Každá profese má svoje dno. V té komentátorské ho představuje text, v němž autor pokud možno neotřele sděluje publiku, že neví, o čem napsat komentář. Nemálo kolegů si do toho dna pořádně hráblo, já asi taky, chybí mi jenom odvaha to empiricky zjišťovat, raději setrvávám v bezpečí selektivní paměti. Být komentátorem bez názoru je přece výraz až existenciální marnosti, popření smyslu.

Tím je přece v případě komentátorově názory neustále generovat, ani o tom třeba nevědět – jeden si třeba chce vysypat tabák z kapsy saka a narazí na čtyři ještě nepoužité názory. Jednou se třeba budou hodit. Hlavně o Vánocích, kdy o názory bývá nouze. Zvlášť pro člověka, který do tvorby názorů už nějakou dobu tak trochu dělá.

U názorů se totiž cení neotřelost, novost, alespoň zdání originality. Přijít s něčím takovým v textu o události, která se každý rok opakuje plus minus stejným způsobem, je – jak se říká – výzva. A je logické, že naplnění podmínky originality pak autory nutně vede k čím dál výstřednějším stupiditám – vše ostatní totiž bylo už mnohokrát napsáno.

Autor začínající může těžit z toho, že se mu dostalo požehnání ignorance, která mu dovolí psát všechna ta otřepaná klišé v upřímném přesvědčení, že je pro svět právě objevil a že se ten svět celý třese, aby se s nimi mohl seznámit. Kvůli nemilosrdnému plynutí času a neměnnosti Vánoc ale i on postupně vystřílí svůj prach. Pobouřený text o tom, jak konzumentské a urputné kupení věci zabíjí ducha Vánoc? Napsán. Obrana tuzemského Ježíška proti cizákovi Santovi? Napsána. Výzva ke všeobecnému usebrání se? Napsána. Zoufalý protest proti komercionalizaci koled? Napsán. Odvážně rebelské stanovisko, že duch Vánoc přežívá navzdory konzumerismu a nějakým způsobem se projevuje i v něm? Napsáno. Strhující kritika bezduchých tuzemských pohádek? Napsána. Smutné pojednání o Vánocích coby oběti kulturních válek současnosti? Napsáno. Odhodlaný manifest – naše Vánoce si vzít nenecháme? Napsán. Asi tak. Tak co by ještě člověk měl vypotit za názor na Vánoce? Nakonec možná lepší názor žádný než názor pitomý. A navíc. Pro koho se to tady člověk namáhá? Co je to za lidi, kteří projíždějí názorové stránky na Boží hod vánoční?

Vánoce se tvorbě názorů vzpírají, protože patří do jiného času, než je ten, pro nějž se názory tvoří. Pořád je v něm něco nového a je potřeba to pro publikum učinit nějak stravitelným a přístupným, sdílet s ním iluzi pochopení. Svátky jsou okno do toho jiného času, v němž věci trvají, což se utvrzuje opakováním, k němuž nemusí být potřeba něco dodávat, kdy je nakonec lhostejné, kdo má jaký názor na co. Taky se během nich připomíná událost, která nevzbudila zrovna smršť názorů v době, kdy se stala. Naprosté většině světa byla zcela lhostejná, těch pár lidí, kteří cosi tušili, vedla někdy k reakcím, řekněme, neodpovídajícím – viz Herodes.

A především, jestli někdo tehdy nějaký názor měl, může to být dnes dost jedno. Jeden by se mohl ptát, jestli ta nepoznanost, skrytost převratného, dějinného, kosmického by dnes byla vůbec možná. Ale třeba by byla dosažitelná ještě snáze, třeba se to, co přesahuje rychle běžící čas, dá lehce schovat v neutuchajícím šumu odevšad pršících názorů. Může to být hrozivá představa, zrovna v tuhle roční dobu ale působí docela optimisticky.