Se zpěvákem Matějem Ruppertem o jeho lingvistické osvětě

S Chaplinem a Princem nás spojuje výška

Se zpěvákem Matějem Ruppertem o jeho lingvistické osvětě
S Chaplinem a Princem nás spojuje výška

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Se začátkem nouzového stavu začal zpěvák skupiny Monkey Business Matěj Ruppert nahrávat na sociální sítě krátká videa, denně jedno, jejich prostřednictvím dával v různých jazycích rady, jak bojovat s koronavirem. Člověk nemusel umět německy, italsky, španělsky, francouzsky a tak dále, aby pochopil, že v Ruppertově jazykovém projevu něco nehraje a že rodilý mluvčí by byl udiven, že své mateřštině nerozumí. Jsou to totiž perzifláže, ovšem předvedené s takovou bravurou, že si záhy získaly mraky obdivovatelů, kteří se každý den těšili a dosud těší, u čeho se budou zase prohýbat smíchy. Zatím jich vzniklo dvacet a prý to není konečná.

Jak to žánrově vymezit? Jsou to skeče? Nebo parodie? Gagy?

Já vlastně nevím přesně, jak tomu říkat. Na začátku jsem to nazval koronavirový kanál, protože opravdu jsem chtěl šířit osvětu a informace. Takže hned první díl byl o tom, že člověk má nosit roušku, no a aby to nebylo jen tak, tak jsem to namluvil jako německy. A potom jsem to zapakoval francouzsky a pokračovalo to dál. Ve třetím díle jsem španělsky apeloval, že máme udržovat hygienu, a ukazoval, jak si máme mýt ruce, když přijdeme do haciendy. Potom přišla na řadu angličtina, to jsem zase doporučoval duševní vyrovnanost… Další byla myslím italština, kde jsem italsky ukazoval, jak zpracovat zeleninu. Potom jsem přešel na méně známé jazyky.

A co že jste začal zrovna němčinou? Tedy... němčinou. Skutečných německých slov je tam tak deset procent.

Ale to je stejné i u ostatních jazyků, snad s výjimkou angličtiny, kterou nějak umím. A právě těch deseti slov se většina lidí chytne a identifikuje ten jazyk, i když ho neumí: třeba zimmer, ja, natürlich… Právě díky těm několika slovům se mi už několikrát podařilo překabátit pár lidí a přesvědčit je, že na ně mluvím plynně jejich vlastním jazykem, kterému oni ale nerozuměli. Jednou jsem takhle popletl německou tetičku mého kamaráda, ponoukl mě, ať na ni promluvím tou svou němčinou. Tak já jsem na ni spustil a ona chudák tak divně koukala a pak řekla německy: Já už těm mladým vůbec nerozumím… On je asi odněkud ze severu, ne? Tak jsem popletl německou tetičku.

Na vaší imitaci němčiny je pozoruhodné, že jste dodržel jejich přísnou německou větnou skladbu, aniž je jí rozumět.

To je na tom právě podstatné! Ono nestačí jen napodobit zvuk, intonaci a zvukomalbu, ale nutné je dodržovat slovosled, ten je, jak známo, v každém jazyce jiný. Takže aniž by ty promluvy dávaly smysl, tak přesto to musejí být syntakticky jakoby italské nebo španělské věty. A pak je ještě jedna věc, která mi pomáhá, a to ta, že v evropských jazycích je plno slov mezinárodních, především z latiny, které se přitom pokaždé jinak vysloví, třeba, já nevím, slovo „internacionální“: v každém jazyce tomu hned rozumíte, ale pokaždé to zní jinak. A taky u té nápodoby je naprosto důležité, abych věděl, co takzvaně říkám. Ona to není jen nějaká nahodilá změť zvuků a pazvuků, ale je to můj osobní překlad do jazyka, který přitom moc neovládám – nebo ho ovládám po svém. Takže když třeba španělsky popisuju, jak se mají mýt ruce, tak já to vlastně opravdu říkám ve vlastní formě španělštiny. No, je pravda, že jedna Španělka mi na Facebooku napsala, že tomu vůbec nerozumí…

Ano, a pak je na těch skečích ještě důležitá ta obsahová náplň: pozitivní Němec, macho Španěl, dekadentní Brit, italský kuchař, ruský dobrák, který se v pravou chvíli poškrábe revolverem… Vlastně je to soubor zábavných klišé.

Jo, ale to vyplývá nějak tak samovolně. To není žádný hluboký záměr. Většinou to vzniká jako čistá improvizace.

Vzniká to v nějakém týmu? Radíte se o tom s někým?

V týmu by to vznikalo leda tak v Americe. Tady se o tom radím jen s manželkou. Ale ona má dobré nápady. Navíc mi pomáhá s natáčením, pomáhá mi s oblečením a líčením, taky většinou slouží jako kameramanka. Někdy s tím má problém, protože ji nedrží stabilně a hihňá se u toho. Když jsme točili českého fotbalistu, tak málem nebyla schopna dokončit natáčení. A snowboarďáka jsem si musel natočit úplně sám, protože to by vůbec nedala. Když jsem jí to den předtím ukazoval, tak se za břicho popadala. Ona je to její oblíbená šarže, občas mě nutí, abych to předvedl, a pak se u toho půl dne směje.

Ano, moje bránice taky dostávala zabrat… K té produkci home video patří i to, že se tam často mihnou vaše malé děti.

Podstata dětí je, že před nimi není úniku. Tím, že člověk odejde do jiné místnosti, na sebe jen upoutá pozornost. Moje děti jsou malé, ale zároveň v pravém věku, kdy intuitivně udělají něco geniálního. Třeba v díle s indiánem v pravou chvíli přeběhla Maruška přes záběr, což bych nikdy tak přesně nevymyslel. Nikdy bychom to tak nenatrénovali.

Kolik dílů ještě tak můžete zvládnout?

Teď jsme udělali dvacátý a je pravda, že jsme si s manželkou říkali, jestli není pravá chvíle s tím přestat. Už se přece jen dostávám ze své komfortní zóny. Ale pak jsme si řekli, že pár bychom jich ještě zvládnout mohli.

Co třeba taková romština?

Na to jsem myslel, zrovna minulý týden byl Mezinárodní den Romů, ale já se bojím, že by to šlo do karikatury, a to bych nechtěl. Ona romština je docela těžká a spíš by mi z toho vylezl cigoš než Rom, který umí dobře romsky. Přece jenom, já se cítím silný v kramflecích v jazycích, které mám naposlouchané, hlavně tedy z filmů: francouzština, italština, ale třeba i japonština… Japonské filmy mám moc rád, ale na exotičtější jazyky si úplně netroufnu. Takhle jsem zkusil natrénovat finštinu, to jsem se zavřel a několik hodin jsem poslouchal na YouTube finská videa, ale nemůžu říct, že ze mě byl úplný Fin. Podobně polština nebo maďarština, do kterých jsem se nakonec pustil, ale u obou tam byla důležitá taneční složka. Ještě těžší mi připadá portugalština, ta má takový zvláštní zvuk, jako když něco šumí, nebo holandština, o ní si lidé možná myslí, že stačí trochu chrochtat, ale to by nebylo ono.

Nemáte v úmyslu imitovat nějakou konkrétní osobu?

To jsou trochu jiné věci. Já jednak nejsem typický imitátor a třeba panu Faltusovi bych se těžko mohl vyrovnat, takže nemám tuhle ambici. Ale dejme tomu, že myslím docela dobře imituju Miloše Zemana, a přiznám se, že jsem se na něj chystal a chtěl jsem pronést takový pěkný smířlivý projev jako za něj. Jenže on mě pak o Velikonocích předběhl, tak už jsem ho nechal. V devadesátých letech jsem docela dobře uměl napodobit Václava Havla, ale už jsme ho bohužel nějakou dobu neslyšeli, tak přece jenom mi trochu zmizel a já bych si musel naposlouchat nějaké jeho projevy, což by mi na druhé straně zas tak nevadilo… No ale imitovat politiky, to je něco jiného než imitovat jazyky. A já myslím, že Češi, kteří sice nejsou nějací přeborníci na jazyky, si z nich hrozně rádi dělají legraci, všichni známe taková jakoby cizí jména Duvenblejt, Tomiposer, Semenonasaku… Já nevím, asi je to i jinde…

To dělají i jiné národy. Woody Allen má třeba ve filmu Všechno, co jste chtěli vědět o sexu... celou jednu skeč v italštině, tam to vypadá, že umí skvěle italsky. Monty Python si zase dělali často legraci z němčiny.

To je fakt, Monty Python naprosto obdivuju. To byli snad nejtalentovanější komici po Chaplinovi. A to byl pro mě největší génius. Miluju od něj všechno a jsou to úžasné věci, na které můžu hledět fascinovaně pořád dokola. Mimochodem, má tam krásné herečky, tam je to samá Scarlett Johansson. A pak tam jsou sekvence, které jsou čistá genialita. Třeba to, jak sebere jednomu rozzuřenému chlapíkovi židli, on si toho nevšimne a každý čeká, že spadne, ale Chaplin mu ji tam na poslední chvíli zase vsune a on si toho vůbec nevšimne. A mezitím se děje ohromné množství věcí. Nebo to, jak nese sálem mísu s vepřovou hlavou a najednou se sál naplní tanečníky a on mezi nimi balancuje a ta hlavu mu lítá po míse, no, to je dokonalé. Jak tohle mohli někdy ve dvacátých letech s tehdejší technikou natočit, to člověk vůbec nechápe. Víte, co je zajímavé? On se trochu podobá zpěváku Princovi…

Hm, na tom něco je. Oba byli menší, mrštní, takoví rtuťovití…

Jo, tu výšku mám s nimi společnou.

Nejen výšku. Taky bavičství.

Tak dejme tomu… Moje přirozená výřečnost se tady dostává na mělčinu. Ano, ze všeho nejvíc mě vždycky bavilo bavit lidi, to je fakt. Jestli to dělám zpěvem, což je moje hlavní profese, nebo nějakou jinou formou, to není tak důležité. A dělal jsme to už jako dítě, když jsem bavil spolužáky. Tehdy jsem miloval pořad Kinobox a hned druhý den po vysílání – vysílal se ve čtvrtek – jsem pro spolužáky imitoval scénky, které tam předváděl pan Miloš Kohout s Romanem Holým… To jsem samozřejmě nevěděl, že jednou budu hrát s Romanem v jedné kapele. Takže já jsem byl takhle předvádivý vždycky. Říkám tomu, že jsem nesexuální exhibicionista.

A co dělá skupina Monkey Business?

Teď toho moc nedělá. Čeká na lepší časy. Snad přijdou.

A co by dělala, kdyby nebylo viru?

Teď bychom právě dojížděli turné ke dvaceti letům Monkey Business a pomalu se připravovali na velký koncert ve Žlutých lázních, který jsme nedávno přesunuli na červenec, ale nikdo neví, jestli vůbec bude, spíš asi ne. Všichni teď čekáme, až to zase rozjedeme.

Jsou to těžké časy pro skupinu hudebních požitkářů i životních hédonistů?

S těmi hédonisty sice máte pravdu, ale přece jenom už jsme v rozumném věku. Máme rádi dobré jídlo a dobré pití, hodně nám záleží na dobrém pivu: my už jsme to dotáhli tak daleko, že si vozíme na koncerty sudy s vlastním pivem, protože nechceme riskovat, že nám pivo nebude chutnat. Navíc já zažívám takový pocity absolutního štěstí, když jsme spolu a jde to všechno dobře. Takže ano, hédonisté jsme, teď ale na suchu.

Představuje to velký zářez do rozpočtu?

To bezesporu. Náš největší příjem je z koncertů a ten vyschl. Já si osobně zatím nestěžuju, něco mám a rodinu zatím uživím, ale třeba naše kolegyně z kapely Tereza Černochová má vlastně jenom tohle. A to samé kolegové z jiných kapel. Kam se člověk rozhlédne, tak vidí, jak je situace složitá. A to je jedna stránka věci. Ta druhá je, že mně šíleně chybí být s lidmi z kapely, hrát s nimi, dělat věci, které jsem dvacet let bral jako náplň života. Jasně že jsme v kontaktu a rozjíždějí se plány na novou desku, Roman už má většinu věcí složených, bude to skvělé, jak jinak. Ale to, že kapela nehraje tři měsíce a možná nebude hrát dalších pět měsíců, to je úplně neuvěřitelná věc, to se ještě nikdy nestalo. Chybí mi všechno, hraní, zpívání, publikum, všechno. A hlavně lidi z kapely. Přitom jsem doma se svými drahými a nic se mi vlastně neděje. Natáčím videa, která se možná některým lidem líbí a zasmějí se u toho. Ale doufám, že už to skončí. Já se vážně nemůžu dočkat, až zase budu se svými milovanými kolegy z Monkey Business. Normálně se mi po tom všem stýská. Ne že si s nimi zmatlám tlamu, to možná taky, ale až zase budeme spolu. Snad už se to blíží.

25. dubna 2020