Seriál o Hitlerovi na ČT2: Prospěchář, Herec, Vůdce, Dobyvatel, Zrůda a další díly. Seriál Vzestup a pád NSDAP rovněž na ČT2: Zrození nacismu, Cesta k uznání, Nástup k moci, U moci… Na Prima ZOOM mj.: Tajné nacistické základny, Hon na Hitlera, Hitlerova kronika atd. Rozmach nacismu je stále aktuální a v době covidové, těhotné ruskými a čínskými dezinformacemi, je čas si připomenout i jeho podobně fantazmagorické prameny. Nejabsurdnější z nich nese název ariosofie, „moudrost árijců“.

Ariosofové vzývali zlatý věk árijské rasy. Hnutí zformovali svobodný zednář Guido von List a cisterciácký mnich Jörg Lanz von Liebenfels, oba Rakušané. (Šlechtický predikát „von“ si přiřkli sami.) Von List vytvořil pojem „wotanismus“. Nazval tak polyteistické náboženství, které staří Germáni (Praárijci) údajně vyznávali. Von Liebenfels ustavil v roce 1900 ve Vídni Ordo Novi Templi (řád nového chrámu), jehož členy se mohli stát pouze světlovlasí a modroocí muži s „árijskou konstitucí“. Ústřední ideu svého učení publikoval v knize Teozoologie neboli nauka o sodomských opolidech a elektronu bohů. Podle ní je podstatou všehomíra boj řádu proti chaosu. Řád vždy reprezentovali „boholidé“, vševědoucí plaví Praárijci schopní komunikovat elektrickými signály, chaos tmaví podlidé, zrození z jejich styku s nižšími druhy hominidů. Nadlidé touto mezaliancí božské vlastnosti ztratili, mohou je však získat zpět likvidací nebo sterilizací nižších ras a šlechtěním té své přísně střeženým spojováním se sobě rovnými.

Na oba ariosofy navázal další samovolně zvolený šlechtic, pruský rodák Rudolf von Sebottendorf. Založil Společnost Thule, původně „studijní skupinu pro germánský starověk“, po vyhlášení Mnichovské republiky rad v roce 1918 militantní spolek zacílený na Židy a bolševiky. Vstupovali do něj lidé „z lepší společnosti“: bankéři, soudci, podnikatelé, právníci a šlechtici, například hrabě Anton von Arco auf Valley, vrah židovského vůdce bavorských socialistů Kurta Eisnera. Společnost symbolizoval hákový kříž (svastika) a hesla typu „Pamatuj, že jsi Němec!“ nebo „Dbej na čistotu své krve!“. Členové se zdravili „Heil und Sieg!“ a věřili v příchod germánského mesiáše, který vyvede zdecimované Německo z poválečného chaosu. Thule od svého zrodu plánovala ozbrojený státní převrat a je nabíledni, že představovala předobraz NSDAP, která vznikla v roce 1920.

Adolf Hitler v Thule hostoval v roli řečníka a s jejími symboly, prostředky i cíli se ztotožňoval. Árijskou předurčenost samozřejmě hlásal, ale ariosofické blouznění otců lžišlechticů v knize Mein Kampf ironicky znectil: „Stejní lidé, kteří šermují věrnými plechovými kopiemi starogermánských mečů a na vousaté hlavě nosí preparovanou medvědí kůži s rohy a prosazují boj duchovními zbraněmi, se jako hejno hus rozutečou před každým komunistickým obuškem.“

Světoled a dutozemě

Hitler sdílel jinou teorii o původu Praárijců. Její objevitel, vídeňský chladírenský technik Hans Hörbiger, ji pojmenoval Welteislehre (WEL, učení o světovém ledu) a rozpracoval do osmisetstránkového spisu s titulem Glaciální kosmogonie. Vesmír prý vznikl ze střetu obří ledové planety s gigantickou hvězdou, milionkrát větší než Slunce. Kolosální exploze vyvrhla do prostoru ledové skály a hory žhnoucí strusky, z nichž se zformovala naše sluneční soustava a dvě mléčné dráhy: Mléčná dráha ledu (Eismilchstraße) a Mléčná dráha žáru (Glutmilchstraße). Hmota zbylá po výbuchu krouží vesmírem dál a planety sluneční soustavy i Slunce si občas větší tělesa (Höbiger je nazývá Měsíce) přitáhnou. Zeměkouli údajně postihl pád Měsíce třikrát a dostavily se impaktní následky: zemětřesení a světové potopy. Při té třetí se v nejvýše položené oblasti Země, v Tibetu, zachránili poslední obyvatelé Atlantidy – Praárijci.

Teorie o světoledu se v Německu po roce 1925 šířila exponenciálně. Zrodila se Společnost pro glaciální kosmogonii, Spolek pro kosmotechnický výzkum, Hörbigerův institut… Nabírala rysy náboženství a vědci se proti ní vymezovali marně. Novodobí antisemitští Germáni totiž potřebovali postavit proti „židovské fyzice“ Alberta Einsteina jinou fyziku, německou. Jeden z Hörbigerových žáků to vyjádřil explicitně: „(Einsteinova) teorie není nic jiného než nepřekonatelný vrchol duchovního zmatku a šíleného popírání všeho, co je nad hmotou… zahalený do podoby výpočtů.“

Ještě fantaskněji se píše o Tibetu v bestselleru polského přírodovědce Ferdynanda Ossendowského Zemí zvířat, lidí a bohů. (Vyšel i česky, v němčině roku 1924). Spisovatel reprodukuje příběh, který slyšel v bývalém Vnějším Mongolsku. Čínský lama vyprávěl Bogdo chánovi (hlava tamní lamaistické školy) o podzemní říši Agartě, která se rozkládá pod Himálajem. Žijí v ní Atlanťané, vesměs kněží a vědci, obyvatelé země, která při potopě světa zmizela v oceánu. (Jak nevzpomenout Haškova Švejka, který se v blázinci „sešel s několika profesory. Jeden z nich pořád chodil za mnou a vykládal, že… uvnitř zeměkoule je ještě jedna mnohem větší než ta vrchní“.)

V zubu šelmy

Hitlera teorie o dutozemi neoslovovala, zato ji akceptoval druhý muž třetí říše, Heinrich Himmler. Říšský vůdce SS a šéf gestapa se projevoval jako okultista, mystik a fanatický ariosof hledající ztracený zlatý úsvit germánských dějin. S tímto záměrem zřídil instituci nazvanou Ahnenerbe (Dědictví předků), která se měla „seznámit s odkazem árijských nordických národů… v téměř všech částech Země“. Ohledně hledání jejich reliktů vypadal nejnadějněji Tibet.

A hle, v roce 1936 se odtamtud vrátil už z druhé přírodovědecké expedice šestadvacetiletý Ernst Schäfer, novopečený esesman, student zoologie a vášnivý lovec. (Kořist činila mj. 350 exemplářů savců včetně „bambusového medvěda“, tehdy málo známé pandy velké.) Německý tisk ho velebil za objev varianty tibetské modré ovce a Himmler si bezpochyby pomyslel, že mu tohoto muže seslala sama nebesa. Pozval ho do Berlína, povýšil na SS-untersturmführera (poručíka) a nabídl mu financování dalšího dobrodružství. Německý novinář Peter Meier-Hüsing v knize Nacisté v Tibetu cituje z Schäferových nevydaných pamětí Himmlerovu pohnutku: „Ještě existují četné pozůstatky po lidech z doby terciárního Měsíce, svědcích zmizelé Atlantidy… jak se domnívám, i v Tibetu...“

Schäferovi byly tyto halucinace k smíchu a výložky SS vnímal vlažně, ale do Himálaje se vrátit chtěl a takového protektora odmítnout nedokázal, a tak s ním uzavřel faustovský pakt; výpravu do Tibetu povede pod záštitou spolku Ahnenerbe a patronací říšského vůdce SS. Choulostivou pozici popsal v memoárech s humorem: „Usadím se ve vykotlaném zubu šelmy.“

Dne 21. dubna 1938 se na parník mířící z Janova do Kolomba nalodilo pět německých odborníků a členů SS: kromě Schäfera geofyzik Karl Wienert, logistik Edmund Geer, fotograf Ernst Krause a antropolog Bruno Beger. Tento skalní rasista měl vyhledávat kosterní pozůstatky Praárijců, nordické rysy obyvatel nebo souvislost rasy a krajiny, pročež vezl sady kružidel, kleštiček, měřicích lišt a 18 kg negocollu a hominitu na odlévání lebek domorodců. Begerův kocourkovský úkol odpovídal neméně absurdnímu timingu: o vstupu do Tibetu rozhodovala správa Britské Indie, přičemž Hitlerův řev zněl přes kanál a nacisté mašírovali po Vídni. Když tedy pětice „špionů v maskách vědců“ (dle anglického tisku) doplula další lodí do Kalkaty, kapitán radil, ať ani nevykládají bagáž.

Londýn nicméně razil politiku appeasementu a z Šavla se stal přes noc Pavel. Němci mohli navštívit aspoň britský protektorát Sikkim, knížectví hraničící s Tibetem, a poté, co odtamtud odeslali do Lhasy poníženou supliku a bednu s gramofonem a dvěma dalekohledy, jim kašang, tibetská rada ministrů, povolil vstup do země. Psal se prosinec 1938, okleštěné Československo živořilo po mnichovském diktátu a Himmler povýšil Schäfera na SS-hauptsturmführera (kapitána).

Dopis králi Hitlerovi

Mezi podmínky vstupu patřilo, že Němci nepovezou zbraně ani přístroje, což Schäfer ignoroval. Se stejnou bohorovností se ve Lhase domluvil s čínskou ambasádou a komunikoval jejich radiostanicí s Himmlerem. Britové ho odposlouchávali a kontrolovali německou poštu, ale nezasáhli.

Členové expedice si v Tibetu lebedili. Lhaská šlechta je častovala hostinami o tuctech chodů (sušení krabi, jačí jazyky, ovčí ledvinky apod.), „čhangová děvčata“ dolévala ječmenné pivo, whisky a likéry a na stolech povlávaly svastiky spojující podle Schäfera oba národy. Ženy se svlékaly a Beger je fotografoval s odkazem na „význam vztahu rasy a krásy“. Pořídil 16 odlitků hlav a proměřil 400 osob od cestáře přes honáka jaků a průvodce karavan až po lamu. Například: „Tibeťanka Gersang, Lhasa, prostitutka, barva očí 13, barva vlasů X, barva čela 6,5–10...“ Každému probandovi příslušel list čítající 50 kolonek.

Návrat výpravy přes Sikkim do Kalkaty se v červenci 1939 změnil v útěk. Z Československa zbyl protektorát, appeasement zkrachoval, britský tisk volal „The Warmaker Hitler!“ a Schäfer se bál zajetí. Místokrál Britské Indie lord z Linlithgow mu při audienci před odletem vytkl pohrdání britskými instrukcemi a důstojník SS se omluvil, ale účel světil prostředky. Expediční sbírky byly ohromné: kromě kořisti antropologické 400 kožichů a lebek zvířeny včetně takinů, kiangů a nahurů (divocí tuři, osli a ovce), 3500 ptačích kožek, nespočet exemplářů hmyzu, semen a vylisovaných rostlin, 18 000 metrů filmu a 40 000 fotografií.

A jeden dopis. Tibetský panovník Reting Rinpočhe ho adresoval německému diktátorovi a nadepsal „Německému králi, vznešenému panu Hitlerovi!“. Regent doufal, že po německé návštěvě „vztahy mezi našimi rezidencemi nabudou na intenzitě“. Jako dary přidal hedvábný šál, stříbrný šálek na čaj a tibetského psa lhasa apso. Pes nikdy do Německa nedorazil, Hitler suvenýry neobdržel a dopis nečetl. List je dnes deponován v Bavorské státní knihovně v Mnichově jako tečka za nejbizarnější předzvěstí druhé světové války.