Ústřední vojenská nemocnice včera oklikou přes Senát potvrdila, co kdekdo už nějakou dobu „tak nějak“ věděl či tušil – prezident Miloš Zeman v tuto chvíli není schopný pracovního nasazení. Je nepravděpodobné, že by se to v příštích týdnech změnilo, prezidentovu prognózu lékaři považují za krajně nejistou.

Kdyby se tato zpráva dostala ven za normálních okolností a normálním způsobem, byl by to důvod pouze k vyjádření účasti a solidarity – každému nějak ubíhá a krátí se čas, tohle mají všichni lidé společné. Lidé kolem prezidenta se ale rozhodli jinak, udělali z prezidentova onemocnění tajnůstkářský tyjátr. Zní to jako protimluv, ale ten termín se hodí pro popis situace, v níž se někdo snaží nic neříct. To neříkání ale provozuje co nejemotivněji a nejdramatičtěji. Zvláště hradní mluvčí Jiří Ovčáček popustil uzdu své ochotnické vášni. Až jeho pracovní vytížení poleví, měl by zvážit účast na festivalu Jiráskův Hronov.

V komentářích na zprávu z nemocnice víckrát zaznělo, že tu někdo „hraje hru“ nebo že ji hrál. Většinou byli míněni zaměstnanci prezidentské kanceláře. Situace je často líčena jako příběh nemocného prezidenta a neodpovědných a hanebně se chovajících lidí kolem něj.

Tady bych se pánů z prezidentské kanceláře trochu zastal – nebo jak se to vezme. Samozřejmě netuším, zda byli prezidentem instruováni, aby dělali, co dělali. Rozhodně ale konali jaksi v intencích prezidentovy politiky, vždycky byla konfrontační, založená také na vzbuzování negativních emocí, často také na hraně zákona.

Když se řekne v kontextu politiky „hra“, evokuje to šachovou partii, sled kroků směřujících k dosažení nějakého politického cíle, chladně racionální činnost koncentrovaná na dosažení žádoucího výsledku. Zemanovy hry ale často byly jistým způsobem emocionální, jejich smyslem bylo dosažení satisfakce, často z dosažené pomsty. Jiná politická strategie v tom ani být nemusela.

Dá se tedy říct, že prezidentovi lidé se v posledních dnech chovali po zemanovsku, projevil se při tom ovšem jejich intelektuální deficit. Dělo se tak v situaci, kdy z čistě politického hlediska není moc oč hrát. I kdyby byl prezident plně zdráv, nedal by mu volební výsledek prostor k nějakému účinnému manévrování a „kreativnímu“ ohýbání ústavy.

Jediný praktický účel, jenž může zběsile působící počínání hradních činovníků mít, je dál vyhrotit společenské rozdělení. Vyvolat mezi prezidentovými stoupenci dojem, že probíhá něco jako puč, že je Miloš Zeman z Hradu protiprávně vyštváván a důvody pro to jsou lživé.

Třeba se jim podaří vyvolat takový dojem v některých lidech. Stoupenci druhé strany by na tu jejich hru na drama neměli přistupovat. Nejen z praktických důvodů, ale také proto, že je pomýlené snažit se teď dohnat pocit satisfakce, který jim byl upřen, když Zemana nedokázali porazit.