Zemřel Stanislav Milota a člověk myslí na Vlastu Chramostovou. Ti dva připomínali Filémóna a Baukis, tu penzijní dvojici mytologického rázu, kterou navštíví olympští bohové, když na zemi hledají šťastné lidi. „My jsme byli tak chudí, že jsme doma neměli ani co číst,“ říkal on. „Jo, takže sis musel hrát s krysama,“ dodala Vlasta. Měli bezvadný humor, založený na stálé polemice, kterou si vyznávali lásku. Stále byli ve sporu, který je udržoval v zamilovanosti. To nebyl jejich mediální obraz: kdo je trochu znal, může pravdivost jejich vzácného vztahu, po kterém snad touží každý, ale málokdo je ho schopen, potvrdit.

Přitom jejich životy lze nazvat jakkoli, jenom ne idylou. Režim, o kterém nyní dost i študovaných lidí říká, že nebyl zas tak špatný, zakázal Vlastě Chramostové hrát, Stanislavu Milotovi pracovat jako kameraman, i když z toho mála, co mohl stačit (Spalovač mrtvol), lze usoudit, že patřil v téhle zemi k nejtalentovanějším lidem svého oboru. V časech, kdy herečky nejvíce hrají, byla ona zakázaná, takže se na ni do divadla chodit nedalo, natož aby se vyskytla ve filmu. A on se v tom nejlepším věku nemohl postavit za kameru, neboť film je dílo kolektivní a na rozdíl od spisovatele nelze točit filmy do šuplíku. Proto Chramostová není tak slavná, jak by byla, kdyby jí nezáleželo na ničem jiném než na herectví. Třeba na své cti. Protože však touha hereček hrát je silná, pořádala ve svém bytě domácí představení, na něž mohli však jen pozvaní přátelé – a pak policie, kterou tam nikdo nezval, ale jednoduše tam vtrhla, čímž se stala součástí hry. Milota to natáčel – a vznikl tak jeden z nejcennějších důkazů, že nicotě se dá vzdorovat i z obýváku.

Onen režim ale věděl, jak citlivé a čestné lidi týrat. Oba to nesli statečně. Vlasta Chramostová s brechtovskou kuráží, on s mužností a nadhledem, ale můžeme si být zcela jisti, že je to oba trápilo, jak jen si to bylo možné představit. Její někdejší kolegyni Jiřinu Švorcovou nikdo po změně režimu při recitaci štvavých básní policejně ani jinak neobtěžoval, což ovšem lidé jejich typu brali jako příznak slabosti, a tak nadávali na svobodu ještě zapáleněji. Ale takoví jsou lidé, některé herečky nevyjímaje. 

Stanislav Milota byl báječný člověk, který se sešel s báječnou ženou. To se zpívá v té dávné country odrhovačce. V té ovidiovské verzi byli Filémón a Baukis proměněni v dub a lípu, jejichž větve se dotýkaly svými listy, a vždy když zafoukal vítr, šeptali si, jak se mají rádi…