V okrajové městské části Lysolaje na severu Prahy stojí pěkná reprezentativní budova základní školy již od raných 30. let. Na celkovém dojmu ze školního areálu s vlastní zahradou plnou košatých stromů v klidné rezidenční oblasti ovšem výrazně parazitovaly stavební nánosy a úpravy pozdějších let – především pak banální stavba se žlutou fasádou, která v 90. letech vznikla za hlavní budovou školy u tělocvičny.

Zamýšlená rekonstrukce celého objektu základní školy řešící technické problémy i nedostatečnou kapacitu prostor tak zároveň byla velkou příležitostí napravit tyto nešvary a zároveň přidat hodnotné stavbě něco nového. Těžko odhadovat, jak by ale projekt dopadl, kdyby se městská část nakonec nespojila s architekty z pražského studia PROGRES ATELIER. Radnice totiž už měla na stole dvě studie, které projekt řešily výrazně jinak. Zástupci Lysolají si jejich kvalitou nicméně nebyli zcela jisti, a tak je předložili právě zmíněnému studiu, s nímž městská část spolupracovala na přípravě jiných projektů. Výsledkem bylo nové výběrové řízení, ve kterém už zvítězil návrh Vojtěcha Kaase a Jana Kalivody z PROGRES ATELIERU.

Neexpandovat, nepřesouvat, neodlišovat

Architekti si na předchozích studiích dostavby základní školy pojmenované podle „největšího Čecha“ všimli především nevhodného záměru výstavby nového objektu v zahradě školy, který by školnímu areálu vzal kus atraktivního venkovního prostoru. Autoři návrhu se rozhodli vydat jiným směrem a zvětšit prostorové kapacity nad tělocvičnou a přestavět sousedící objekt z 90. let. Důležitý moment zároveň představovalo zachování původního hlavního vchodu do školy v průčelí budovy novou reorganizací prostorového využití areálu. S jeho přesunem naopak počítaly ostatní studie. Tím by došlo k výraznému potlačení zážitku při vstupu do staré budovy přes původní schodiště.

Návrh studia se ve svých základních bodech opíral kromě popsaného prostorového řešení také o opravy problematických míst způsobených pozdějšími úpravami objektu a celkové vizuální scelení nové části s původní budovou. V nové nástavbě nad tělocvičnou a zmíněnou sousedící budovou vznikly nové prostory pro výuku a družinu. Jejich dimenze jsou vskutku velkorysé a pro potřeby podobných školních zařízení poměrně neobvyklé. Architekti je totiž otevřeli až do krovu s výškou sedmi a půl metru. Na rozdíl od klasických tříd s příchodem slunce pouze z jedné strany do nich navíc přirozené světlo proudí oboustranně hned několika řadami oken.

Sázka na prostor

Do přízemí kompletně přestavěné stavby napojené na tělocvičnu architekti umístili hlavní prostor družiny, který těží ze svého přímého otevření do nového venkovního atria s malým amfiteátrem pomocí francouzských oken. Uzavřené atrium se žulovou dlažbou odkazující na klasickou pražskou mozaiku historických chodníků může rovněž sloužit jako víceúčelový prostor pro výuku i různé školní i mimoškolní akce – městská část jej pak dokonce využívá i pro letní kino. Směrem od ulice atrium uzavírá nový spojovací krček mezi starou a novou budovou.

Při práci na návrhu architekti také přemýšleli nad tím, jak interiér pojmout, aby se svým mladým uživatelům líbil. Nevsadili ovšem na obligátní barevnost, ale na solidnost, práci s materiály a celkové působení prostorů. Barvy do vnitřních prostor vnášejí až konkrétní doplňky a po „zabydlení“ také dostatečně pestrý život školáků. Přesto ale v interiéru na několik neobvyklých detailů narazíme. Architekti totiž měli na starost celkový návrh interiérů. Nové šatny doplňuje kroutící se masivní dubový kmen vážící jednu tunu pro sezení, orientaci po budově pak usnadňuje autorsky řešená grafická identita vycházející přímo z cimrmanovských divadelních her. Scelení vnitřních prostor pak odpovídá také jednoduché elegantní řešení bílé fasády s různými okny. Areál symbolicky uzavřel také nový plot z tenkých ocelových pásků rovněž podle návrhu architektů.