Dokumentární film Jana Geberta pozorovatelským způsobem zachycuje aktivity Slovenských branců, neoficiální organizace mladých mužů, kteří o víkendech trénují vojenské dovednosti, aby se připravili na přicházející konflikt civilizací. Naoko apolitická organizace vyznává autoritářství a jakýsi slovanský nacionalismus. Gebertův film se promítal na mnoha festivalech včetně Berlinale, teď je možné ho vidět i v českých kinech.

Měl jste při natáčení aktivit Slovenských branců pocit, že jste v kontaktu s nebezpečnými lidmi?

Rozhodně jsem neměl pocit, že by natáčení bylo nějak nebezpečné. A vlastně to, že Slovenští branci cvičí v lese, učí se tam vojenské dovednosti, mi na nich přišlo nejnevinnější. Daleko víc zneklidňující mi připadá to, jak vstřícně a s pochopením je přijímá společnost a její instituce, jak snadno dokážou Slovenští branci působit jako sympaťáci. Veřejnosti nastavují tvář slušných hochů, pod ní ale ukrývají ideologii slovanské krve, jim nejbližší společenské uspořádání je nějaká forma totality.  Postupem doby zjišťují, že v rámci společnosti nepředstavují nějaký názorový extrém, už jsou dávno v mainstreamu, tak vstupují do veřejného prostoru.

To udržování dvojí tváře je podle vás jejich vědomě naplňovaná strategie?

Rozhodně. Pro Petra Švrčka, velitele Slovenských branců, je ta skupina nástrojem, jak se naučit základy politické práce, jak mluvit s novináři nebo s lidmi jako já, jak vystupovat na veřejnosti, jak udržovat tu dvojí tvář, nenechat nikoho nahlédnout za sympatickou masku. A je smutné vidět, jak dobře mu to funguje. To taky byla největší výzva pro mě během natáčení, zprostředkovat právě tenhle pohled. Peter Švrček chce mít svůj obraz plně pod kontrolou, naléhal třeba, abychom přetočili některé pasáže ze začátku filmu, třeba scénu, v níž je s rodinou, asi mu připadalo, že se v ní chová příliš spontánně. Jednou jsme to zkusili a vyšlo z toho něco jako propagandistický snímek o severokorejském vůdci. Bylo to až komické.

Vnímáte Petra Švrčka jako člověka, jehož primárním cílem je prorazit, proslavit se, dostat se k moci, lhostejno jak, pro nějž je ideologie Slovenských branců jenom nástroj, nebo jako člověka pevně přesvědčeného o tom, co hlásá?

Těžko se to odděluje. Myslím, že Peter Švrček je produktem dnešní doby i svého prostředí. Pochází z dobře zajištěné rodiny, jeho dědeček byl generál, Petrova potřeba velet, ovládat druhé je skutečná a hluboká. Je ale docela snadné si představit, že kdyby se narodil o dvacet let dřív, byl by z něj podobně zapálený stoupenec jiné ideologie, třeba mečiarismu. Zároveň ​​​​ten Švrčkův zájem o slovanství je skutečný, studuje archeologii a jeho znalosti jsou myslím hluboké. Pro Slovenské brance vytvořil vlajku s použitím slovanské symboliky...

Je to ale skutečně relevantní postava? Má vůbec šanci uspět?

To nevím a je mi to vlastně jedno. Chtěl jsem ukázat příběh mladého muže, který začíná někde úplně na okraji, s kamarády si hraje na vojáky v lese, může to působit třeba i legračně. Je ale cílevědomý a pracovitý, a tak se z toho okraje propracuje do mainstreamu, dneska už Petr Švrček na veřejnosti nevystupuje v uniformě, má dokonalý oblek s vestičkou, pohybuje se kolem prezidentského kandidáta Štefana Harabina, někdejšího mečiarovského předsedy Nejvyššího soudu. Je v jeho štábu něco jako stínový ministr obrany. Právě ten přerod je to, co mě zajímá. Hlavní postavu filmu beru jako reprezentanta určitého lidského typu. Jak dopadne konkrétně ta jeho kariéra, pro mě není tak důležité.

Během natáčení mezi vámi musela existovat nějaká elementární důvěra. Bylo těžké ji získat?

Řekl jsem Švrčkovi, že chci, aby film vycházel z nějakých reálných situací, a že nemám zájem nějak dopředu manipulovat jejich vyznění. Po několika měsících jsem mu také řekl, že ve filmu chci ukázat, jak Slovenští branci se stávají přijatelnými pro většinovou společnost, jak do ní prorůstají. Peter Švrček a další lidé ze Slovenských branců ten můj plán přijali, taky proto, že věří, že nedělají nic špatného. 

Jak Slovenští branci film přijali? Viděli ho vůbec?

Viděli. Nerozpoznávají v něm motivy, které některým divákům přijdou třeba šokující nebo mrazivé. Sledovali ho jako nějaké svoje zábavné domácí video. Spíš jim vadí některé reakce v publiku i v médiích, vadí jim, jaký interpretační rámec filmu dávám já. Tím snímkem samotným se ale necítí být nějak zrazeni, vidí v něm v zásadě pravdivý obraz jich samých. Po premiéře mi Peter Švrček říkal, jak ho překvapilo, že se do filmu podařilo dostat i motiv jeho politické ambice, kterou přitom dlouhou dobu skrýval. Slovenští branci se na veřejnosti prezentovali jako důsledně apolitická sportovní organizace. 

Co bude se Slovenskými branci, když se jejich vůdce dal na politiku?

Ta organizace dál existuje, Peter Švrček v legraci říkal, že nějaké politické síle se domobrana může hodit jako její milice, podobně jako NSDAP měla svoje SA. Říkal to ale v legraci, bylo by zjednodušující vnímat ho jako stoprocentního fašistu. Nemá ambici stát se někým jako Marian Kotleba, vůdcem evidentních „nácků“. Slovenští branci si také dávají pozor, aby se mezi ně nedostali lidé, kteří mají problémy se zákonem nebo mají nějaké známé extremistické konexe. Nechtějí ohrozit svou image sympaťáků a přijetí širší společností, které díky ní dosáhli. Jako obdivovatelé Putina by měli šanci získat peníze z Ruska, ani to ale pro jistotu nechtějí. Jsou to takoví fašisti s lidskou tváří. Přitom se ale s kotlebovci často vyskytují na stejných akcích, vyznávají prakticky totožné hodnoty. Ambicí Petera Švrčka ale je, aby byl jednou milován všemi, věřím, že si představuje, jak jednou na Slovensku budou všude možně stát jeho pomníky. Když mluví o velkých Slovácích minulosti, kteří za svou pravdu trpěli nebo za ni i padli, vidí mezi nimi i sebe. Už během vzniku filmu se proměnil, v závěru natáčení jsem měl dojem, že zaznamenávám nějaký pomník, který pro sebe Švrček vytvořil. Ta určitá „sošnost“ je mu skutečně vlastní. Nejvíc mu ve filmu vadily ty scény, v nichž působil jako celkem normální mladý muž, třeba záběry, na nichž skládá maturitu. 

V dokumentu svoje postavy explicitně nesoudíte, dočkal jste se kritiky, že váš snímek může domobrany a jejich ideologii popularizovat, udělat přitažlivou.

S touhle obavou jsem se setkával už od okamžiku, kdy jsem začal film plánovat. A pak později při projekcích. Třeba po premiéře na Berlinale se velmi hlasitě projevoval jeden pán, který tvrdil, že jsem mu zkazil večer, ve filmu prý viděl věci, které ho vyděsily, měl ale obavy, že jiné lidi – asi méně vnímavé než on sám – by ten film mohl naopak nadchnout. O tom hypotetickém divákovi, který kvůli filmu podlehne ideologii  nacionalistických domobran, jsem toho vyslechl hodně. Žádného takového jsem ale nepotkal. 

Slovenští branci nejsou jediná polovojenská organizace, se kterou jste vstoupil do styku. Hodně toho víte – aspoň na české poměry – o mexických drogových kartelech. Jak jste se k zájmu o jejich skutečně vražedný svět vůbec dostal?

Studoval jsem iberoamerikanistiku a byl jsem na stáži na univerzitě v mexickém Monterey, asi sto dvacet kilometrů od americké hranice. Je tam taková pouštní, kovbojská kultura, zároveň bylo snadné rozpoznat, jak moc je drogovým zločinem prolezlá. Někteří spolužáci si třeba prací pro kartely přivydělávají, dělali pro ně kurýry, během zkouškového období se mohutně užíval kokain. V té době se už také začínala naplno rozjíždět drogová válka. Je to temně fascinující svět. Příběhy těch kartelů, způsob jejich komunikace, když si „povídají“ symbolikou zabíjení. 

Jak takováhle „konverzace“ probíhá?

Dejme tomu existuje nepohodlný prokurátor ve městě Torreon. Členové jedno kartelu zavraždí tři členy gangu rivalů a jejich hlavy pohodí před prokuraturu. Všichni to chápou jako  jasný vzkaz tomu prokurátorovi. Nebo jeden kartel zavraždí známého zpěváka spojovaného s konkurenčním gangem. Zaranžují místo činu, aby na fotkách z něj byl mimo jiné vidět i nápis „Nikdo nebude zpívat písně mému nepříteli“.

Válka s kartely si za deset let v Mexiku vyžádala desetitisíce mrtvých. Existuje v ní nějaká hranice, za kterou si kartely netroufnou, něco, co by už i pro ně bylo moc?

Nevypadá to tak. Taky proto, že důsledkem té války je veliký chaos. Než propukla na plno, existovala nějaká korupcí prolezlá stabilita. Podobně jako v politice existovala stabilita, po mnoho desetiletí v Mexiku vládla jedna strana, pravděpodobně docházelo k falšování voleb. Stejně tak i drogový zločin byl nějakým způsobem stabilní, cesty a zdroje byly mezi jednotlivými kartely nějak rozdělené, „favoritem“ politické moci byl kartel Sinaloa, kartelů nebylo tolik, existovaly mezi nimi nějaké třenice, ale nic srovnatelného s dneškem. Pak se ale prezident Felipe Calderón, zvolený v roce 2006, rozhodl proti kartelům tvrdě zakročit, hned po inauguraci vyslal tisíce vojáků na hranice. Jenomže instituce, které měly proti kartelům bojovat, byly prolezlé jejich lidmi, což samozřejmě výrazně omezuje jejich úspěšnost. Zároveň válka destabilizovala i ty kartely. Jeden se třeba podaří oslabit, mezi ostatními začne válka o jeho území, kartely se štěpí na menší a menší, to množství drog, které Mexikem proteče, se přitom nemění.

Dotýká se realita toho konfliktu životů všech Mexičanů?

V nějaké míře ano. Třeba v pohraničních městech jako Reynosa nebo Ciudad Juárez se v noci nedá chodit ven, nejenom kvůli nebezpečí, ale také kvůli výpalnému, které kartely vybírají. Lidé v Mexiku často platí dvojí daně – státu a místnímu kartelu. Drogové gangy přitom taky mají vlastní propagandu, taky se snaží působit na veřejnosti jako sympaťáci, ochránci zájmů prostých lidí. Mému kamarádovi se třeba stalo, že se v autě s někým srazil, ne vlastní vinou, ten druhý člověk se z místa nehody snažil ujet, aby nemusel uhradit škodu. Jenomže za ním vyrazilo černé auto a zastavilo ho, jeho osádka ho přinutila vrátit se a vyřídit tu věc podle práva. V tom autě byli příslušníci kartelu Los Zetas. Ten založili bývalí příslušníci speciální vládní jednotky vycvičené v USA, dnes mimo jiné kontroluje celou jednu cestu migrace ze Střední Ameriky do USA, všichni migranti mu musejí platit výpalné, nedávno se našel masový hrob neznámých obětí, o kterých se předpokládá, že to byli lidé ze zemí jako Honduras a Salvador, kteří se vydali na sever a nezaplatili.

Donald Trump ve svých projevech víckrát mluvil o právě salvadorském gangu MS-13.

Ten vznikl, podobně jako soupeřící gang MS-18, v Los Angeles, původně měly bránit přistěhovalce ze středoamerických zemí před gangy s jinými etnickými kořeny. Pak se ale daly do velice krvavé války mezi sebou. Americké úřady členy těch gangů často deportují do Salvadoru, který oni vůbec neznají, přivezou si tam jenom svou příslušnost k gangu a válku s konkurencí. V Salvadoru jsou instituce oslabené a mezi lidmi je po dlouhé občanské válce spousta zbraní. Tihle navrátilci „pomohli“ udělat ze Salvadoru zemi s vůbec největším počtem vražd na počet obyvatel. Ve světě, který ovládají podobné gangy, se často dá přežít jenom tak, že se člověk k nějakému připojí. Pro mexické kartely tyhle gangy pracují, vykonávají pro ně různé úkoly. V Mexiku jsem třeba mluvil se dvěma členy MS-13, ve tváři měli název gangu (Mara Salvatrucha) vytetovaný písmem podobným švabachu, ale jinak vlastně nepůsobili jako neobvyklí lidé.

Mezi členy mexických kartelů je rozšířený kult Santa Muerte, svaté smrti. V mexické federální věznici jste natáčel s jedním z jeho vůdců. 

Je to člověk, který Santa Muerte nezaložil, hodně ten kult ale zpopularizoval. Bývalý voják a pak katolický kněz, kterého vyloučili z církve kvůli zpronevěře. Připojil se k tomu kultu, ucítil v tom pro sebe velkou příležitost, teď je zavřený na několik desetiletí, protože ze svých stoupenců vytvořil gang, dopouštěl se mimo jiné únosů. Santa Muerte je takový cynický, faustovský kult, uctívání smrti v naději, že člověka ušetří a naopak bude škodit jeho nepřátelům. 

Chtělo by se vám tenhle svět nějak zpracovat ve filmu?

K tomu jsou asi lépe disponovaní mexičtí režiséři. A taky tenhle svět představuje úplně jinou dimenzi zla, možná až nadlidskou, a já netoužím se jí dotýkat. Když člověk točí třeba slovenskou domobranu, může v lidech před kamerou vidět něco potenciálně nebezpečného, má to ale taky nějaký velmi lidský rozměr. Kolem kartelů už jde o lidi, kteří zírají do propasti a vyžívají se v tom.