Bardejovské Kúpele se na starých pohlednicích jmenují Bártfafürdö, neboť Bártfa je Bardejov a fürdö velmi důležité maďarské slovo. Tak jim asi říkala největší celebrita, která se tu kdy ubytovala, a to skoro na celý měsíc, maďarsky mluvící císařovna Alžběta čili Erzsébet magyar királyné, prostě Sissi.

Přijela sem 1. června roku 1895, odjela 22. června, takže tady zůstala tři týdny. To bylo při její neklidné povaze docela dost, pak pokračovala ve své nekonečné tour po Evropě a na jachtě Miramare také po přilehlých mořích, v něčem to připomíná třeba turné Boba Dylana, který také neví, kdy skončí a jestli ho nebude muset někdo nakonec zabít. Alžběta měla před sebou už jen tři roky života, na jeho konci ji čekal trojhranný pilník, který jí bláznivý a zločinný anarchista Lucheni vrazil na ženevském nábřeží do srdce.

Moje srdce tepalo zatím pravidelným rytmem, když jsem koncem září, ve věku jen o pár let mladším než císařovna, tehdy jí tady bylo sedmapadesát, stanul před hotelem, kde si najala tři apartmány. Tehdy se hotel jmenoval Deák a nyní nese její jméno, Alžbeta. Na rozdíl od ní jsem neměl tolik času a prostředků, také moje výbava byla značně skromnější. Nepřijel jsem též s žádným doprovodem a vůbec se můj pobyt v bardejovských lázních nedá srovnat s tím jejím absolutně v ničem. Ale myslel jsem na ni. Na tu ženu, které kartářka předpověděla, že nezemře v posteli a že se po smrti stane rackem, protože toužila po volnosti a vzletu, a která se lépe než mezi lidmi cítila mezi zvířaty, a zvlášť mezi koňmi, z nichž i ti nejdivočejší se v okamžiku, kdy vešla do stáje, uklidnili a byli jako beránci. Zato se bála havranů, ve kterých viděla přízraky smrti a bolesti a možná v jejich zobácích tušila tvar předmětu, který ji jednou zabije. Naproti tomu měla ráda z nějakého důvodu straky, a když se před ní nějaká objevila, třikrát se jí prý uklonila. Vášnivý vztah k ptákům, ovšem na vědecké úrovni, po ní zdědil její syn, korunní princ a ornitolog Rudolf, od jehož sebevraždy uplynulo v době bardejovského pobytu šest let. Od té doby také císařovna neoblékala jiný šat než černý, protkávaný stříbrem a posetý černými perlami, jež byly i na botách, u kterých si kdysi vymohla, že je může nosit víckrát než šestkrát, jak předpisoval přísný protokol. A nebylo to jen z úsporných důvodů, na které by možná v luxusu žijící císařovna nebrala ohled, ale proto, že Alžběta byla chodec: denně ušla několik, třeba i deset kilometrů, rychlým krokem, na který její dvorní dámy nestačily, takže je doslova uchodila. Nepochybně tuto disciplínu pěstovala i tady, v bardejovských kopcích, chodila po výšinách kolem lázní, které jsou položeny v táhlém údolí, skryté mezi kopci, docela daleko od větších měst, takže si tu užívala relativního soukromí, kde byla pozorována jen decentním personálem a hosty, kteří věděli, že se mají chovat zdrženlivě a nerušit císařovnin klid.

Před tím hotelem sedí Alžběta, maďarsky Erzsébet, v podobě bronzové sochy od roku 1903: po roce 1918, kdy byl na Habsburky přijat v Praze zákon, musela do muzea, znovu ji tam vrátili za uvolnění v roce 1965, nejspíš pro devizovou klientelu, kupodivu na místě přežila normalizaci, kdy už se asi moc nevědělo, co to je za paní. Uherský sochař Gyula Donáth, specialista na maďarské národní mytické ptáky turuly, ji vymodeloval jako mladou ženu s něžnou tváří a v šatech s odhalenými rameny, sedí nejspíš na uherském trůnu, pod nohama má podušku. Tak už ale v době, kdy se tady léčila – ale Alžběta se vlastně pořád léčila –, nevypadala: tvář, kterou měla už na veřejnosti stále zahalenou, zůstávala jistě krásná, ale její rysy zestárly a byl na nich patrný duševní stav, který poznamenala neurastenie, věčný neklid a nervozita, která měla tisíc důvodů, tím hlavním byla ale nespokojenost s vlastním osudem, který byl jedinečný, ale v rozporu s tím, co ona cítila a čím by chtěla být: nejspíš tím rackem.

Žila v přepychu a v podivném vakuu, do kterého pronikaly jen odlesky reálného světa, o kterém měla představu především literární a básnickou, což neznamenalo, že ji nezajímali „prostí“ lidé, od kterých byla ale nekonečně vzdálená. Cítila se spřízněna s radikálním básníkem Heinrichem Heinem, jehož kult pěstovala, a domnívala se, že je v básních i v životě jakýmsi jeho médiem. Tomu odpovídaly i její politické názory, o kterých se její císařský choť František Josef raději nechtěl moc dovídat, protože by se musel chytat za svou ustaranou hlavu: císařovna byla přesvědčená, že monarchie je přežitek a budoucnost patří republice, ve které zanikne i aristokracie, a s ní tedy i její způsob existence. To jí nebránilo provozovat ten nejvybranější styl života, který byl nemyslitelný bez trvalé péče služebnictva a téměř neomezeného rozpočtu. Kupovala a stavěla vily, brázdila moře na luxusní jachtě, milovala ušlechtilé koně.

Jistě i tady, v bardejovských lázních, každý den prováděla dvouhodinový rituál česání vlasů, při kterém ji nesměl nikdo rušit a kterého se zúčastňovaly jen vyškolené kadeřnice, vedené „dvorní radovou“ Feifalikovou. Císařovna zabalená do pogumovaného pláště si nechala rozpustit mohutnou hřívu, tu pročesávat speciálními stříbrnými a slonovinovými hřebeny, každý upadlý vlas musel být předložen na stříbrném tácu a ukázán majitelce, která ho posoudila a schovala do stříbrné skříňky. Ještě šílenější bylo mytí hlavy, které zabralo jednou měsíčně celý den a na nějž se chovaly speciální slepice, z jejichž vajíček se připravoval zvláštní šampon. Slepice se vozily s sebou na cesty, neboť jen obyčejná slípka se na takové vlasy použít nemohla. Další výstředností byla posedlost tělem a štíhlou linií. Alžběta se neustála vážila a stále kontrolovala všechny možné tělesné proporce, především pas, o němž měla představu, že by se měl dát sevřít dlaněmi. Proto stále cvičila a týrala tělo: vozila s sebou na cesty tělocvičné nářadí a nechávala si komnaty vybavit žebřinami, kruhy a jinými mučicími nástroji. S tím souviselo, že se stále trýznila dietami, takže jí bylo permanentně nevolno. K zvlášť vybraným pochoutkám patřila šťáva vylisovaná z několika kilogramů čerstvého hovězího masa, kterou pila jako dietní koktejl. Když tu červeně zbarvenou tekutinu viděl císař, domníval se, že je to nějaký ovocný džus, pak s hrůzou zjistil, že je to jedna z podivností jeho ženy, kterou stále miloval, ale se kterou nemohl nakonec žít a ona nemohla žít s ním.

Skoro celý život se trápila. Těžce nesla smrt syna, kterého přitom spíš za života odbývala, ale i svého obdivovaného bratrance, „pohádkového krále“ Ludvíka II. Bavorského, jehož smrt v jezeře jí prý předpověděl sen, kdy za ní přišel v mokrých šatech. Bála se šílenství, které postihovalo její rod, bavorské Wittelsbachy, takže se zajímala o psychické nemoci, navštěvovala blázince, kde si nechávala ukazovat pacienty, v nichž viděla možná svou budoucnost. Trochu, ale to asi nebylo to šílenství, se cítila být královnou víl Titanií ze Snu noci svatojánské, takže o svých ctitelích psala ve svých básních jako o oslech s dlouhýma ušima, přičemž to nemyslela ani nijak zle, prostě tak jí muži, a zřejmě právem, připadali. I ti, které možná měla nějakým svým způsobem ráda i ona.

Jeden z takových mužů si koupil lázeňské oplatky, jednu krabici, tu s čokoládovou náplní otevřel, na kolonádě si k tomu koupil kávu, sedl si na lavičku a dával si. Pak se zvedl a šel hledat lesní koupaliště, kde kdysi, asi před osmnácti lety, usnul s kamarády, se kterými tady byl na vandru. Přečetl si, že ho nechal postavit ve dvacátých letech tehdejší primář lázní, dr. Mikuláš Atlasz, který má pamětní desku na fasádě hotelu Astoria. Nápis je slovensky, anglicky a hebrejsky. Podařilo se mu přežít slovenský štát, který platil Němcům, aby se mu postarali o Židy. Po roce 1948 odešel do Izraele a ještě tam na břehu Mrtvého moře zakládal nějaké lázně, které fungují dosud. Umřel v roce 1988, pro mě docela nedávno. I to, že jsme tady tehdy byli, je nedávno. Šel jsem tou povědomou cestou a asi po půlhodině přišel k bráně. Bylo zavřeno. Sezona skončila.

 https://www.jiripenas.cz/fotoblog/