Deset společností svá média neziskové Nadaci středoevropského tisku a médií (KESMA) darovalo, nikoli prodalo. Pod hlavičkou nadace se sdruží provládní pravicové televize, internetové servery, tištěné noviny, ale třeba i srdeční záležitost Viktora Orbána, deník Nemzeti Sport („jediná věc, co ho ráno dostane z postele“, jak se v jednom rozhovoru vyjádřila jeho choť). Jakkoli to zní bombasticky, čtenář změnu nepocítí, zajímavější je pozadí celé transakce.

Státní či polostátní inzerce hraje v Maďarsku významnou roli při financování medií, a to i těch soukromých. Orbánův životopisec Paul Lendvai zdokumentoval, jak se po volbách 2010 přesměrovaly toky inzerce k médiím podporujícím Fidesz. Šlo o už existující média, která vznikala postupně po prohře strany ve volbách 2002. Tu Orbán velmi těžce nesl, přičítal ji jednak tomu, že „byl příliš slušný“, a pak také faktu, že většina soukromých médií byla levicová, sympatizující s koalicí socialistů a liberálů ze SZDSZ, kteří sice původně vznikli jako opozice vůči vládnoucí komunistické MSZMP, ale pak uzavřeli spojenectví s její nástupnickou MSZP. Vyčítá-li dnes někdo Orbánovi přechod „na druhou stranu“, který uskutečnil v první polovině 90. let, neměl by zapomínat, jak se tehdy zachovala další významná liberální síla.

Orbán viděl, že protistrana má všechno, co on neměl – média a jejich vlivné majitele. Začal si proto vytvářet podobnou síť kontaktů, s ním spojení byznysmeni nejprve zakládali (a po roce 2010 i nakupovali a přestavovali k obrazu svému) média sympatizující s Fideszem. Největší roli v tom sehrál s Orbánem dnes už rozkmotřený Lajos Simicska, kamarád ze studentských časů, s nímž kdysi demolovali prostory vysokoškolské koleje, na které tehdy bydlela skoro celá dnešní maďarská politická elita.

Simicska dělal od začátku pokladníka Fideszu, sháněl pro stranu peníze a řídil byznys. Už v roce 2003 vznikla televize Hír a postupně Simicskova mediální skupina získala do vlastnictví či spoluvlastnictví týdeník Heti Válasz, deník Magyar Nemzet a rozhlasovou stanici Lánchíd. V roce 2005 založil jiný byznysmen, Gábor Széles, televizi Echo TV, která stojí dodnes věrně po Orbánově boku. I on ji odevzdal nadaci, chybět mu, jako čtvrtému nejbohatšímu Maďarovi, nejspíš nebude.

Po drtivém vítězství strany ve volbách 2010 mediální impérium Fideszu bobtnalo, samozřejmě k němu přibyla státní média – částečně zásluhou socialistů, kteří je v roce 2002 zbavili jejich veřejnoprávnosti a nechali napospas reklamě a státní inzerci, zřejmě v domnění, že se to nikdy nemůže obrátit proti nim. Dnes jsou v Maďarsku vedle provládních médií stále média opoziční a nejsou bezvýznamná – je to nejčtenější zpravodajský portál Index.hu nebo velká komerční televize RTL klub. Převažující síla je ale na straně vlády, která si v případě serveru Origo.hu „ochočila“ i zahraniční majitele.

Některá média vznikla po roce 2010. Až na jedny noviny, Magyar Idők, které vznikly po Orbánově rozchodu se Simicskou, jde o on-line publikace, v nichž pracují převážně mladí novináři – hipsteři, kteří otevřeně agitují pro vládní stranu. Kromě vlastní čtenářské obce mohou spoléhat na už zmíněnou státní inzerci. Jeden portál, 888.hu, dokonce vznikl jako reakce na další vlivný antiorbánovský web 444.hu. Cílem bylo vymezit hřiště, proti extrému postavit extrém. V obou médiích pracují mladí novináři, obě jsou posedlá Orbánem – jedni ho bezmezně nenávidí, druzí opěvují.

Simicska zradil, s Orbánem se rozešel ve zlém a svá média obrátil proti němu. Pro Orbána to byla citelná ztráta, Simicskův mediální dům začal podporovat opoziční Jobbik. Přišel proto čas vsadit na jiné koně. Kromě podnikatele Lörince Mészárose, bývalého starosty Orbánovy vesnice Felcsút, je to třeba hollywoodský režisér maďarského původu Andy Vajna, který koupil komerční televizi TV2. Spřátelení byznysmeni média nekupují pro sebe, kupují je pro Orbána. Proto v jejich očích dává smysl i zdánlivě nepochopitelný krok, jakým je vložit svá aktiva do společné nadace. A Orbán chce zase udělat všechno pro to, aby se mu nemohlo znovu stát to, co se Simicskou.