistů však Putin dohody sám zabil. Nejspíš dospěl k názor, že Kyjev k jejich implementaci nedotlačí. To znamená, že jediným prostředkem k jeho cíli, tedy zničení Ukrajiny, je válka.

Není pochyb, že Putinovým cílem je konec Ukrajiny jako suverénního státu. Oznámení o tom, že se rozhodl pro uznání nezávislosti separatistů, Putin doprovodil dlouhým historicko-politickým výkladem, jenž měl podpořit jeho rozhodnutí. Hlavním sdělením bylo, že vznik Ukrajiny je historický omyl, nebezpečný pro Rusko, a vlastně by vůbec neměla existovat. „Jak jsem již řekl, sovětská Ukrajina byla výsledkem bolševické politiky a může být právem nazývaná ,Ukrajinou Vladimira Lenina‘. On byl jejím tvůrcem a architektem,“ prohlásil Putin. Chvíli nato pokračoval: „A dnes jeho ,vděční potomci‘ na Ukrajině ničí Leninovy pomníky. Říkají tomu dekomunizace. Chcete dekomunizaci? Dobře, nám se to hodí. Ale proč se zastavit na půli cesty? Jsme připraveni vám ukázat, co by opravdová dekomunizace znamenala pro Ukrajinu.“ To je výzva pro zničení Ukrajiny.

V jiných částech projevu zase tvrdil, že „Ukrajina nikdy neměla tradici opravdové státnosti“, a „pokud by Ukrajina vstoupila do NATO, znamenalo by to přímé ohrožení bezpečnosti Ruska“. Ukrajinci podle Putina jsou vlastně ztracení Rusové: „Zdůrazňuji ještě jednou, že pro nás Ukrajina není prostě jenom sousední zemí. Je to integrální součást našich vlastních dějin, kultury duševního prostoru. Jsou to naši soudruzi, příbuzní, mezi nimiž nejsou pouze kolegové, přátelé, bývalí kolegové, ale také příbuzní, lidé s námi spojení krví, rodinnými svazky.“

Vlastně zakončení projevu, kdy oznámil uznání nezávislosti Luhansku a Doněcku, bylo antiklimatické. Člověk očekával zabrání celé Ukrajiny, ne změnu úředního statusu dvou oblastí, jež Rusko už stejně ovládá.

Je tedy válka již nevyhnutelná? Je možné, že celá operace s Luhanskem a Doněckem je způsob, jak Putinovi zachránit tvář, než stáhne vojska. Možná se zalekne sankcí. Máloco ale tomu nasvědčuje. Spojené státy s velkou fanfárou oznámily, že okamžitě aplikují připravené sankce, jen aby se ukázalo, že se týkají pouze obchodování s Luhanskem a Doněckem. To opravdu nikoho nevytrhne. Šéf unijní diplomacie Josep Borell zase prohlásil, že přesun ruských jednotek do separatistických oblastí nepovažuje za plnohodnotnou invazi. EU následně oznámila sankce na ruské banky financující tyto operace a na osoby zapojené do rozhodnutí uznat nezávislost separatistů. Britové zase uvalili postihy na pět ruských bank a tři osoby. Ani jedno ruskou ekonomiku nezničí. Překvapivě nejsilnější opatření zatím ohlásili Němci. Kancléř Olaf Scholz oznámil, že pozastavuje schvalovací proces plynovodu Nord Stream 2. Berlín v posledních měsících byl za svou ruskou politiku ostře kritizován. Za tento krok si zaslouží pochválit.

Ale i pokud by ekonomické sankce dopadly na Rusko plnou silou, nejspíše by ho to neodradilo od nynějšího konání. Je nepochybné, že by to bylo pro ruský režim ekonomicky katastrofální. Jenže uvažování lidí se ne vždy řídí pouhým ekonomickým kalkulem. Příkladem může být první světová válka. Před ní se řada intelektuálů a ekonomů domnívala, že obchodní provázanost světa dospěla do takové fáze, že válka se stala přežitkem. Konflikt totiž by byl vždy ztrátovější než mír. Z čistě hospodářského hlediska měli pravdu. Stejně vypukla válka, jež rozvrátila celý kontinent.

O Putinovi se často říkalo, že sice je autoritářský vůdce, ale není blázen, jedná racionálně. Problém je, že každý lídr dlouho u moci ztratí ponětí o realitě. Putin by nebyl první, kdo by podlehl iluzi o vlastní neomylnosti. Stává se to i demokratickým představitelům. Margaret Thatcherová takto zavedla katastrofální reformu místních daní, jež pak přispěla k jejímu pádu. U Putina to může platit dvojnásob, protože dosud mu jeho kalkuly víceméně vycházely. Připomeňme, že když Putin nařídil intervenci v syrské občanské válce, řada lidí věštila Rusku katastrofu, další Vietnam či Afghánistán. Místo toho pomohl Asadovi zvítězit.

Putin se může domnívat, že i nyní ví lépe než všichni ostatní, co činí. Svět ho už nemůže považovat za racionálního člověka.