Ruské ministerstvo kultury v lednu zakázalo projekce filmu Ztratili jsme Stalina skotského režiséra Armanda Iannucciho, podle ministra Vladimira Medinského se tak stalo z morálních důvodů, protože „mnozí starší občané by film mohli považovat za urážlivé zesměšňování sovětské minulosti“. Moskevské kino Pionýr, které se rozhodlo film uvést i tak, navštívila policie a z projekce tak nějak sešlo. Kdo Ztratili jsme Stalina viděl, docela chápe, proč se tak stalo a čím byl Iannucciho snímek pro ruský establishment – a zdaleka ne jen pro něj – nepřijatelný. Nejde ani tolik o to, že vykresluje Sovětský svaz na konci Stalinových časů jako krvavou hrůzovládu. Vykresluje ty nejmocnější v něm jako groteskní a trapné figurky, ovládané touhou po moci a strachem.

Upírá jim velikost. A to je nepřípustné, protože, jak se říká, přehmaty se staly, zločiny se staly, ale dopouštěli se jich velcí lidé, stejně jako byl Sovětský svaz velká země. Celý ten pokus o komunismus byla velká věc, výsledek velkého vzepětí lidského ducha, které – jistěže – dopadlo tragicky. A velcí byli i lidé v čele SSSR, možná velcí zločinci, ale stejně. Takhle líčil sovětské pohlaváry ruský dokumentární cyklus Zapomenutí vůdci, který nedávno odvysílala Česká televize, a vyvolala tím řadu protestů. Pracovití muži a skvělí manažeři, kteří měli taky svoje mouchy, ale kdo je nemá. A doba byla těžká. Tahle představa je zažitá i mimo Rusko. Přední český levicový intelektuál mladší generace si nedávno v debatě nad nevkusností sebeprezentace Zdeňka Ondráčka povzdychl, že ten člověk vlastně není pořádný komunista, ti skuteční byli přece také básníci. A ti největší vrazi mezi nimi v sobě měli jakousi „démonickou velikost“. Pro mnohé pobuřující termín – právem. Ale dá se mu porozumět. Přece ti, kdo stáli u řídicích pák té obrovské mašiny, která proměnila zemi a semlela miliony lidí, nemohli být malí. To krveprolití nadlidských dimenzí, systém-šelmu, která nakonec požírala všechny bez rozdílu včetně těch svých, musely ovládat bytosti rovněž nadlidské, černočerné, ale obrovské, chladnokrevní vrahouni, to jistě. Ale taky brilantní stratégové, nadaní silou vůle, dost silní, aby se nezhroutili v těch časech, kdy nikdo nevěděl, jestli na něj taky nepřijde řada, jestli se to nestane ještě dnes. Velicí a možná skutečně démoničtí demiurgové, kteří si pohrávali s osudy milionů, než šli pod sekeru taky – nebo alespoň někteří z nich. Určitě jiní než ti směšní a natvrdle působící papaláši, jež člověk poznal v časech těsně před koncem komunistického režimu. 

Iannucciho film místo toho ukazuje členy sovětského politbyra jako směšné panáky. Jistě, není to nějaká dokumentárně realistická historická podívaná. Vychází z francouzského komiksu, členové politbyra mluví anglicky a dělají fóry jako z americké gangsterky, celé je to jedna velká hyperbola, na nějakém reálném předobraze založených situací v ní je ale víc, než by člověka napadlo. Nikdo v tom filmu není „démonicky velký“, samí chlapíci vyžraní zevnitř lačností po moci a strachem. Hekticky jim to v hlavách šrotuje, protáčejí se tam všechny ty kombinace, kdo s kým, proti komu. Navzájem před sebou předvádějí šmíru kašírovaného citu, oddanosti, za zády připravené kudličky, připravení zaútočit zezadu nebo se poníženě zkroutit, hlavně nezanechat špatný dojem, nedat nikomu záminku, lhostejno, jak trapné to bude, zůstane to přece mezi námi – velkými muži.

Cynický technolog moci

Vyniká mezi nimi Lavrentij Berija (Simon Russell Beale). I na kolegy z politbyra z něj jde strach, cynický technolog moci, připravený udělat, co je potřeba – zabíjení je pro něj pracovní metoda, již užívá bez vášně, možná trochu pobaveně. Může mít dojem, že má „soudruhy“ pod palcem, tolik toho o nich přece ví, zároveň si je jistý, že právě proto ho ti soudruzi asi budou chtít potopit, musí proto být rozhodnější a rychlejší. Dávat svou převahu najevo krutými vtípky. Všechnu moc sovětům. Všechnu moc lidu. Berija a pár dalších jsou ty sověty, jsou ten lid, jsou obdařeni tou vší mocí, nijak je ale nepovyšuje, žádnou velikost jim nedodává. Ta moc není jejich, oni jsou její. A ona si s nimi pohrává, vysává je, až to jediné lidské, co v nich zbude, je strach, jejž nepřebije ani to, že si mohou připadat jako pánové nad životem a smrtí druhých. Odsouzení před smrtí provolávají slávu straně a Stalinovi, který už také umírá v potřísněných kalhotách. A jeho aspirující nástupci mají honičku, nejvíc z nich Berija, teď není čas na „démonickou velikost“, ale na úmornou krvavou rachotu a všeobecnou ostražitost. To jediné, co na Berijovi může působit skutečně démonicky, jsou snad jen jeho noční výlety, během nichž krouží ve svém packardu Moskvou a vyhlíží si na ulicích dívku pro tuhle noc. Pokud bude povolná, dostane při odchodu kytku. A jestli ne, skončí s kulkou v zátylku jako ostatní, možná zahrabaná na zahradě Berijovy vily (o Berijově sexuálním predátorství se vědělo už za jeho časů, v devadesátých letech se při rekonstrukci jeho někdejší vily našlo na pozemku několik koster mladých žen). Ta Berijova děsivá i groteskní honička za mocí pro něj neskončí vítězně, soudruzi ho nakonec nechají odprásknout, v duchu tradice se tak stane po procesu, který z práva dělá frašku, a na základě absurdního obvinění. Ve filmu před popravou zoufale prosí o život, i ve skutečnosti to tak mělo být, ponižující tyátr ještě i nakonec. Smrt beze stopy velikosti (Berijův předchůdce, šéf NKVD Ježov, měl skončit podobně nedůstojně). Třeba v něm ten zvířecký strach nebudila jistota blízkého konce. Možná před smrtí zahlédl cosi skutečně démonicky velkého, co na něj čekalo za hranicí života.