Na tom, že Donald Trump za první dva roky v Bílém domě proměnil Ameriku a svět tak jako žádný z jeho předchůdců od časů Ronalda Reagana, se shodnou zarytí trumpofilové s obdobně vyhraněnými trumpofoby. I s většinou Američanů, která ani jednu z těchto extrémních pozic nezastává, přestože by se z referování o činech a slovech amerického prezidenta mohlo zdát, že není občan Spojených států bez opravdu radikálního názoru na něj.

Do třetího roku vstoupil Donald Trump ve stavu nejdelší vládní odstávky („shutdown“) v historii. Odstávka je stav, kdy se prezident s Kongresem nedokázali dohodnout na rozpočtu, a tak americká administrativa musí pozastavit řadu svých funkcí. Každý čtvrtý státní úředník, včetně kuchařů z Bílého domu, nechodí do práce. V Česku se stejnému stavu neschváleného státního rozpočtu říká rozpočtové provizorium. Nepřináší ale tak tvrdá omezení, kdy by část zaměstnanců posílal na nucené volno. Jen se až do schválení rozpočtu hospodaří podle toho z předchozího roku, který má zpravidla nižší výdaje, a navíc se každý měsíc nesmí utratit víc než jedna dvanáctina toho loňského rozpočtu.

Americká odstávka se protáhla kvůli sporu o peníze na stavbu bezpečnostní zdi na hranici s Mexikem. Jednoho z hlavních předvolebních slibů, do nějž se prezident paradoxně pouští až ve chvíli, kdy po podzimních „midterms“ volbách ztratil v Kongresu republikánskou většinu. Vládní odstávka odsunula také pravidelný prezidentský projev o stavu Unie. Demokratická předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová Trumpovi sdělila, že sněmovna mu k projevu, který prezidenti tradičně pronášejí na její půdě, nemůže poskytnout prostory. Není prý schopna při rozpočtových omezeních zajistit Trumpovu bezpečnost. Hledá se náhradní místo. V pondělí 28. ledna odstávka skončila, aniž Trump peníze na zeď získal.

Sám Donald Trump si u příležitosti výročí dvou let v úřadě umístil na stránky Bílého domu výčet svých výsledků pod trumpovsky okázalým titulkem „Dva roky úspěchů. Společně stavíme silnou, bezpečnou a hrdou Ameriku“. Úspěchy jsou pečlivě rozčleněny do několika kapitol. Odrážejí Trumpovy sliby. Začíná se prosperitou, pracovními místy a přes bezpečnost se pokračuje k obhajobě amerických zájmů ve světě (to známé Let’s Make America Great Again). Sebehodnocení nejsou dojmy ani interpretace. Je postaveno na tvrdých a těžko zpochybnitelných datech o stavu americké společnosti a některých průzkumech společenských nálad. Proti nim se samozřejmě vždycky dají postavit jiné, které realitu ukážou z opačného úhlu. Ve stejné době ale publikoval velmi rozsáhlý průzkum, jak vidí Donalda Trumpa Američané, respektovaný institut Pew Research. Ten si zatím nikdo nedovoluje zpochybňovat, že by stranil Trumpovi.

Nejmenší důvěra od 80. let

Takže v době, kdy debatě o polarizujícím Trumpovi dominují emoce a dojmy, se nabízí dost informací ke zhodnocení jeho dvou let v úřadě. Donald Trump vstupuje do třetího prezidentského roku s nejnižší podporou ze všech amerických prezidentů od osmdesátých let. Jeho počínání v úřadě schvaluje 37 procent Američanů. Stejný výsledek měl v lednu 1983 Ronald Reagan. Dva američtí prezidenti, kteří v posledních desítkách let nejvíc měnili poměry ve světě i v Americe, se po prvních dvou letech svého mandátu těšili nejmenší důvěře občanů Spojených států. S Trumpovým úřadováním je nespokojeno 57 procent Američanů. To je silnější odpor než za Ronalda Reagana, jemuž na začátku třetího roku v Bílém domě nedůvěřovalo 54 procent spoluobčanů.

Nejlépe na tom naopak ve stejné fázi byli oba Bushové. Prezidentování George Bushe staršího schvalovalo v lednu 1991 padesát osm procent Američanů. Stejně na tom byl jeho syn George W. Bush v lednu roku 2003. V případech obou Bushů ale sehrály větší roli události, s nimiž se museli vyrovnávat, než jejich vlastní agenda. Začátkem roku 1991 byl svět ve fázi euforie z vítězné (pro Západ) studené války a boření železné opony. Mladý Bush startoval třetí prezidentský rok pod vlivem 11. září 2001, kdy byla pro Američany nejvyšší prioritou obrana před terorismem a bezpečnost. Byli kvůli tomu ochotni přistoupit na věci v jiné konstelaci neprosaditelné. Invaze do Iráku, která Ameriku i svět výrazně rozdělí, začíná až dva měsíce nato, v březnu 2003. Navzdory všem obavám se navíc americká ekonomika po šoku z 11. září nedostala do žádné vleklé recese a velmi rychle se vrátila k solidní prosperitě. Lidé měli pocit, že bohatnou, protože stoupaly ceny akcií i nemovitostí, které vlastní podstatná část Američanů. Měli pocit, že se jim Bush mladší stará o bezpečí i prosperitu, dvě nejvyšší priority.

Demokratičtí prezidenti Bill Clinton a Barack Obama byli po prvních třech letech v Bílém domě mezi duem populárních Bushů na straně jedné a tandemu Trump–Reagan na straně druhé. Billu Clintonovi důvěřovalo v lednu roku 1995 čtyřicet čtyři procent Američanů. Baracku Obamovi v lednu 2011 čtyřicet šest procent. Clinton byl prezidentem éry prosperity, který svět změnil nejméně ze všech šesti jmenovaných hlav státu. Moc toho nedělal, takže ani moc nezkazil. Jeho éru nejlépe vystihuje volební heslo jeho volebního stratéga Jamese Carvillea It’s Economy, Stupid (Je to v ekonomice, jak prosté). Clintonovu udržovací dobu to charakterizuje stejně jako Trumpovy kovbojské nájezdy na všechno možné, ono Let’s Make Americe Great Again. Obama se zase v roce 2011, kdy doznívaly následky velké finanční krize roku 2008, těšil důvěře Američanů za to, jak dobře ji na rozdíl od evropských lídrů dokázal zvládnout a vrátit Spojené státy znovu k prosperitě.

Donald Trump je ale spolu s Bushem starším jediným prezidentem, který třetí rok prezidentování nerozjíždí s horším výsledkem, než s jakým podle dlouhých časových řad průzkumů Pew Research začínal. Při inauguraci mu věřilo 39, dnes 37 procent Američanů. Nejvýš (s 64 procenty) začínal v lednu 2009 Barack Obama. Do tří let byla důvěra v něj bezmála o dvacet procent nižší.

Rozdělená Amerika, kde se žije stále lépe

Američané důvěřují Donaldu Trumpovi především díky tomu, co podle nich dělá pro zlepšování jejich životní úrovně a prosperitu. Čtyřicet procent lidí je přesvědčeno, že Trumpovy ekonomické zásahy zlepšily jejich životní podmínky, 28 procent si myslí, že je naopak zhoršily, a 29 procent zastává názor, že zůstaly stejné. To je podstatně lepší skóre, než jaké měl Barack Obama ve stejné fázi svého prezidentování. Tehdy si 31 procent Američanů myslelo, že jeho rozhodnutí jim zhoršila životní úroveň, zatímco jen 28 procent bylo přesvědčeno o opaku. Zatímco u Trumpa tak dost výrazně převažuje pozitivní ohlas jeho zásahů, u Obamy negativní. Výsledky samozřejmě ani tady nelze vytrhnout z kontextu doby. Barack Obama vstupoval do třetího prezidentského roku ve velmi těžkém období po finanční krizi. Lidé mu sice celkově důvěřovali víc než dnes Donaldu Trumpovi, o jeho rozhodnutích ovlivňujících ekonomiku a životní úroveň měli ale opačné mínění. Donald Trump naopak převzal rostoucí ekonomiku a svými zásahy, jako byla největší reforma daní od éry Ronalda Reagana v roce 1986 a uvolnění některých regulací, jí pomohl ještě k vyššímu vzestupu. Ten se navíc v mnoha tvrdých ekonomických ukazatelích odráží ve zlepšení životní úrovně širokých vrstev Američanů.

To ukazuje i prudký vzestup počtu lidí, kteří hodnotí stav americké ekonomiky jako skvělý nebo velmi dobrý. Od nástupu Donalda Trumpa do úřadu stoupl počet těch, kdo si to myslí, o desítky procent. Američané jsou v tomto ohledu momentálně nejoptimističtější od roku 2001. Pozitivně hodnotí vývoj ekonomiky za Trumpovy éry 51 procent z nich. Tento názor zastává 75 procent voličů republikánů a 32 procent demokratů. I mezi demokraty ale podíl optimistů výrazně roste a je za Trumpa vyšší, než byl kdykoli během dvou prezidentských mandátů Baracka Obamy. Pravda ale je, že americká společnost je tady velmi polarizovaná podle svých stranických sympatií. Za Obamy byli Američané nesrovnatelně pesimističtější. Mezi fanoušky demokratů a republikánů byly ale v hodnocení jen velmi malé rozdíly. Ty současné jsou největší za desítky let.

Ona důvěra není náhodná. V Americe je v této chvíli nejnižší nezaměstnanost za posledních deset let. Nejvíce lidí je v práci (byť to skóre kolem 63 procent je na poměry vyspělých zemí stále velmi nízké), rekordní za poslední desetiletí je nabídka pracovních míst, stoupají platy. Trumpovská prosperita trochu připomíná tu z éry Billa Clintona. Za všemi tématy o identitě, genderu, roli žen ve společnosti a ruském vlivu, která dominují médiím, zapadá, že Trump zvítězil právě svými sliby, že vrátí Americe její prosperitu, zařídí bezpečí a posílí její roli ve světě. Tomu prvnímu a třetímu se skutečně naplno věnoval. Reforma daní z loňského roku i snaha o narovnání vztahů v mezinárodním obchodě, do které jde svým dost brutálním stylem výhrůžek obchodní válkou, Ameriku mění nejvíce za poslední desítky let. Bezpečnost zatím zůstávala v pozadí. Což se ukazuje na stavbě zdi na hranici s Mexikem, na jejíž financování už Trump nemá v Kongresu většinu.

Nový světový řád

Poměry na Západě mění Trump ještě víc než samotnou Ameriku. Fakticky začal stavět nový světový řád, kde už Amerika odmítá platit za ostatní. Razantně mění geopolitické vztahy. Do jednoho balíčku začal spojovat tři zásadní strategická témata, o nichž bylo dosud v Americe i Evropě zvykem nejen vyjednávat, ale také přemýšlet odděleně. Obranyschopnost, obchod a energetiku. Naplno se to projevilo v červenci na summitu Severoatlantické aliance v Bruselu. Trump jej odstartovat rétorickým útokem na Německo, které obvinil z toho, že se stalo kvůli závislosti v energetice „zajatcem Ruska“. Tři dny po skončení summitu řekl v rozhovoru pro televizi CBS, že Evropskou unii považuje kvůli tomu, jak se chová v obchodě, za nepřítele Spojených států.

Začalo to tím, co mnozí označovali za nakročení k postupnému ústupu Ameriky ze Severoatlantické aliance. Donald Trump svým dost brutálním stylem naznačil, že nikdo z členů NATO nemůže počítat s tím, že ho Američané budou chránit, pokud nebude plnit své závazky vůči Alianci a investovat do obrany aspoň dvě procenta HDP. Mířilo to na většinu zemí Evropské unie včetně Německa nebo nás. Zmíněný závazek obranných investic plní v této chvíli jen Britové, Poláci a Řekové. Těsně pod ním jsou Francouzi. Všichni ostatní výrazně zaostávají. Trump rovnou oznámil, že je neúnosné, aby američtí daňoví poplatníci přispívali na obranu zemí, které své závazky neplní, ale mají v obchodě se Spojenými státy obrovské přebytky, a navíc si nakupují energetické suroviny od zemí, před kterými by je mělo NATO chránit. Hlavním terčem útoku je Německo. Nová velká koalice Angely Merkelové na rozdíl od jiných zemí NATO odmítla zvýšit výdaje na obranu do roku 2024 tak, aby splnila závazek obranných investic na úrovni dvou procent HDP.

K tomu se velmi rychle přidala Trumpova snaha změnit velmi nevyvážené obchodní bariéry, jak s Evropou, tak s Čínou. Šel do toho po svém. Výhrůžkou obchodní války. V případě Evropy i Číny má pravdu. Američané dávají více, než dostávají. Evropa si podle něho svůj trh chrání před americkým zbožím vyššími cly a náročnějšími překážkami než USA před zbožím z Evropy. Trump ukazuje na to, že výhody z té nerovnováhy má především Německo. Studii o clech a obchodních bariérách známého německého institutu Ifo z loňského března proto nelze brát za zaujatou. Ifo potvrzuje Trumpova slova o větší ochraně evropského trhu. „Evropská unie zdaleka není takovým rájem volného obchodu, jak si o sobě myslí,“ cituje šéfa Ifo Gabriela Felbermayra německý deník Handelsblatt. Ifo nabízí konkrétní čísla. Když se vezmou všechny položky v celním sazebníku, je průměrné clo EU na americké zboží 5,2 procenta. V Americe ale platí na evropské zboží jen 3,5 procenta. V roce 2015 zaplatily americké firmy za dovoz do Evropy cla ve výši 5,7 miliardy dolarů. Opačným směrem, jímž proudí podstatně víc zboží, to Evropany stálo 7,1 miliardy dolarů. Podle amerického statistického úřadu ten rok dosáhl schodek Ameriky v obchodě s Evropskou unií 146 miliard dolarů. Jsou jistě výjimky, jako když Američané uvalují clo 9 procent na evropskou čokoládu, 20 procent na mléčné výrobky a 25 procent na lehká nákladní auta. Celkový obrázek ale podle německého Ifo dává Trumpovi za pravdu.

Podobné je to s Čínou. Ta byla v roce 2001 přijata do Světové obchodní organizace, čímž se jí otevřela volná cesta na světový trh. Ten volný trh ale mohl fungovat jen ve chvíli, kdy se dodržovala pravidla. Mimo jiné o ochraně duševního vlastnictví a autorských právech. To jsou všechny ty patenty a licence, kolem nichž platí složitá soustava pravidel právě proto, aby se chránila a země se nebály pouštět si cizí firmy to strategických oborů v obavách, že jim budou krást a kopírovat nápady.

Čína si s tím vůbec nelámala hlavu. Pravidla od začátku brutálně porušovala. Kradla nápady, kopírovala jako divá. A zároveň se na tom kopírování učila vyvíjet vlastní špičkové technologie. Bylo to jasné už po dekádě ve WTO. Už v roce 2010 sepisuje Americko-čínská ekonomická a bezpečnostní komise zprávu, v níž konstatuje, že z Číny se nestal „schůdný obchodní partner“, protože brutálně porušuje pravidla WTO. Doma chrání svůj trh, manipuluje měnu a krade a kopíruje nápady a technologie. Tehdy vládl Barack Obama. Nic s tím nedělal. Stejně jako s nerovným obchodem s Evropou, která ho fakticky vůbec nezajímala. To všechno ohrožovalo americkou ekonomiku a zhoršovalo Američanům perspektivu, že jim poroste životní úroveň. Tato frustrace přivedla k moci Donalda Trumpa, který se se svým tvrdým stylem pustil do změn geopolitické rovnováhy. Za ty dva roky v tom podnikl víc než všichni jeho předchůdci od konce studené války dohromady. Situace je rozehraná, na výsledky je ještě potřeba počkat. Čína i Evropa ale pochopily, že to Trump myslí vážně, a začaly se podle toho chovat.

Jak řekl před časem britský konzervativní exministr zahraničí Boris Johnson. Je škoda, že brexit nevyjednával Donald Trump. Pozice Londýna by v takovém případě byla úplně jiná.