Zazvonil zvonek. Už jsou tady, řekla Jarmila K. a já šel otevřít, ale byla to paní, která nesla blahopřání od starostky města na Otavě, protože Jarmila K. měla nedávno jednadevadesát. Ta poděkovala a šla si zase sednout ke stolu, na kterém rovnala fotografie z mládí. Je na nich pěkné selské děvče před vraty statku nebo také s koňmi a pak třeba, jak v pěkných šatech stojí v Praze na nábřeží, odhaduju tak v roce 1947. Fotografie z let, kdy jí bylo dvacet až dvacet sedm chybí, ty roky se nefotila, vlastně ano: z profilu a ánfasu do policejní kartotéky.

Čekali jsme dál asi hodinu a Jarmila K. pořád rovnala fotografie a vybírala ty nejlepší. Pak konečně zazvonil zvonek znovu a já šel zase otevřít a konečně to byli oni, reportéři z ČT. Přijeli za ní, aby natočili šot do pořadu Reportéři, který se vysílal toto pondělí. Já u toho byl, protože mě o to Jarmila K. poprosila a protože věděla, že ten příběh znám. Přivezli jí květiny a byli velmi pozorní a vstřícní, redaktor David Vondráček její případ znal, pokládal jí přesné a rozumné otázky a Jarmila K. soustředěně a pečlivě odpovídala.

Jarmila K. pocházela ze selského rodu, který na statku u Březnice hospodařil od poloviny 17. století: snad ještě za třicetileté války se tam usadil nějaký švédský vysloužilec nebo možná jeho potomek. Generaci za generací to tam drželi a zvelebovali, dějiny šly různými způsoby, ale oni, sedláci, byli nezničitelní. Nebo se to tak aspoň zdálo. Její tatínek převzal statek po rodičích, byl to moderní sedlák, kupoval stroje, vzdělával se, angažoval se, odebíral knihy, jezdil do Prahy do divadla. Byl to úspěšný muž, který by jistě byl úspěšný i dále. Pak přišel únor 48 a on neviděl nejmenší důvod, proč by měl jít do družstva a předat výsledky své práce lidem, kteří jí dělali špatně a rozuměli jí daleko méně než on.

To všechno vyprávěla ta Jarmila K., ruce způsobně na stole, fotografie před sebou, klidným, ale přece jenom pohnutým hlasem. Mluvila si půl hodiny, já to znal, ale i tak to poslouchal dojatě znovu, když třeba líčila, že měla štěstí, že ji nedrželi ve věznici, ale poslali do zemědělského lágru u maďarských hranic, kde se v kravínu starala o krávy. Mohla se kdy chtěla posílit hrnkem mléka. Nebo když mluvila o svých spoluvězeňkyních, jaká to byla pestrá směsice: zlodějky, prostitutky, cikánky, doktorky práv i medicíny, novinářky… A jak se pak vrátila, vdala se, měla děti, život šel dál, ale asi hodně jinak, než by mohl jít, kdyby se to nestalo, kdyby třeba rod mohl pokračovat na statku a dál dělat to, co sedláci dělali po staletí.

„To se nedá vypovědět, co všechno oni zničili. To se nedá.“ Opakovala ta stará žena, která je babičkou mých dětí. A tahle její věta pak byla v pořadu o konci komunistů v parlamentu použita skoro jako jediná. Ale vlastně obsahovala všechno, co se k tomu dá říct. To se totiž nedá vypovědět, co všechno oni zničili.