Irácká volební deziluze
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Vzhledem k důležitosti českých parlamentních voleb je přirozené, že veškerá pozornost tisku se soustředila na ně. Tento víkend se ale volilo i v jiné zemi, která dřív obsazovala čelní stránky novin. V neděli proběhly předčasné parlamentní volby v Iráku.
Výsledky zatím nejsou známy, ale jedna věc už známá je: volební účast, která dosáhla rekordně nízkých 42 procent. Toto byly páté irácké volby a účast v nich postupně klesala, jak voliči ztráceli víru v to, že volbami něco změní. Nedělních 42 % je téměř přesně polovina účasti z prvních voleb roku 2005.
Irák není tak dramaticky vnitřně rozložený jako Afghánistán. Jeho řádná vláda se dokáže udržet u moci a zajišťovat některé základní funkce země – tak například letos dostali voliči nové biometrické průkazy, které by měly snížit pravděpodobnost volebních podvodů. Bývalí vůdci paramilitárních jednotek si založili vlastní strany a bojují spolu převážně bez použití zbraní; „převážně“ proto, že politické násilí z Iráku bohužel nezmizelo a během posledního roku bylo uneseno nebo zavražděno 35 politicky činných osob. (Proti této informaci působí české trable s kroužky a podpásovou kampaní naprosto neškodně, což?) Ve srovnání s dobami aktivity Islámského státu se ale poměry přece jen viditelně zklidnily.
V evropských debatách o migraci často padá názor, že kdo chce odmítat běžence, má se postarat o řešení příčin migrace přímo na místech, kde vzniká. Případ Iráku ukazuje, že dokázat něco takového by hraničilo se zázrakem. Svržení diktátora vedlo nejdříve k vyzuření všech starých sporů formou občanské války. Poté, co nejhorší krveprolití konečně skončilo, vykrystalizoval nový Irák coby standardní, nepříliš funkční stát rozvojového světa, ve kterém politici kradou a podvádějí v míře vrchovaté, kde mladá generace nemá příliš velké perspektivy osobního rozvoje a deprimovaný volič nečeká od voleb žádnou skutečnou změnu.
Jak se s něčím takovým dá zvenčí cokoliv udělat? Nakonec se spoustou podobných problémů, jenom v mírnějším stupni, bojují i zavedené západní demokracie. A jejich úspěchy jsou jen skromné.