O dění v Severní Koreji nikdo nic neví. Nic nevědí Američané, nic nevědí Jihokorejci, novináři ani špioni. Naprostá uzavřenost země znamená, že všechny pokusy odhadnout, co se tam děje, připomínají věštbu z čajových lístků. To se týká i nedávných spekulací ohledně smrti severokorejského vůdce Kim Čong-una, kdy svět 20 dnů řešil, jestli tlustý tyran je úplně mrtvý, utrpěl mozkovou smrt, nebo je naprosto v pořádku.

Celá situace okolo Kim Čong-una ukazuje na problém ohledně informování o dění v takzvaném „poustevním království“. První zpráva o tom, že se s Kimem něco děje, přišla 20. dubna. Web dedikovaný informování o dění v Severní Koreji, Daily NK, napsal, že diktátor prodělal nějakou proceduru se srdcem, ne nutně operaci. Odtamtud to převzala agentura Reuters a od ní světová média. Do toho se ještě vložila televize CNN, která na svém webu přinesla článek od vlastního zdroje z americké administrativy, tvrdící, že Kim je „ve vážném nebezpečí“. Když k tomu připočítáme skutečnost, že Kim se na veřejnosti neobjevil od 12. dubna, a dokonce vynechal i oslavy narození svého děda Kim Ir-sena 15. dubna, což je největší svátek v zemi, spekulace o jeho smrti či kómatu se mohly rozjet naplno.

Zvláštní vlak

Tyto dohady se pokusila utnout jihokorejská vláda s tím, že nemá žádné informace o zhoršeném stavu diktátora a ani monitorování země neobjevilo žádnou neobvyklou aktivitu. Taktéž Američané potvrdili, že nic výjimečného na základě svého pozorování nezjistili. Jako důkaz toho, že Kim je v pořádku, měl sloužit jeho zaparkovaný zvláštní vlak u přímořského letoviska Wonsanu. To má patřit mezi tyranova nejoblíbenější místa a měl se tam izolovat před strachem z koronaviru.

Navíc Kim Čong-un zmizel již jednou. V roce 2014 se neobjevil na veřejnosti 40 dnů a po vystoupení z úkrytu chodil o holi. Spekulovalo se tehdy o nejrůznějších důvodech jeho absence, od operace kotníku až po dnu.

Jenže když zemřel Kim Čong-unův otec a předchůdce Kim Čong-il a Severokorejci informaci po čtyřicetiosmihodinové prodlevě zveřejnili, Američané i Jihokorejci byli naprosto překvapeni a přiznali, že ani tehdy nic výjimečného v KLDR nezaznamenali. Chad O’Carrol, šéf další stránky zaměřené na informování o dění v Severní Koreji, NK News, zase uvedl, že se jim kdysi podařilo informovat o výměně severokorejského ministra zahraničí předtím, než jihokorejská vláda zjistila, že něco takového vůbec proběhlo. Takže o jejím přehledu o tom, co se děje na severu, lze pochybovat. Lze dokonce pochybovat o informovanosti severokorejských představitelů. O’Carrol také vzpomínal na svého známého, který byl v Pchjongjangu v době, kdy zemřel Kim Čong-il. Ministerstvo zahraničí KLDR si ho tehdy, spolu s dalšími představiteli Západu, předvolalo kvůli důležitému oznámení a pak jim pustili televizi. Z jejich reakce bylo jasné, že ani představitelé severokorejského ministerstva zahraničí nic nevěděli ve chvíli, kdy z obrazovky byla ohlášena smrt Kima II.

Další experti poukázali na to, že Severokorejci dobře vědí o sledování Kimova vlaku pomocí satelitů. Jeho přistavení do Wonsanu, uváděli, tak může být pokus, jak Západ zmást. Ve skutečnosti může být Kim někde úplně jinde, třeba pod zemí. Z výše uvedeného tak můžeme jen vyvodit, že o dění v KLDR nevíme vůbec nic.

Tento cimrmanovský postřeh má vlastně už dlouhou tradici, táhnoucí se od samého počátku rozdělení Korejského poloostrova. Na konci druhé světové války Sovětský svaz od Japonců osvobodil a zároveň okupoval severní polovinu Koreje, to samé provedli na jihu Američané. Jednání o sjednocení ztroskotala a v průběhu roku 1948 Sověti a Američané na svých půlkách pomohli ustanovit jim nakloněné vlády. Severokorejský útok směrem na jih s cílem sjednotit poloostrov silou v roce 1950, čímž vypukla korejská válka, všechny západní mocnosti nesmírně překvapil. CIA sice pohyb jednotek zaznamenala, ale vyhodnotila je jako obranné manévry a severokorejskou invazi za nepravděpodobnou. Stejná chyba se pak opakovala v době, kdy Američané s Jihokorejci vítězili. Američtí analytici pokládali vstup Číny do války za nepravděpodobný, stále se zvyšující počet zajatých Číňanů pokládali za poradce, ne za předvoj chystaného čínského útoku. Ještě 15. října 1950 generál McArthur tvrdil prezidentu Trumanovi, že riziko čínské intervence je mizivé. Dne 19. října čínské jednotky překročily řeku Jalu a 25. zahájily útok. Výsledkem byl ústup Američanů a nakonec ustálení fronty zhruba na dnešních hranicích obou Korejí.

Když po válce Američané zjišťovali, kde se stala chyba, ukázalo se, že z 200 členů CIA v Soulu nikdo neuměl korejsky. Američané také vkládali velkou naději do své údajné sítě 1500 špionů v KLDR. Všichni však byli buď dvojití agenti, nebo byli pochytáni. V podstatě všechny zprávy, které CIA ze Severní Koreje dostávala, byly dezinformace.

Podobné dezinformace se šířily i nyní, jen v moderním hávu. Například se ukázalo, že většina „zaručených zpráv“ o dění v okolí Kima pochází z čínských sociálních sítí a od korejských a japonských videoblogerů. K těm patřila například story o nervózním severokorejském doktorovi, který nebyl schopen dokončit údajnou operaci, nebo údajný příjezd týmu zahraničních lékařů, podle některých verzí mělo jít o Francouze, podle jiných o Číňany. Ještě zvláštnější je, že první vlna podobných drbů se na čínských sociálních sítích objevila už v únoru, tehdy je však média ignorovala. Navíc některé klepy téměř přesně kopírovaly spekulace šířící se po internetu během prvního Kimova zmizení v roce 2014.

Kim se dívá na věci

Spekulace uťala až nová série snímků z populárního žánru „Kim se dívá na věci“. V tomto případě se diktátor údajně v pátek 1. května dostavil na obhlídku nové továrny na hnojiva. Na fotografiích Kim vypadá tlustší a spokojenější než kdy předtím. Samozřejmě se můžeme dohadovat, zda jde opravdu o Kima, či zda jsou snímky nové. Nicméně k pravosti se přiklánějí i Američané. Nahrává tomu skutečnost, že Kimova rodina je posvátná a falšování jejích fotografií je naprosté tabu. V roce 2016 Severní Korea zveřejnila nový Kimův fotografický portrét, vyznačující se tím, že nebyl nijak upraven. Jsou na něm jasně vidět Kimovy žluté zuby a různé nedokonalosti kůže. Jihokorejci, pro něž je úprava například i pasových fotografií natolik běžná, že divný je ten, kdo požádá o naturalistický snímek, byli šokováni.

Na druhou stranu oficiální severokorejská propaganda tvrdí o rodině Kimů řadu bizarností. Kim II., tedy Kim Čong-il, se prý narodil v roce 1942 na posvátné hoře Pektusan. Narození prý oslavila sama příroda: na nebi se objevila dvojitá duha a vyšla nová hvězda. Podle sovětských záznamů se Kim II. narodil v sibiřské vesnici Vjatskoje v roce 1941. O duhách a nových hvězdách se Sověti nezmiňují. Prostřední Kim byl prý také příliš dokonalý na to, aby vyměšoval. Tyto báchorky sice na jedné straně zpochybňují dohady, že obraz rodiny Kimů je už neměnný, současně ukazují, že jeho drobná vylepšení jsou přípustná.

Kimova sestra Kim Jo-čong tak bude muset s nástupnictvím nejspíš ještě počkat. Dění kolem případného následovnictví Kim Jo-čong ukazují dvě znepokojivé věci ohledně současného Západu. Část progresivní levice její teoretický nástup do čela země oslavovala jako bod pro feminismus, protože žena v čele totalitního vězení maskovaného jako suverénní stát by opravdu dokázala, že pro něžné pohlaví není nic nemožné. Také se však znovu ukázalo, kolik toho o KLDR nevíme. Experti se nemohli shodnout, zda nástupnictví Kim Jo-čong je reálná možnost. Na jednu stranu ústava Severní Koreje nařizuje, že vůdcovství země musí být zachováno v pokrevní linii Pektusan (rozuměj v rodině Kimů), a Kim Jo-čong jako pravá ruka a nejbližší dospělý příbuzný svého bratra se tak jevila ideální kandidátkou, na druhou stranu Severní Korea není feministický ráj, takže je možné, že žena v čele státu by nikdy nebyla přijata.

Vážnější problémy než nástupnictví

Vše nasvědčuje tomu, že severokorejský režim má mnohem vážnější problémy, než je rodinné nástupnictví. Dokud nebyla zveřejněna fotografie z továrny na hnojiva, tak KLDR na spekulace okolo Kima vůbec nereagovala. Veškeré propagandistické úsilí se zaměřovalo na popírání informací ohledně zdražování potravin a váznoucího zásobování. Například twitterový účet coldnoodlefan, tvářící se jako projekt severokorejské dívky pravdivě informující o dění v zemi, ve skutečnosti dost neumětelský propagandistický kanál, zveřejnil video z pchjongjangského Obchodního domu číslo 1. V něm jsou vidět plné regály a spokojení zákazníci. Ti na kameru většinou vypovídají, že si žádného zdražování nevšimli. Když pomineme, že Obchodní dům číslo 1 rozhodně není typickým severokorejským obchodem, jedna ze zpovídaných přizná, že „dovážené zboží může zdražit, ale proč by mělo zdražovat domácí? A kdo by vůbec chtěl nyní kupovat z dovozu?“.

Severní Korea není potravinově soběstačná. Během studené války ji zásoboval Sovětský svaz, po roce 1990 však tato pomoc ustala a v zemi vypukl hladomor. Odhaduje se, že zemřelo 240 tisíc až 3,5 milionu lidí. Nakonec zemi zachránila mezinárodní pomoc, největším přispěvatelem se staly nenáviděné Spojené státy. Nynější pandemie koronaviru však narušuje zásobovací řetězce. Jak moc je situace v zemi špatná, samozřejmě nevíme, ale pokud máme soudit podle zuřivosti severokorejského vyvracení západních „fake news“, tak velmi. Je možné, že šaráda s Kimem měla odlákat pozornost od těžkostí s jídlem.

Kdyby Kim opravdu zemřel, tak se experti znovu neshodli, zda by to znamenalo poklidné předání vlády jinému diktátorovi, nebo by mohla vypuknout občanská válka. Tento problém se odkládá. Ve dnech spekulací o Kimově smrti se objevily neověřené záběry čínské armády rozmisťující se na korejské hranici. Bylo to bráno jako potvrzení faktu, že Kim už není naživu. Číňané se prý připravovali na uprchlíky před chaosem po Kimově smrti. Je možné, že se připravují na uprchlíky před hladem. KLDR čelí zdražování potravin a koronaviru. To ji činí nesmírně nebezpečnou. Klasickým způsobem, jak si Severní Korea říká o pozornost, je vypuštění pár raket.