Během několika let existence Islámského státu do něj odešlo bojovat a žít na sedmdesát Norů, lépe řečeno norských státních příslušníků. Byly mezi nimi i dvě sestry, šestnáctiletá Leila a o dva roky starší Ayan, původem Somálky, narozené již v Norsku, vyrůstající na předměstí Osla, v obci Asker. Dnem jejich odchodu, 17. října 2013, začíná pětisetstránkový dokumentární román norské spisovatelky a novinářky Åsne Seierstad Dvě sestry.

Je to špičková kniha literárního žurnalismu (autorka napsala bestseller Knihkupec z Kábulu, česky 2015, a reportáž o Andersu B. Breivikovi Jeden z nás, jejíž překlad se chystá) – a zároveň velmi podrobný pohled na jednu bezradnost, do níž se norská společnost dostala. Samozřejmě nejen norská, neboť zvláštní kouzlo IS přitáhlo mladé rekruty obojího pohlaví ze všech zemí, kde vznikla početnější muslimská komunita. Dnes tedy už z celého vyspělého Západu.  

Barnevernetu islám nevadí

Rodina Somálce Sadiqa Jumy, otce čtyř dětí, manžela Sary, se na první pohled nijak nelišila od tisíců jiných muslimských rodin, kterým vstřícný norský stát otevřel v minulých desetiletích svou náruč. Brzy po získání azylu (důvodem byla vleklá občanská válka v Somálsku) získali od norských úřadů dům a sociální podporu, která jim stačila na slušný život. Děti chodily do školy, otec hledal zaměstnání, matka Sara, která se nikdy nenaučila norsky, se starala o domácnost. Nábožensky nebyla rodina nijak žhavá, ostatně ta část Somálska, odkud pocházeli a kam se na dlouhé měsíce vraceli „na svátky“, dnes polonezávislý Somaliland, je pozoruhodně umírněné území v jinak dosti nábožensky vzníceném Africkém rohu. 

Hlavním tahounem náboženského uvědomění byly v rodině právě ony dvě sestry, miláčkové rodičů, ale ani ty dlouho nebudily žádnou větší pozornost. Od určité doby, řekněme od puberty, začaly klást důraz na dodržování islámských příkazů, pravidelně se modlily, postily, docházely do islámských spolků pro mládež, hádaly se s bratrem, který před mešitou dával přednost posilovně. Rodiče ale jejich náboženské zanícení spíše těšilo, neboť to považovali za důkaz slušného vychování. To se příliš nezměnilo, ani když na internetu, jenž byl přirozeným domácím médiem, začaly postovat náboženské texty, někdy nenávistného druhu. Nosily hidžáb, ale dlouho to byl „jen“ barevný šátek, který mohl být norským okolím brán jako zajímavý módní doplněk, jenž sluší jejich exotické pleti, tedy něco, co obohacuje norskou společnost, která přece uznává, ba vyžaduje rozmanitost, je to součást jejich nové hrdosti a ideologie. Učitelé sami děvčata v nošení šátku podporovali a při diskusích je vybízeli, aby zdůvodnily své postoje. Umět zaujmout postoj, stát za svým a být ostrý v kritice stávající společnosti, to je přece správné a demokratické, a je krásné, když si dívka umí svůj názor obhájit. Jistý problém začal, až když přišly v nikábu. V černém hábitu, z nějž jsou vidět jen oči… I to však mohlo najít své zastánce: nikáb (niqáb) přece neznamenal, jak by si v západní tradici vychovaný člověk mohl myslet, uvěznění či ujařmení, nýbrž právě naopak, je to „boj za to, aby se ženy mohly oblékat po svém“. To říká Aisha, starší přítelkyně dvou sester, která je přivede do kruhu internetové organizace Islam Net, líhně teenagerovského islamoradiskalismu. Když školské úřady niqáb při vyučování zakázaly, byl to další důkaz utlačovatelské společnosti. O důvod víc ji nenávidět.

Alláh na síti

O motivech radikalizace mladých západních muslimů, tedy příslušníků druhé či třetí generace přistěhovalců, bylo již za ta dvě tři desetiletí, kdy je nesporným faktem, napsáno mnoho. Obecně převládá názor, že na vině jsou hostitelské společnosti, které se nechovaly ke svým etnickým menšinám dobře, vylučovaly je ze společnosti, neposkytovaly jim dosti životních perspektiv etc. Další tezí bylo, že s islámem má tento fundamentalismus málo společného, že jde spíš o protest, o nějakou formu hledání identity, která se islámu chytá jen proto, že je po ruce a dobře se jím lze jako klackem ohánět po většinové společnosti. Je to sice problém, ale i něco, co lze nějak vyřešit, především ještě větší vstřícností, tolerancí – a také pravým islámem, který je přece náboženstvím „lásky a míru“ a může v klidu koexistovat s dohasínajícím západním křesťanstvím. Charakteristická je příhoda, kdy škola pravidelně předává vysvědčení v kostele, v jediné budově v obci, kam se vejde celý ročník. S ohledem na muslimské žáky se rozhodne, že se překryjí všechny křesťanské symboly. Uvědomělé muslimky však přesto přijít odmítnou. Vysvědčení jim přijde poštou.   

Sebeobviňující teze Západu však najednou v případě Norska a Islámského státu úplně nesedí. Norskou společnost je opravdu těžké obvinit ze záměrné diskriminace menšin, což ovšem neznamená, že je jednoduché s ní splynout. Ultratolerantní, a přitom ostře normotvorné prostředí skandinávské společnosti není sice ráj na zemi, ale dětem imigrantů naschvály nedělá. Nabízí jim ve své chladné vstřícnosti naopak právo najít si svou cestu – v zájmu rozmanitosti. Ale k překvapení empatických a hloubavých Norů se jich dost rozhodne pro radikální, fundamentalistický islám, jehož součástí je hluboké pohrdání norskou společností: „Jsme jiní, jsme lepší, utlačují nás, musíme jim to proto odplatit,“ zní mantra, ve které se navzájem mladí muslimové na sociálních sítích utvrzují. Pro některé takové uvědomění přechází v rozhodnutí realizovat svůj sen odchodem do nově budovaného ráje, do hrozivého Islámského státu, ve kterém naleznou své naplnění. Jak se to mohlo stát?

Åsne Seierstad důkladně rekonstruovala cestu dvou obyčejných norsko-somálských holek z chladného předměstí Osla do horké Rakky v rozbombardované Sýrii. Vyplývá z ní, že s tezí o vině západních společností se tady nevystačí. Důležitých je několik příznačných okolností. První je zvláštní role sociálních médií, která se ostatně netýká jen islamizace. Mládež se radikalizovala na sítích v podobně vyhrocených bublinách, které známe ze zcela světských prostředí. Na extremistických sítích se mladí vzájemně podporovali, ovlivňovali, hecovali, utvrzovali v názoru, že svět je proti nim. Nepouštěli mezi sebe nikoho, kdo by jim odporoval nebo s nimi nesouhlasil – takový člověk byl hned káfir, bezvěrec, pohan – a nikdo si nepřál být káfir. Paradoxem návratu do „nejtemnějšího středověku“, přesněji řečeno: do kalifátu v 7. století po Kristu, kdy byl islám nejčistší, je tedy účast moderní technologie – a jazykem ujařmujícího uvědomění teenagerovská angličtina s emotikony a zkratkami globálního infantilismu: LOL… 

Druhým aspektem je pozoruhodný ženský či dívčí prvek islámské radikalizace. Radikální islám se svou soustavou příkazů, zákazů a přísných nařízení se zajímavým způsobem setkává s feministickou revoltou vůči liberální společnosti, která nechává až příliš věcí na ženách samých, čímž si je symbolicky i de facto „podmaňuje“. Tím, že si mladá žena natáhne v Norsku (nebo jinde) přes hlavu nikáb, dává najevo, že s touto společností nechce nic mít, a naopak jde vstříc své individuální cestě životem, který je ovšem spojen s Alláhem a jeho prostřednictvím s tím jediným, komu má její tělo patřit, tedy správným muslimským manželem. „Manželství je polovina náboženství,“ zní jedno muslimské pravidlo. Sexuální podvolení se tu setkává s individuální revoltou ve zvláštní směsi, která vypadá iracionálně, ale svou logiku má.

A třetím aspektem je pak sen o vybudování ideální společnosti, která by zavrhla všechny materiální starosti, všechnu nerovnost, sociální a kulturní podmíněnost a rozplynula se v nějakém novém ráji, v nové společnosti, která nese rysy nápadně připomínající prvotní válečný komunismus. Přitažlivost krutého Islámského státu pro mladé muslimy ze Západu, a mladé ženy zvlášť, je na první pohled šílená, ale má opět svou logiku. Je to místo, kde se konečně naplní jejich představa o jejich nadřazenosti, a to v dvojím smyslu. Odchodem z bezbožného Západu, s nímž budou dál bojovat, dovrší své pohrdání. A zadruhé se zde naplní přednost právě jejich „zápaďáctví“: místní islamisté je považovali za exkluzivní „úlovek“: většinou uměli anglicky, byli na sítích, měli lepší způsoby a západní pasy. Ayan s Leilou odešly z Norska právě ve chvíli, kdy se dveře otevřely dokořán. Autorka spekuluje, že kdyby počkaly rok dva, možná by je vlna nestrhla a ony by se v Norku zařadily mezi zbožné, silně praktikující muslimky, jejichž počet rok od roku po celém Západě roste.   

Ony však z Norska jednoho dne zmizely. Jejich otec Sadiq se je vydá okamžitě hledat a jeho putování a cesty z turecko-syrského pomezí tvoří druhou polovinu knihy. Jsou to tři roky otcova zoufalství i nadějí, které jsou neseny mylným či snad sebeklamným utvrzováním, že „jeho děvčata“ někdo unesl, že přece neodešla z vlastní vůle, že jim někdo vymyl mozek a že brzy prohlédnou. Vše je autorkou pečlivě zdokumentované a promítnuté na pozadí vývoje na syrské frontě, jejíž hranice a bojové linie se přelévaly jako olejové skvrny. Tak se přelévala i naděje a zoufalství norského Somálce Sadiqa, že své dcery někdy uvidí. Ty zatím plnily roli, kterou jim víra předepsala: „Musíme rodit víc dětí. Pokud bude válka trvat dlouho, budeme potřebovat nové bojovníky.“ A nezdá se, že by konec té války byl na dohled. 

Åsne Seirstad: Dvě sestry. Z norštiny přeložila Kateřina Kryštůfková. V edici Prokletí reportéři vydal Absynt, Žilina 2018. 510 stran.