Je mnoho vážných důvodů, proč považovat politický výskyt Andreje Babiše za pohromu pro zdejší společnost. Je to důvod ten a ten a ten, doplníte lehce sami. Za ten úplně hlavní ale Babiš ani moc nemůže a je v něm spíš nevinně. Tím je skutečnost, že se ho zdejší společnost nedokáže zbavit normálním způsobem, tedy tak, že ho odmítne ve volbách. Místo toho ho opakovaně volí, i teď to tak vypadá, že Babiš nedopadne špatně, čímž dává ta společnost najevo, jaká je. A není na to hezký pohled. Tedy aspoň pro nás.

Samozřejmě že ho volila a volí jen část obyvatelstva, ale ta je dost velká na to, aby ta druhá, ta, co ho nevolí, ba ho považuje za tu pohromu, měla pocit, že ta babišovská část je příčinou jejího neštěstí. Neštěstí, které spočívá v tom, že musí žít v tak strašné zemi a s tak hrozným a zaostalým obyvatelstvem. To celku té společnosti vtiskává ráz podrážděného, nepříjemného a na sebe vrčícího stáda, kde se některým lidem, jak rádi říkají, nechce ani žít, i když se jim nic zvláštního neděje, ba právě jim se žije vlastně docela dobře.

Babiš se naoko zastává starých lidí, jezdí do domovů důchodců, fotí se se stařenkami a staroušky, ale dělá to ne proto, že by na ně tak myslel a měl je tolik rád, ale proto, že je to hnusný cynik (což je nepochybně pravda), který si tyto lidi vybral zcela cílevědomě, neboť jsou lehce manipulovatelní, což dokazuje, že se stávají obětí podvodníků a šejdířů třeba s předraženými hrnci. To se zajisté mladým nemůže stát, už díky tomu, že ti hrnce v takové míře nenakupují, chtělo by se dodat, ti se raději nechají třeba promyšleně potetovat.

Babiš je nepochybně odporná postava, ale vyčítat mu, že si vybral za objekty své politické manipulace důchodce, je jednak naivní (proč by to neudělal?), jednak pokrytecké. Sám Tabery přiznává, že důchody v České republice jsou na úrovni životního minima, což znamená, že i oni, tedy ti lidé, žijí na úrovni životního minima. To znamená, že živoří. Důchodce už těžko začne šetřit a myslet na budoucnost: oni vědí, kde ta budoucnost je… Většina lidí v téhle zemi neměla z čeho ušetřit, což je jistě způsobeno pohromou komunismu, na němž se Babiš aktivně podílel, ale ani třicet let demokratických vlád toho na tom moc nezměnilo. Když důchodce dostal v posledních letech přidáno dva tisíce, zásadně to pocítil. Pro mladé nebo středněvěké liberály dva tisíce možná nic moc neznamenají, zato v pětasedmdesáti se člověk lépe nají.

Nepochybně mnohý správně uvažující penzista se za to koupit nenechal a nenechá, ale lze mít za to, že i ten, který by Babiše nikdy nevolil, byl za ty dva litry rád. Věděl dobře, jak se mu budou hodit. To, že to udělal až Babiš, respektive že to udělal právě Babiš, není problém toho hochštaplera, ale těch, kdo ho měli a mají porazit a vyhnat z politické scény. Že se tam ten upíří zjev tak úspěšně drží, je v nemalé míře zaviněno postoji typu: důchodci dostali přidáno, měli by se za to stydět a poslat to neziskovkám.

Skromně si myslím, že Babiš není hlavní problém téhle země, on je spíš symptom něčeho, co v té společnosti bylo a je špatně, co je v ní deformované a necitlivé, a to spíš ze strany, k níž patří i autor tohoto textu. Podobné je to ostatně se Zemanem. Zeman a Babiš nejsou ani tak původci toho problému, oni jsou jeho výsledkem. Vyskytli se – a uspěli – v okamžiku, kdy jedna část společnosti začala mít té druhé dost. Oni se pak jen postavili na tu větší stranu.