A seš smutnej? zeptala se mě dcera, když jsme se v telefonu v úterý chvíli bavili o smrti Josefa Abrháma, a já tedy řekl „to víš, že jsem smutnej“. A zároveň jsem hned v duchu slyšel: „Já nejsem smutný.“ Zdvořile rezignovaný hlas Josefa Abrháma v roli Ferdinanda Vaňka z Havlovy Audience, takový trochu jakoby cezený hlas s mírnými sykavkami, ve kterém byla ironie i smutek, zdrženlivý odstup a přitom pevnost, něco, co znělo ležérně a zároveň křehce.

Takže ano, byl jsem smutný, jako mnoho lidí v téhle zemi, protože Josef Abrhám byl cosi jako jistota a ozdoba, někdo, kdo sem samozřejmě patřil, ale přitom zas tak moc se zbytkem nesplýval a byl při vší své zdrženlivosti a obyčejnosti vždy jedinečný a výjimečný. Herců je mnoho a je i dost dobrých herců, ale pak jsou herci, kteří jsou nejen dobří, ale stanou se nějak součástí nás samých, jsou naší prodlouženou radostí, potěšením, ba i slastí.

Myslím totiž, že Josef Abrhám byl protikladem herce coby histrióna, přírodního úkazu, toho, který neví, kde se to v něm bere a co to z něj prýští, ale naopak byl vzácným příkladem herce, který je plně vědomý, tedy přemýšlející, reflektující, kritický – přitom tím vším dokonale přirozený a dokonale, jak to říct?, žádoucí. Tedy takový, že z něho nemůžeme spustit oči, baví nás, těší nás, prostě ho milujeme. Bylo v něm mnoho komediálního, což bylo skvěle vidět především na divadle. A ti, kdo měli to štěstí, vědí, co to bylo v Činoheráku za koncerty. Bylo v něm ale i dost tragického, ba temného, něco jako když dandy se sešel v jednom těle s intelektuálem, který má hoře z rozumu, ale přitom všechny krásy světa na dosah. Napadá mě, že není vůbec náhoda, že si ho Havel vybral jako Vaňka do první polistopadové Audience a i jako kancléře Riegera do Odcházení, protože tam, kde byl Havel autobiografický, tam si sám sebe představoval jako Josefa Abrháma. Byla to zajisté tichá gentlemanská dohoda, které ti, kdo věděli, oč jde, jistě dobře rozuměli. Když totiž Josef Abrhám říkal, že není smutný, znělo to tak, že být smutný je to nejpřirozenější, co se na tomto světě dá dělat. A přitom to bylo – k sežrání.