Češi nepatří k šampionům v péči o zuby a problémy se projevují už u nejmenších dětí. Odborníci dlouhodobě upozorňují na nutnost prevence a osvěty, vidí v tom i cestu, jak výrazně zredukovat problémy a náklady potíží, které pramení jen ze zanedbávání péče. Upozornit na význam prevence tak měla nedávno i velká akce k příležitosti Světového dne ústního zdraví v Ostravě. Za organizací stála i stomatoložka a zakladatelka Institutu zdraví s úsměvem Adéla Tikovská. „S kolegy jsme vyšetřili zhruba 120 dětí a našli u nich okolo 330 kazů,“ popisuje v rozhovoru s deníkem Echo24.

Prevenci na školách se věnujete přes deset let, mění se za tu dobu nějak problémy, nedostatky, které je třeba u dětí napravovat, nebo se „točíme“ stále dokola?

Možná i déle, ale systematicky zhruba pět let. Přes dvacet let se pohybuji ve stomatologii, nejprve jsem se stala dentální hygienistkou, to je apriori člen týmu, který se zaměřuje na prevenci. Působila jsem tedy nejenom v ordinacích, ale i v terénu, už na škole jsme měli povinné přednášky na školách, ve školkách. V Uherském Brodě jsem pak začala chodit do škol často, vytvořila tým hygienistek. Primárně mě k tomu vedlo to, že stav chrupu byl v této oblasti oproti Praze poměrně zanedbaný. Ta situace mi ale připadá pořád hrozná. Je možné, že se stále „točíme“. To jsou ale jen naše domněnky, v realitě odborná veřejnost apeluje na to, že nemáme dlouhodobě žádné statistiky, studii na toto téma.

Máte nějaká data z vašich preventivních programů? Jak to v nich vypadá?

Ano, lze z nich vyčíst, že je ten stav spíš tristní. Kazivost je výrazná. A to na úkor toho, že žijeme v moderní době, s dostupností informací. Pravda, ty můžou být někdy i kontroverzní, kromě informací od odborníků máme celý internet, z kterého jsme jako lékaři trošku zelení. Komunikace s rodiči, kteří mají velmi úzký pohled, vyznávají třeba různé alternativní styly, je někdy náročná. Děti pak třeba konzumují velmi omezené spektrum některých potravin a ve finále se to projeví. Jedna věc je čištění, ale vznik kazu souvisí i s tím, co jíme. Vytváří to naše kosti, svaly, zuby, ale třeba i slinu, která na to má velký vliv.

Dá se shrnout, jaké nejhorší prohřešky děti či právě rodiče dělají?

Kromě zmíněných problémů jsou to třeba i přenášené strachy na dítě: nemám rád zubaře. Dítě už k němu jde s hrůzou. Pak je v tom i určitá „pedagogika“. Ne každý rodič je pedagog, já své dítě svěřím pedagogům, učit doma ho nebudu, protože to neumím. Ale obráceně by mělo platit i to, že by rodiče neměli mluvit lékařům do zubařiny. Pak je tu samozřejmě určitá nedůslednost, nedisciplinovanost, děti musí mít návyky už úplně od miminka.

Ale to jsme u rodičovství, na to nemáte plán, metodiku, každý děláme, co umíme či co jsme se naučili v dětství. Notabene jde opravdu o návyky, stejně jako je tomu u toho stravování. Když dítě odmalička naučíte na sladkou chuť, která je těžce návyková, nebude pak jíst nic jiného.

Nedávno jste spoluorganizovala akci právě pro rodiče a děti v Ostravě u příležitosti Světového dne ústního zdraví. S jakou jste se tam potkala zkušeností?

To byla opravdu velmi hezká, spontánní akce. Iniciovala ji paní doktorka Pražáková, předsedkyně Oblastní stomatologické komory Ostrava. Obě působíme jako lektorky preventivní stomatologie na lékařské fakultě v Ostravě, kde nápad na tuto masivní akci vznikl. Významnou měrou nám nakonec přispěla VZP, jejich pojišťovna PVZP, multifunkční halu Gong, v níž jsme akci pořádali, nám poskytli za skvělých podmínek. Relativně se to tedy dalo ve velmi krátké době připravit. Hlavními organizátory byla tedy kromě našeho institutu a oblastní stomatologické komory také Lékařská fakulta Ostravské univerzity.

Byla tam možnost se i vyšetřit, čímž to dostalo další význam. V Moravskoslezském kraji je nejvíce lidí, kterým chybí zubaři. Na akci přišlo hodně lidí, navíc jak paní doktorka Pražáková, tak ostravská lékařská fakulta, s níž spolupracuji, jsou velmi naklonění prevenci, shodli jsme se tedy, že bychom to měli opakovat každoročně.

Gongem prošlo kolem 500 lidí, s kolegy jsme vyšetřili zhruba 120 dětí a našli u nich okolo 330 kazů. Zní to dramaticky, ale někdy je to tak, že má jedno dítě jeden kaz, pak přijde další a to má zkažené celou pusu, kde je 20 kazů. To se stává. Okolo třiceti dětí pak mělo chrup bez kazu, ale i z těchto dětí si jen malá část umí čistit zuby – měly tam přítomný zubní povlak. Pak víte, že za rok, za dva se může u těchto dětí něco najít.

O dobrých výsledcích se tedy mluvit příliš nedá.

Určitě ne, ale o to horší je uvědomění si, že se na takovouto akci dostaví lidé, kteří mají zájem, i rodiče, kteří chtějí s dětmi v neděli, ve svém volném čase, něco takového podniknout. V Praze akce vypadala tak, že pozvaly školy, přišly tedy děti s pedagogy. To je skvělé. My jsme se napoprvé zaměřili na rodiny, snažíme se rodiče motivovat.

Představ o prevenci se v poslední době rojí poměrně dost, mluví se o skenování ve třídách, po rozruchu s objevem 140 kazů v jedné třídě na Ostravsku se před rokem začalo mluvit dokonce o návratu „školních“ prohlídek. Jak by měla prevence vypadat z vašeho pohledu?

To, co my vytváříme, děláme v týmu s pedagogy. Já řeknu odborně, co chci, pedagog mi to přetvoří do takové formy, aby to dítě chápalo. Vytvoří mi pohádku, rekvizity, pracovní sešity, abychom pokračovali, měli opakovatelnost a kontinuitu. To je myslím úskalí, které nám dlouhodobě chybělo řešit. Můžete jako lékař chodit po školách, leč je to strašně náročné, můžete ale působit jen ve velmi malém měřítku. Jde nám o plošnost. Snažím se vytvořit koncept, nějakou metodiku pro školství, v níž by mohli tohle předávat i učitelé a učitelky. Mělo by to být už od raného věku, ideálně už ve školkách, učit děti i to, co mají konzumovat – v tom by škola měla jít příkladem. Učitelé by v metodice výuky nějakého předmětu měli jasně dáno, co a jak mají učit, to je možné za pomocí zdravotníků vytvořit. Jasně vám řeknou: tahle často máte čistit zuby, tímhle stylem, jak se stravovat, dbát na návyky. To si myslím, že může být v rámci školství.

My se v institutu snažíme navázat spolupráci jak s učiteli, tak s rodiči. Jsme ochotni poradit a dát informace každému, kdo se na nás obrátí. Ve finále bychom hrozně rádi učitele naučili to, co děláme. Působí už jen to, že děti budou vědět, že si mají čistit zuby, nemají jíst sladkosti. Dá se ale domluvit i to, aby vám do školy přišel v první třídě či u předškoláků odborník, to nemusí být zubař, krásně to zvládne i hygienistka. V jiných státech jsou zase preventistky, v Česku velmi ošemetné téma, právoplatný člen zubařského týmu, jejichž úlohou je i naučit a motivovat člověka k tomu dělat to správně. I to si umím představit, leč dentální hygienistky proti tomu zbrojí. Připomíná mi to historicky to, když dentální hygienistka byla pro zubaře jako satan. Práce přitom máme strašně moc.

Co při vašich prevencích dětem radíte, co jsou nejzásadnější věci, které by měly dodržovat?

Například formou hry vybírají, které potraviny jsou pro zuby prospěšné a které ne, učí se eliminovat sacharidy, sladkosti. Učí se o pravidelném čištění, ukazujeme jim i to, jak to vypadá u zubaře, mohou si vše prohlédnout, vyzkoušet, abychom eliminovali strach. Následuje instruktáž čištění zubů, pokud kartáčky nemají s sebou, rozdáme jim je. Důležitá věc nakonec: do vyššího věku – u kluků klidně do 12 let, u dívek může být hranice o něco nižší – musí člověk zuby po čištění zkontrolovat a případně dočistit. Rodiče na mě někdy „koukají“, ale je to důležité. Existují i kartáčky se světlovody, nejsou nijak drahé, které vám na to posvítí, máme tablety, které nám obarví plak. Uděláte to pětkrát a to dítě už to bude umět.

Jedna věc jsou školy a školky, druhá je pak to, že ideálně by měly děti chodit k zubaři od „prořezání“ prvního zoubku, ráda vidím i maminky dětí, které zoubky ještě nemají, instruuji a motivuji je, jak o ně pečovat. Když si dítě od miminka zakoření návyk, nemáte pak problém. Když vám přijde v šesti, sedmi letech dítě poprvé k zubaři, protože ho něco bolí, pak problém máme. Když přijdu zpátky do nějaké školy, už i po roce vnímám, že má část dětí nejen „opravenou“, zasanovanou pusu, ale už se o ni i lépe starají. I to je pro mě signál, že jdeme správnou cestou.