Málokterému komentátorovi se povede, aby si s ním dějiny povídaly takřka v reálném čase, jako se to stalo Matthewu Lynnovi. Ve středu 31. srpna, když vrcholil souboj o vedení britské Konzervativní strany, se tento britský novinář ve sloupku v časopise Spectator vysmál tomu, jak se jeden z uchazečů, Rishi Sunak, zoufale snaží šířit strach z ekonomických návrhů své soupeřky Liz Trussové: „Přijde run na libru. Dluhopisové trhy budou padat volným pádem. Londýnská burza se propadne, protože vyplašení globální investoři se začnou zbavovat všech britských aktiv… nebude to dlouho trvat a Liz Trussová a její ministr financí se budou muset obrátit na MMF. Tedy aspoň podle bývalého ministra financí Rishiho Sunaka… hrozí krize libry, jakou jsme nezažili od 70. let.“

Trussová se stala premiérkou, prosadila nový, doplňkový rozpočet, a než se měsíc sešel s měsícem, přišel run na libru, dluhopisové trhy byly ve volném pádu, londýnská burza se propadla a začalo se mluvit o tom, kdy se vláda bude muset obrátit na MMF.

Takový zářez se Lynnovi nepodařil od roku 2007, kdy napsal, že Apple své novinky iPhone „prodá pár kusů svým fandům, ale v oboru dlouhodobou stopu nezanechá“.

Publikační událost zajímavá jiným způsobem se odehrála v New York Times. Vyšel tam esej vpravdě subverzivní. Ethan Watters připomněl módní vlnu, která v 80. letech ovládla americkou psychiatrii, známou jako obnovené vzpomínky (recovered memory). Šlo o teorii, že vzpomínky na určité zážitky z dětství jsme potlačili, ale vhodnými terapeutickými metodami je lze vyvolat k vědomí. Přičemž šlo zásadně o vzpomínky na sexuální zneužívání a satanistické rituály.

Hnutí to bylo mohutné, šířily ho knižní bestsellery jak od teoretiků a praktiků terapie, tak od osob, jež takovými zážitky prošly. Protagonisté vystupovali v televizi v tak vlivných pořadech, jako byla talk show Oprah Winfreyové. Terapeuti pořádali semináře, v nichž metody oživování vyučovali – šlo o kombinaci relaxačních cvičení, interpretace snů, hypnózy, vyvolávání stavů regrese do dětství a psychofarmak.

Až v 90. letech v oboru zvítězil názor, že zmíněné metody k vyvolání autentických vzpomínek nevedou, že naopak paměť zkreslují. To ovšem až poté, co rozvrátily životy spousty jednotlivců a rodin a v několika městech způsobily paniku, za niž zaplatili skandalizací i vězením učitelé z mateřských škol.

Jak mohlo tolik lidí uvěřit, že se jim stalo něco, co se jim nestalo? Experti popisovali v knihách symptomy toho, že trpíte potlačenými vzpomínkami, do nichž se (s výjimkou rozštěpení osobnosti) vešel skoro každý. Terapie trvaly dlouho a terapeuti povzbuzovali pacienty, aby se vystavovali popisům zneužívání v knihách či filmech. Watters vysvětluje, že způsoby, jakým se psychický stres projevuje, jsou značně společensky podmíněné. „Kultury si vytvoří jakési pooly symptomů – chování, jež léčitelé v dané době a daném místě považují za legitimní komunikaci utrpení.“

Tak může v souhře s médii a dalšími autoritami vzniknout sociální nákaza. Watters připomíná, jak francouzský psychiatr Jean-Martin Charcot koncem 19. století dokázal zpopularizovat hysterii, jež po pár desítkách let zmizela ze zemského povrchu (a mohl by taky připomenout ze své knihy Crazy Like Us příběhy toho, jak si Japonci na počátku 20. století dovezli neurastenii a jak západní psychiatři v 90. letech „zavedli“ v Hongkongu anorexii a na Srí Lance po tsunami v roce 2004 posttraumatický stresový syndrom).

Co je na textu subverzivního? Watters na konci poznamenává, že si všiml toho, jak mezi mládeží na TikToku opět koluje téma obnovených vzpomínek a rozštěpené osobnosti. Ale je myslitelné, že by si nebyl vědom nejkřiklavější současné paralely s kalamitou obnovených vzpomínek – explozivní sociální nákazy genderové dysforie? To prostě není uvěřitelné. Zároveň to ale není v New York Times vyslovitelné. Americká prestižní média jsou plně na straně transgenderové vlny. Zpochybňování práva teenagerů na chirurgickou „tranzici“ považují za hate speech. To, že Watters zamýšlel svůj článek jako zakódované varování, je jediné možné vysvětlení.