Když se připravovala výstavba moderního skokanského můstku nad Innsbruckem, mnozí místní obyvatelé byli striktně proti. Hodí se, aby malebné středověké město v bezprostředním podhůří Alp převyšovala výrazná současná stavba? Po dvaceti letech si už ale nikdo podobné otázky neklade a z kontroverzního projektu se stala samozřejmá a nezaměnitelná dominanta města.

Vítězný had

Innsbruck má z pochopitelných důvodů k zimním sportům velmi blízko. Na hoře Bergisel při jižní straně hlavního města rakouské spolkové země Tyrolsko se skákalo na lyžích už v polovině 20. let a areál dodnes patří mezi hlavní střediska tohoto sportu. Od roku 1952 se zde také pravidelně koná prestižní Turné čtyř můstků. Za svou téměř stoletou historii hostilo sportoviště dlouhou řadu významných událostí. Už dvakrát proběhly na hoře Bergisel zimní olympijské hry (1964 a 1976), na sklonku 80. let areál navštívil dokonce papež Jan Pavel II., který zde sloužil mši pro šedesát tisíc věřících. Ke konci milénia ale přestal můstek vyhovovat mezinárodním sportovním standardům, a tak se začalo uvažovat o výstavbě nového.

Význam sportoviště tou dobou dávno přesáhl hranice města i samotného Tyrolska a tomu měla odpovídat i podoba nového skokanského můstku, který by jej zpečetil. Na jeho návrh proto roku 1999 proběhla mezinárodní architektonická soutěž, ze které si první cenu odnesla tehdy již světově proslulá avantgardní britská architektka iráckého původu Zaha Hadid (1950–2016), nejslavnější architektka své doby, která posbírala nejprestižnější ceny za architekturu. Má se za to, že jak představitelé Innsbrucku, tak i Rakouský lyžařský svaz coby hlavní iniciátoři a investoři projektu cíleně hledali výrazný návrh můstku, což Hadid hrálo do karet. Nová stavba ale měla sloužit nejen sportu – její součástí měla být také, vzhledem k mimořádně atraktivní poloze, celoročně otevřená restaurace.

Symbolem skokanského můstku se stala už silueta stavby. Síla stavby spočívá právě v dokonale elegantní konstrukci, kterou sama Hadid popisovala jako „organický hybrid“ mezi mostem a věží. Autorce se podařilo spojit právě protichůdnou horizontálu a vertikálu do jednoho kompaktního tvaru, který se vine od odrazového můstku až po zkosené průčelí restaurace podobně jako tělo hada. Podle některých interpretací návrh vychází z dynamiky sportu – pokud tomu tak bylo, povedl se záměr od myšlenky po realizaci bravurně. Stavbu tvoří betonová podnož se třemi podzemními technickými patry a dvojicí výtahů (jeden slouží výhradně skokanům), jejíž vršek objímá ocelová konstrukce můstku pokrytá vyleštěnými kovovými pláty. „Hlava“ stavby v sobě ukrývá dvě podlaží, v nižším z nich je zázemí pro skokany, horní patří restauraci. Absolutní prim ve veřejné části hrají pochopitelně výhledy. Přímo od stolů i baru restaurace ve výšce čtyřiceti metrů nad vrcholkem hory se díky proskleným stěnám od podlahy ke stropu otevírá výhled směrem na centrum Innsbrucku, otevřená terasa návštěvníkům umožňuje rozhled do okolí v celých tři sta šedesáti stupních.

Stihli jsme to

Celý projekt navzdory své technické náročnosti proběhl extrémně rychle. Vzhledem k enormní vytíženosti sportoviště musel být nový můstek hotov během jednoho roku. Spěch navíc posiloval fakt, že se hrálo také o to, aby sportovní areál mohl hostit jubilejní padesátý ročník Turné čtyř můstků, který měl v Innsbrucku tradičně proběhnout zkraje roku 2003. S výstavbou se začalo v červnu 2001, slavnostní otevření nový můstek zažil v září 2002 – tedy po pouhých patnácti měsících a navíc třech letech od vyhlášení architektonické soutěže. V současných českých podmínkách naprosté sci-fi.

Skokanským můstkem ověnčeným mnoha cenami ale vstup Zahy Hadid do Innsbrucku neskončil. Tři roky po jeho dokončení totiž zvítězila v další soutěži, díky níž pitoreskní město obohatila další vrstva současné architektury v podobě čtyř stanic pozemní lanové dráhy výrazných rozevlátých (chcete-li organických) tvarů, příznačných ostatně pro celou tvorbu této výjimečné architektky.