V šedesáti letech zemřel fotbalista Diego Maradona; moje bublina, v níž jsou disproporčně zastoupeni pánové plus minus mého věku, to zaznamenala velice silně. A ukázalo se v tom mimo jiné, jak smrt mění perspektivu, jíž člověk nahlíží na životy druhých. Nedělo se tak, myslím, jenom kvůli zásadě „o mrtvých jen dobré“. Videa a fotky, které dokládaly často bizarně se projevující úpadek kdysi nejlepšího fotbalisty světa (a možná i nejlepšího hráče všech dob), přestaly být zdrojem pobavení a staly se z nich spíš obrazy čehosi velice smutného. Velmi charakteristická byla jakási změna míry důležitosti, již lidé přičítali dvěma gólům, které Maradona dal proti Anglii ve čtvrtfinále mistrovství světa v roce 1986 v Mexiku, na šampionátu, jejž Argentina vyhrála především díky němu. Jsou to jeho dvě nejslavnější branky, každá z jiného důvodu.

Pro jistotu je tady uvedu. První byla ta pověstná Maradonova „boží ruka“, padla díky zjevnému a úmyslnému porušení pravidel, které rozhodčí nepochopitelně přehlédl a Maradona zatloukl. Druhý gól dal Maradona po neuvěřitelném sólu přes celé hřiště. Za jeho života byl, myslím, častěji – aspoň v našich končinách – připomínán ten první, jako příklad do očí bijící nespravedlnosti a taky nesportovního chování hvězdy, popírající fair play. Po hráčově smrti se ale jako ten důležitější a víc hodný připomínání jeví ten druhý. Protože taky je. Rozhodně je výjimečnější. Fixlovat dokáže kdekdo, ale předvést něco takového jako Maradona při tom tom slavném sólu, to v historii fotbalu dokázal jenom jeden člověk.

Hodně se píše o tom, že ty dva góly ilustrují rozpornost Maradonovy osobnosti, ukazují jeho temnou i světlou stránku. Ale zase. Jeho výjimečnost nespočívala v tom, že měl temnou stránku, tu má plus minus každý. Nakonec i ten jeho příběh – story člověka, který nezvládl svůj úspěch a skončil špatně, příběh člověka, který propadl závislosti, a taky příběh někoho, kdo získal, co chtěl, a zničilo ho to, není nějak výjimečný. Taky se dost často vypráví – jako fikce i jako „true story“. Asi něco vypovídá o člověku a v tomhle ohledu byl Diego Maradona člověk až na půdu. Připomínaný ale je kvůli něčemu jinému, něčemu, v čem byl ojedinělý, nikoli typický. Možná je to po jeho smrti vidět líp. A to možná dokonce opravňuje i nějakou širší naději – třeba je to, co člověk v životě udělá dobrého, nějak trvalejší než jeho selhání (samozřejmě pokud se nebavíme o osobnostech formátu Hitlera).

Když Maradona ty svoje slavné góly dával, sledoval jsem to v televizi a fandil Anglii, ten jeho druhý gól mě spíš roztrpčil – zpečetil to utkání. Dneska si ho pouštím spolu s památným výkonem komentátora Víctora Huga Moralese, který přenos komentoval v argentinské televizi. Předvedl při tom extázi, strhující, dojemnou a taky groteskní. Ta sílící dikce, křik člověka, který nevěří svým očím a zároveň jako kdyby se snažil hlasem na dálku vést míč. A pak erupce užaslé radosti, v níž se střídají série citoslovcí, novotvarů („Diegóóól! Diegóóól!“), pláče. A zároveň vyjádření vzhledem k situaci a také k zjevné rozrušenosti komentátora nečekaně poetická: „Kosmický draku! Z jaké planety pocházíš, abys všechny Angličany nechal za sebou a přivedl celý národ ke společnému křiku?“ Nakonec už jenom vyčerpaným, ztrženým hlasem uzavře: „Děkuju ti, bože. Za fotbal. Za Maradonu. Za tyhle slzy. Za to, že Argentina vede nad Anglií 2:0.“ A já po těch pár dekádách dokážu vidět tu situaci jeho očima (nebo si to aspoň myslím). A vím, že ten kluk, který trpce snášel, že tým, jemuž fandil, vypadl z mistrovství, zažíval spolu s miliony lidí neobyčejné privilegium. Mohl být zprostředkovaně svědkem a účastníkem čehosi výjimečného. Viděl člověka přesahovat lidské možnosti, vymykat se z limitů lidství. Kosmického draka, v jehož běhu a kličkování na fotbalovém hřišti bylo možné vidět taky metaforu čehosi většího. Snad osvobození nebo odpoutání se. Po letech se proto sluší k panu Moralesovi připojit a poděkovat za to všechno.