V roce 2005 se jedny dánské noviny, které tou dobou ve zbytku světa kromě mediálních odborníků znal jen málokdo, rozhodly otestovat skutečné poměry svobody projevu tím, že vydají karikatury islámského proroka Mohameda. Už nějakou dobu totiž panovalo podezření, že autoři a kreslíři sami sebe v určitých tématech raději cenzurují, aby nevyvolali násilný a potenciálně vražedný hněv mezi uraženými muslimy.

Když pak jeden dánský vydavatel nemohl najít žádné dobrovolníky pro ilustrování dětské knihy o Mohamedovi, tehdejší editor kulturní rubriky novin Jyllands Posten, Fleming Rose, oslovil 42 dánských výtvarníků, aby nakreslili aspoň jeden obrázek Mohameda. Většina jich ani neodpověděla, ale výsledkem Roseova dopisu bylo dvanáct karikatur. Nejikoničtější z nich, zachmuřenou vousatou tvář s turbanem, který se mění v bombu, nakreslil Kurt Westergaard.

Westergaard se nakonec pod ochranou dánského státu dožil 86 let a zemřel před pár dny po těžké nemoci přirozenou smrtí. K jiným lidem ale vrahové přece jen cestu našli; deset let po prvním vydání karikatur byla postřílena redakce francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo a loni byl ilegálním imigrantem z Tuniska podřezán francouzský učitel Samuel Paty za to, že obrázky ukazoval ve vyučovací hodině. V dnešním západním světě je pravé mučednictví vzácné, ale tito lidé mučedníky svobody slova nepochybně jsou. Jenže svoboda slova začíná být dnes v západním světě mnohými považována za něco špinavého; i tak si lze vysvětlit skutečnost, že například New York Times o smrti Kurta Westergaarda nenapsaly ani čárku.

Obrázková aféra bohužel ukázala, že nepřátelé svobody nemusejí mít vždy jen podobu Somálce se sekerou a nožem. Už v době, kdy karikatury vyšly, se ozvalo mnoho intelektuálů, kteří je považovali za „zbytečnou provokaci“. Švédská ministryně zahraničí Laila Freivalds, sociální demokratka, dokonce tajně vyvinula nátlak na jednoho provozovatele serverových služeb, aby vypnul švédský server, na kterém byly karikatury publikovány (stálo ji to politickou kariéru). Tato intelektuální subkultura bohužel kvete dodnes a plody její práce jsou čím dál dusivější zákony proti projevům nenávisti, pod kterýžto pojem se dá zahrnout kdeco.

Poslední takovou výpravou do krásného nového světa, ve kterém policie tvrdě dohlédne na to, abychom se aspoň navenek měli rádi, je navrhované zpřísnění zákona proti nenávisti, pohrdání a opovržení na Novém Zélandě. Maximální délka trestu za „podněcující řeči“ se má zvýšit ze tří měsíců na tři roky a maximální uložitelná pokuta ze sedmi tisíc novozélandských dolarů na padesát tisíc. Není to málo, Antone Pavloviči? Proč ne rovnou třicet let a milion dolarů? Tak by se to udělalo v Číně, která je Novému Zélandu čím dál důležitějším obchodním a politickým partnerem; že by se tam Novozélanďané inspirovali?

Ale pronikání nesvobody do našich zákonů není třeba svádět na Čínu. Ve zkoušce prorokem jsme neobstáli hlavně kvůli svým vlastním slabinám, zejména kvůli autoritářskému utopismu, který infikoval univerzity a politické strany. I v České republice už bychom si měli dávat pozor. Pamatujete si na případ internetového diskutéra, který od soudu první instance dostal za schvalování terorismu šest let natvrdo? To je větší trest, než jaký se typicky ukládá dosud bezúhonným pachatelům znásilnění.

Slavný římský řečník Cato prý zakončoval každou svoji řeč slovy, že soudí, že Kartágo musí být zničeno. Zakončím tedy svůj sloupek podobně: soudím, že verbální trestné činy musejí být zrušeny. Jen to je totiž funkční obrana proti tomu, aby postupně tiše nabobtnávaly jako rakovina.