Jan Palach zůstává i padesát let po invazi postavou zneklidňující a snad i záhadnou, především pro generace, které mají žitou zkušenost s komunistickým režimem, ale nejenom pro ně. Je to postava, jež může působit velice nečesky, protože se naprosto vymyká, podobně jako jiné velké figury. Příběh jeho činu se dá vyprávět jako příběh vztahu citlivého jednotlivce a širší společnosti, v němž individualita vnímá postupující rezignaci a beznaděj, možná ji i spoluprožívá a dovede ji to ke krajnímu činu. V takovém příběhu ale vždycky musí být něco nedořečeného, něco, kam se vypravěč se svými interpretacemi zdráhá vstoupit – z nejistoty nebo třeba i z pokory před skutečností přesahující chápání distancovaného pozorovatele. Film režiséra Roberta Sedláčka a scenáristky a spisovatelky Evy Kantůrkové Jan Palach je vyprávěním o jaksi známém Palachovi – o tom, co o něm víme, o společnosti, v níž žil, historii, jejímž byl svědkem a aktivním účastníkem. Autoři se ale – vcelku pochopitelně – ostýchají překročit hranici, za níž by ta známá fakta musel doplnit i tvůrčí akt, kdy by bylo nutné si Palacha domyslet a možná i zčásti vymyslet, skutečně si ho přivlastnit.

Jan Palach přitom „patří“ všem, respektive každý má svého, ti, kdo na Sedláčkův film půjdou, si do projekčního sálu přinesou i nějakou vlastní představu, svého Palacha. Někdo heroickou a inspirující postavu, díky níž se národ v těžké době ještě nakrátko semkl (až mesiášská oběť, která v době Palachovy smrti mohla působit marně, se zúročila až po letech, kdy přivedla do ulic generaci dětí Palachových vrstevníků). Někdo poblázněného sebevraha, který se obětoval pro nic, překročil tabu a pohrdl darem života. A inspiroval několik nešťastníků, kteří ještě po revoluci jeho čin napodobili – po ovoci poznáte je. Někdo představu nesmlouvavého soudce, který svým činem nastavil normalizačnímu přežívání definitivní měřítko – ani v těch nejšedivějších a nejbeznadějnějších časech ti nikdo nemůže sebrat svobodu zapálit  se. A někdo třeba vzpomínku na hrob na Olšanech pokrytý svíčkami a květinami, který odtud jednoho dne zmizel.

Sedláčkův film bude nutně porovnáván s úspěšnou minisérií scenáristy Štěpána Hulíka a režisérky Agnieszky Hollandové Hořící keř, odehrává se v plus minus stejné době a vyjadřuje se k podobnému tématu. Palachův čin v ní ale působí jako katalyzátor, spouštěč, všechno jím začíná. Sedláčkův film je komornější, má také blíže k tradiční biografii, příběhu života a smrti jednoho člověka. Režisér a jeho spolupracovníci ve filmu předkládají sled obrazů ze života Jana Palacha (Viktor Zavadil), situací, v nichž nějakým způsobem projevil svoje postoje a charakter nebo se o nich dá předpokládat, že jimi byl ovlivněn sám. Na mládežnické brigádě v Kazachstánu organizuje protest a zastane se ruského kolegy, s nímž se pak roky přátelí. Také kvůli kádrovému škraloupu studuje vysokou ekonomickou, až později přestoupí na filozofickou fakultu. Účastní se studentského života, s povahou tehdejší moci je konfrontován během tzv. strahovských událostí – spontánní protest studentů ze strahovských kolejí proti životním podmínkám byl brutálně rozehnaný policií (v českém hraném filmu byly, myslím, zobrazeny poprvé). Zajímá ho politika, je okouzlen Josefem Smrkovským, jednou z „hvězd“ reformistického křídla komunistické strany. Zažije invazi, přidá se k odporu proti ní v ulicích a pozdějším studentským stávkám, svobodný étos léta 1968 se ale rychle vytrácí…  S obrazy Palachovy veřejné aktivity se střídají scény z jeho privátního života – jeho matka (Zuzana Bydžovská) je až tíživým způsobem starostlivá a kontrolující (čte Janovi poštu), v milostných vztazích má Palach trochu zmatek.

Takovéhle vyprávění má dvojí účel, přiblížit hrdinu, ukázat ho „jako živého“, a také sdělit publiku nějaké informace, ukázat historický kontext a podobně. Je to ošemetná věc, protože tyhle dvě potřeby pracují jedna proti druhé – čím víc dějepisného výkladu, tím méně života, alespoň většinou to tak bývá. Sedláčkův film v tomhle ohledu balancuje na hraně, v některých momentech přepadává do jakési „učebnicovosti“ (třeba v sekvenci z Francie, kde Palach v létě 1968 pracoval na vinici). Na snímku jsou také znát omezené produkční možnosti, velké scény – především ty, které zobrazují invazi a protesty proti ní – působí trochu jako historická rekonstrukce v kulisách centra současné Prahy s jeho „obarvičkovanými“ fasádami, mezi nimiž projíždějí nablýskaná auta a tramvaje. Přesvědčivěji působí zobrazení zmíněných strahovských událostí nebo třeba postava Josefa Smrkovského, který v pojetí Sedláčka a Kantůrkové působí také jako panák užívající si popularity mezi mladými, trochu to na ně hraje. Autoři se většinou drží známých fakt, v některých scénách ale nutně dojde i na jistou míru licence. Někdy je užitá účinně – třeba v obraze, v němž je Palach svědkem nevysvětleného zastřelení sovětského vojáka důstojníkem. Jako spornější mi přijde způsob, jímž se tvůrci vyrovnali s tou možná největší palachovskou záhadou, tím, že nenapsal matce dopis na rozloučenou, dopustil, aby se o jeho smrti dozvěděla z médií. Autoři to jaksi obešli, Palach v jejich filmu napíše i nenapíše, ten moment z jejich vyprávění ale trčí, příliš poznamenaný snahou dosáhnout nějaké básnivé síly, která se zbytkem filmu, jeho stylem příliš nekoresponduje.

Režisér v rozhovorech mluví o Janu Palachovi jako o člověku v něčem neuchopitelném a taky jako o tulákovi. A filmový Palach je skutečně trochu poutník, jednou tam, pak zas jinde, jednadvacetiletý kluk, který se taky rozkoukává po světě. Způsob, jakým se všechny ty vlivy zvenku do jeho mysli zapisují, co v něm probouzejí, autoři ukazují velmi zdrženlivě. Navíc – člověk není jenom součet nějakých vnějších vlivů, nerodí se jako nepopsaný list, ani v tomhle ohledu se autoři nepouštějí do nějakých smělých výkladů. Pro takové vyprávění, v němž hlavní postava především je, dívá se, vnímá, je potřeba hlavní představitel, jehož tvář tenhle přístup unese. Ve Viktoru Zavadilovi, domnívám se, Robert Sedláček takového Palacha našel.

Snímek je lepší ve druhé půli, autorům se tam daří přesvědčivě zobrazit změnu poměrů, aniž k tomu bylo potřeba velkých slov a velkých scén. Nastupující normalizace se vlamuje do intimního prostoru postav, spíš než velké dění zprostředkované útržky zpravodajství je zobrazováno přes chování lidí dole: zpruzenost prodavače pomerančů na předvánočním trhu, znovu získanou veledůležitost vrátného, který po konci stávky na fakultě komanduje její účastníky. V zemi umírá svoboda a v televizi na Silvestra zatím běží neškodná a rozeřvaná švanda… Filmový Palach se stává mlčenlivějším, nenápadně se mění v mladíka, který jako by nesl na ramenou tíhu světa. Jeho slzy na vánoční bohoslužbě ve všetatském kostele mohou být výrazem dojetí, ale i zděšení či smutku z toho, co asi bude muset udělat. Je to Jan Palach ojedinělý, ale také jeden z mnoha. Zástupce všech těch mladých lidí, kteří mohli nakrátko okusit svobodu a také opojné vzepětí odporu, solidaritu lidí odhodlaných postavit se mocnějším okupantům. A pak to všechno viděli rychle mizet a museli si vůči tomu připadat bezmocní. Většina se víceméně mlčky přizpůsobila, někteří se v tom zápase snažili pokračovat dál. A pak tu byl Jan Palach, proti nastupujícímu dusnu a vynucenému konformismu použil tu nejsilnější zbraň a taky tu jedinou, která mu zbyla. 

Nakonec nejpůsobivější je film o něm v momentech, kdy „pouze“ zaznamenává bez snahy uvádět dění do kontextu, v momentech, kdy už také není co vysvětlovat, a zobrazované proto může zapůsobit o to bezprostředněji. V úvodní scéně, kdy se malý Jan ztratí rodičům a lidé z vesnice ho hledají v zasněžené krajině, kluka, který je někde jinde – snad i v existenciálním smyslu – a je tam sám. A pak, samozřejmě, v adekvátně stroze natočeném závěru. Všechny ty popsané a nepopsané vlivy se už sečetly a mysl dospěla k neodvolatelnému rozhodnutí, už zbývá jenom to udělat. Nasednout na vlak do Prahy. Hodit do schránky pohled kamarádovi. Koupit si do kanystru benzin. Dojít do centra města, kde to ještě nedávno bouřilo odhodlaným a někdy i hrdinským odporem proti okupaci, teď se tam rozlézá umrtvující klid. Dojít pod Národní muzeum, polít se v lednovém mraze benzinem, zatímco nedaleko ten čím dál normalizovanější život plyne dál. Rozškrtnout třesoucí se rukou zápalku. Vzplanout a běžet. Padnout a být dobře mínícími svědky uhašen. Ležet  na chodníku ožehlý, bezmocný a bolavý, člověk transformovaný ohněm v nějakou novou a hrozivou bytost. Krutou ironií ještě pořád živý. Chrčícím dechem předávat světu svoje prosté a neuchopitelné poselství.