V sobotu se na pražské Letné bude demonstrovat proti současné vládní garnituře a všemu možnému dalšímu, minule se protestu účastnily statisíce lidí, i teď se čeká vysoká účast. Jako člověk s protesty sympatizující bych měl k šestnáctému listopadu vzhlížet s nadějeplným očekáváním. Jenomže jsem slyšel tu píseň, která má lidi před demonstrací pořádně namotivovat. Většinou se nějaká taková najde – aspoň v posledních letech. Tahle se jmenuje Pýcha předchází pád, natočil ji umělec s pseudonymem Galen ve spolupráci s Bárou Basikovou. A je to dílko velice svěží. V klipu k ní různé osobnosti českého populárního umění mávají cedulemi s angažovanými nápisy a říkají zlořádům svoje rozhodné Ne!, do toho se rapuje a zpívá „Prázdno je ve státní pokladně a republika chátrá“. A tak.

Asi je to správně. Je třeba lidi zocelit, než vyrazí do ulic, dát jim najevo, že politické angažmá není žádná volnočasová aktivita, během níž si jeden příjemně orazí. Je to tvrdá práce, která od člověka vyžaduje sílu, odhodlání a někdy taky dost velké sebezapření. Takže je vlastně vhodné klást potenciálním účastníkům demonstrace do cesty na Letnou nějaké překážky. Třeba písničku, při jejímž poslechu se člověku ježí chlupy studem. Jestli to demokracie, svoboda, pravda a láska vyžadují, klidně si ji pustím ještě jednou, řekne si zocelený bojovník. Klidně se podívám na ty známé lidi, jak do mrtě naplňují všechny ty příkré soudy o tom, jak to vypadá, když se umělci pustí do politiky, které jsou často slyšet z té druhé strany. Nenechám se zviklat. Ale někdy je to tedy dost fuška. Částí dědictví sametové revoluce je ustálená dramaturgie českého politického protestu určitého typu – není moc politický, prokládají ho mnohé „kulturní vložky“, podpoří populární osobnosti. Nedá se ale říct, že by v posledních letech – kromě příjemně strávených chvil ve společnosti příjemných lidí – přinesl ještě nějaké jiné výrazné výsledky. Přes všechnu nadsázku – politický zápas od člověka skutečně žádá nějakou míru sebezapření. Jeho vrcholnou a v některých případech velice potřebnou formou je poznání, že to nejlepší, čím můžu kauzu drahou mému srdci podpořit, je v některých případech taky mlčení. Třeba k němu jednou dospějeme.

Taky se na sociálních sítích – především v anglosaském světě, ale nejenom tam – začala používat hláška „O. K., boomer“. Používá se v debatách na sítích a taky jako součást nejrůznějších memů. Používají ji mladí lidé v konfrontaci se staršími (boomer je termín pro příslušníka generace narozené mezi koncem druhé světové války a polovinou šedesátých let), dávají jí najevo, že protějšek je mimo, jenom recykluje stokrát slyšené staromódní pitomosti, které nestojí za vážnější debatu. Něco ve smyslu „no jasně, dědku (babko)“. Nic pozoruhodného na tom není, navíc rozčilovat se nad neuctivostí mladých by v téhle souvislosti znamenalo jenom potvrdit vlastní stařectví. O něčem vypovídá jenom ta míra pozornosti, kterou tenhle „fenomén“ vyvolal. O novozélandské poslankyni, která tímhle způsobem v parlamentní debatě utřela kolegu, se píše jako o hrdince. Jako tedy... ta revolučně naladěná mládež toho od sebe nečeká zrovna moc, stárnoucí konzervy tím mohou být jedině uklidněny. Pokud cítí potřebu tleskat si za to, že její kolektivní rozum dokázal vyplodit jednu „memetickou“ hlášku, asi žádné akutní nebezpečí nehrozí. Jakkoli je to hláška jistým způsobem praktická, umožňuje zapojit se do debaty a připadat si v ní důležitě i lidem neschopným dát dohromady větu, která má začátek i konec a cestou od jednoho k druhému sama sebe dvakrát nepopře. Co by asi řekl soudruh Stalin, kdyby mu někdo zkusil říct „O. K., boomer“? Asi by se zeptal: „A kolik máte divizí?“ Možná by ani nečekal na odpověď. Možná je tahle – pravděpodobně krátkodobá – móda výsledkem nějaké subverze, spiknutí starých mužů, kterým se podařilo nakukat mladým rebelům, že stačí se zavřít v pokoji a bušit do klávesnice jedno O. K., boomer za druhým. A hradby Jericha padnou, zlý systém se sesype a z azurového nebe se budou sypat lajky.