KOMENTÁŘ DANIELA KAISERA

Babiš, Zeman. Už dvacet let spolu

KOMENTÁŘ DANIELA KAISERA
Babiš, Zeman. Už dvacet let spolu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Včera premiér podle očekávání oznámil, že jeho favoritem pro prezidentskou volbu je Miloš Zeman. Ještě den předtím Zeman po dlouhé době naznačil autonomii na Babišovi, když „přitvrdil“ a pro druhé kolo sestavování vlády oznámil, že bude po Babišovi chtít pro pověření jednáním 101 poslaneckých podpisů. Ale to je jenom detail, miniepizoda v dlouhodobém vztahu, který včera došel vyvrcholení.

Když Andrej Babiš roku 2013 vpadl do celostátní politiky, byl zvyk jakoby zasvěceně upozorňovat, že přes všechnu jeho rétoriku o Palermu kultivoval vztahy s ODS a ČSSD. To je hrubé zkreslení. Ano, po Stanislavu Grossovi si Babiš pěstoval Ivana Langera. Ale v zásadních momentech byla jeho kariéra opřena o sociální demokracii. Jeho podnikatelský vzestup kopíroval vzestup sociální demokracie, když z vlády vypadla, držel dosaženou výšku a po návratu levice  k moci mu opět nastávaly lepší roky.

První – a hned zásadní – moment se udál v září 1997, kdy už končila polistopadová převaha reformní pravice. V Panamě usazená švýcarská schránka Beltomate, a. s., založená čtyři roky předtím se čtvrtinovým Babišovým podílem, tehdy posílá sociální demokracii oklikami 220 tisíc švýcarských franků, v přepočtu pět milionů korun. Na tehdejší dobu nemalé peníze – připomeňme, že privatizátor Třineckých železáren a utajený sponzor ODS tenista Milan Šrejber daroval tehdy modrým 7,5 milionu (a kvůli utajovanému Šrejberovi padla Klausova vláda). V případě daru z Panamy navíc nešlo jen o  jeho výši, ale i čas. Babiš a jeho přátelé Zemanovi pomohli z tísně, když měla kvůli nedoplatkům obstavené účty. Je to první známý Babišův vstup do české politiky, beneficientem byl jednoznačně Zeman.

Když se Miloš Zeman stal premiérem, zažil i Babiš konečně, jaké to je, když vám jde vláda na ruku.

Teď mohl dotáhnout složitou operaci, díky níž se v jeho majetku ocitla první systémově důležitá továrna, Lovochemie, přičemž půl miliardy dluhů zaparkoval v konsolidační agentuře, tedy hodil na nás. (Na Lovochemii si dělal zálusk už v roce 1995, kdy ale ve veřejné soutěži prohrál s uchazečem, který nabídl víc.) Až za Zemanovy vlády se Babišovi mohlo poštěstit, že vláda do čela státního Unipetrolu dosadí Babišova muže Pavla Švarce, který bude pak s Agrofertem uzavírat smlouvy k budoucímu prospěchu Agrofertu.

Druhou, až neslušně okatou pomocí byl zákon o biopalivech. Zvýšení povinné složky v benzinu a naftě na jaře 2010 prosadila ČSSD, za podpory některých menších  stran, tentokrát už bez Zemana, ale s přímým přispěním Jiřího Paroubka a ovšem Bohuslava Sobotky. Na Paroubkův návrh sněmovna přehlasovala prezidentské veto Václava Klause den před volbami. Sociální demokraté jsou tedy přímo u zrodu magnáta, který pak vstoupil do politiky, uzavřel s nimi vládu, zastínil je a loni téměř zničil. Teď se chystají jít s ním do vlády z menšinové pozice. Je to, jako když dítě převezme domácnost a rodiče odstěhuje do výměnku.

Spory mezi prezidentem Zemanem a velkou částí sociální demokracie po odchodu Zemana byly a jsou denní stravou pro média. Důležitější je, že Babiš a ČSSD tvoří po většinu posledních dvaceti let zájmové společenství a skutečné těžiště české levice. Ta má dnes v držení všechny ústavní funkce. Normální je volit proti ní v prezidentských volbách aspoň částečnou protiváhu, která by měla logicky přijít zprava – tedy Mirka Topolánka. Viděno z historičtější perspektivy jsou Jiří Drahoš a všichni další tzv. občanští kandidáti čistý eskapismus.