Dva hladovějící muži proti vládě. Echo Salon jako doklad energie oné chvíle
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Hladovka chartistů Jiřího Gruntoráda a Johna Boka před Úřadem vlády minulý týden pohnula Českem a zaujala snad každého v zemi. Kulminovala v pátek 24. listopadu, kdy ještě nebylo jasné, jak skončí. S oběma hladovkáři jsme proto právě v pátek pořídili Salon Echa přímo před jejich stanovou osadou. Jde patrně o jediný soustředěný dlouhý rozhovor, který oba protestující médiím během celého týdne poskytli, a tak se dozvíte spoustu věcí, které nikde jinde nezazněly – třeba o tom, jak akci obou mužů vnímají jejich blízcí.
Pane Gruntoráde, vy jste tu dnes sedmý den a vy, pane Boku, šestý. Jak se v tuto chvíli po fyzické stránce cítíte?
Bok: Já bezvadně. Co ty, Jirko?
Gruntorád: Já se taky cítím bezvadně.
Tak to jsem rád. Za uplynulý týden vás tady navštívila spousta lidí, jsem tím upřímně a příjemně překvapen. Jak podporu, jíž se vám dostává, vnímáte vy?
Gruntorád: Navštíví nás tady denně čtyřicet až šedesát a víc lidí a s výjimkou jednoho, který volal „Vy svině chartistický!“, nám všichni ostatní vyjadřují podporu, což vnímám i jako vyjádření podpory této vládě.
Bok: Je důležité konstatovat, že vedle podpory osobní se nám dostává i materiální a že lidé nám nosí třeba horký čaj a neustále se ptají, jestli něco potřebujeme. Nanosili nám už tolik ponožek, že si můžeme otevřít butik, je to úžasné. Ale chci ještě připomenout, třebaže to bude vypadat, jako že s nimi spolupracujeme, že se k nám pěkně chová místní ostraha. Takže i když tu děláme něco, o čem pan premiér řekl, že má za cíl svrhnout vládu – což není pravda, nic takového nám nesmí vkládat do úst –, je v každém případě uchvacující, že prostřednictvím svých zaměstnanců se k nám vláda chová laskavě a ochraňuje nás.
Gruntorád: Johne, ale pan premiér neřekl, že chceme svrhnout vládu. Řekl, že ji chceme destabilizovat.
Bok: Ano, tak to řekl, omlouvám se.
Vy jste, pane Gruntoráde, hovořil o tom, že podporu pro sebe vnímáte i jako podporu vládě, kterou podle svých slov sám podporujete. Čili vám skutečně jde o demisi jednoho ministra?
Gruntorád: Chápete to správně. Tahle vláda potřebuje podporu – mně někdy připadá, že to je komando sebevrahů řítících se do záhuby. My tuto vládu potřebujeme, každá další totiž bude horší.
Bok: Já dodávám, že tyto lidi jsme volili. A to dobrovolně a bez ohledu na to, že bychom třeba chtěli lepší vládu. Jenže jiná varianta bohužel nebyla. Ovšem pozor: to nebyla volba proti Babišovi, volili jsme vládu, která je přijatelná a bude plnit své sliby, pro které jsme ji volili.
Zachytil jsem vyjádření dvou bývalých ministrů, která mě zaujala. Jednak Michaela Kocába, který tu za vámi byl a který se rozčiloval, že vaše hladovka není ostudná vizitka jenom této vlády, ale i všech bývalých – což mě zarazilo vzhledem k tomu, že on byl ministr, a to dokonce ministr pro lidská práva. Proto mě udivilo, že se takto suverénně pomyslně sám střílí do své nohy a nijak ho to nezaráží. Druhé zajímavé vyjádření učinil Miroslav Kalousek, který ironicky vysvětlil, že se mýlíte, protože není pravda, že to, kvůli čemu protestujete – tedy výše penzí a vůbec způsob jejich udílení disidentům –, doposud žádná vláda neřešila. A připomněl, že vláda, jejímž byl členem, již v roce 2011 přijala zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu č. 262/2011 Sb., který právě zahrnuje i úpravu důchodů. Jak to tedy z vašeho pohledu je?
Bok: To koukáš, Jirko, viď?
Gruntorád: To jsou dvě otázky, začnu od Kocába. Jeho slova vnímám jako zásadní neporozumění mému protestu, protože žádná z předchozích vlád včetně té Kalouskovy, která tedy cosi vyřešila, se nehlásila k Chartě 77. Zatímco tato vláda loni v lednu k pětačtyřicátému výročí vzniku Charty 77 jednomyslně přijala usnesení, že si Charty a chartistů váží. Měl jsem z toho tehdy velkou radost a ono vládní usnesení jsem rozeslal všem dostupným chartistům a těšil jsem se, že se podle něj vláda bude chovat. Jenže vláda se podle svého usnesení nezachovala, problémy neřešila, a když jsme se na ni obrátili, respektive přímo na pana premiéra loni v srpnu s Danou Němcovou, s Petruškou Šustrovou a sedmi členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, zareagoval premiérův hlavní poradce a poradil nám, aby v případech nízkých důchodů, o které jde, dotčení lidé požádali o „zmírnění tvrdosti zákona“. Ti lidé jsou samozřejmě hrdí, nechtějí žebrat, tak o to nepožádali. Jediný Charlie Soukup, který je takový…
Bok: … jaký je, boží člověk…
Gruntorád: … takový, jaký je, toto doporučení využil a loni v září, jestli se nepletu, napsal žádost o zmírnění tvrdosti zákona a hned po roce dostal odpověď: jeho žádost byla zamítnuta. To v podstatě rozpoutalo tento skandál, protože to byl konkrétní doklad, jak se tato vláda konkrétně hlásí k odkazu Charty 77. Čili předchozí vlády mě nenapadlo oslovit, protože se k Chartě nepřihlásily. A co se týče pana Kalouska, tak ten je úplně mimo mísu, protože jím vzpomenutý zákon řešil jenom malou část problému. Je to zákon nedokonalý, v podstatě je to zmetek. Protože vynechal právě ty lidi, které stát donutil k emigraci a kteří jsou na tom nejhůř. Takže pan Kalousek nemá co vykládat.
Bok: Tím spíš, že byl ministrem vlády a všechno toto musí vědět. Jeho postup je nedůstojný, jenom se předvádí jako člověk, který všemu rozumí, načež se ukáže, že nikoli. Vy říkáte, že nám měl něco vzkázat, ale takovýto vzkaz já slyšet nechtěl. Abych řekl pravdu, je mi pana Kalouska líto.
Jaký je podle vás současný odkaz Charty u veřejnosti?
Gruntorád: Za tuto otázku děkuju. Myslím si, že veřejnost kromě některých dezolátů vnímá Chartu velmi pozitivně, protože Charta s sebou nese určitý étos. Vždyť víme, že třeba profesor Jan Patočka byl Státní bezpečností uvyslýchán k smrti, a víme, že až do počátku devadesátých let se Charta starala o lidská práva a nutila vládu, aby zachovávala své vlastní zákony. To je, myslím, velký odkaz, který občané respektují a rozumějí mu a vědí, oč jde. Takže když tady chodí po chodníku kolem nás, fandí nám. Pokládám to nejenom za podporu této vládě, ale pokládám to i za vstřícné vnímání Charty 77.
Bok: Já jsem odjakživa spíše solitér, tedy ne že bych se s nikým nekamarádil, ale musím říct, že i já velmi často potkám třeba v Brně, třeba v Ostravě někoho, kdo mi podává ruku a obdivuje mě i další za minulost. Přitom nemají proč nás obdivovat, protože my to nedělali kvůli obdivu.
Pane Boku, pan Gruntorád vysvětlil, proč je tady, ale vy jste se připojil později. Rád bych…
Bok: Počkejte, smím mít malinkou doušku? Myslím totiž, že je důležité, aby zazněla. Když jsem se večer 17. listopadu podíval do počítače, otevřel ho a viděl, co nám všem Jirka poslal, přečetl jsem si jeho dopis a pak také devět přiložených dokumentů, hned jsem vzal telefon a vypsal mu esemesku, jestli je před Strakovkou a mohu-li za ním přijít. Pak jsem si asi chvilku četl a pak jsem šel spát. Ráno jsem našel odpověď: „Jsem tu a rád tě uvidím.“ A tak jsem vyrazil, přišel sem a zjistil, že Jirka začal svou hladovku ve spacáku a vsedě na plastové židli. Nedovedl jsem si představit, že by takto mohl dlouho vydržet. Proto jsem se ho zeptal, jestli se můžu připojit. Už si přesně nevybavím, jak to bylo, ale myslím, že řekl: „Budu rád.“ Nebo, Jirko, ty si pamatuješ, cos mi řekl?
Gruntorád: Ano. Řekl jsem, že budu rád.
Bok: Takže jsem se sebral, jel jsem domů, přitáhl jsem stan, dva spacáky, i když on měl už svůj, a karimatky – a takhle jsme začali. Napřed na chodníku a pak jsme se přesunuli za zábradlí do ohrádky. Peripetie tohoto přesunu nechci rozvádět, každopádně přišel jsem sem, abych podpořil Jirku. Chci, aby pořád šlo o jeho solitérství, já ho ale podpořil, aby nebyl sám. Ovšem souhlasím s ním. Ostatně myslím, že jsme v mnoha věcech stejného smýšlení a hodnot, proto jsem tu.
Právě na to jsem se chtěl zeptat, takže děkuji, že jste důvody své přítomnosti řekl sám. Ještě mě zajímá zvolená forma hladovky. Protože já jsem z generace, která něco takového zná a pamatuje si z devadesátých let. Tehdy už jsem pobral trošku rozumu, a tak si vzpomínám, že v novinách se pořád psalo, že někdo drží hladovku…
Bok: Jedním z nich byl další chartista Miroslav Mareček.
Tak. Ale od té doby hladovka, zdá se mi, z veřejného prostoru zmizela a teď se vynořila jako protestní forma z „dávnověku“. Takže proč zrovna hladovka?
Gruntorád: To je samozřejmě otázka na mě. Hladovka je určitý, řekněme, dost radikální projev. Jsou jistě ještě radikálnější, třeba Jan Palach zvolil jeden výrazně radikálnější. Každopádně hladovka je výraz, na který by lidé měli slyšet. Hladovky se držely i za minulého režimu – například já jsem držel hladovku v pankrácké věznici, když jsem byl nespravedlivě odsouzen na čtyři roky. A Charlie Soukup, o kterém tady byla nebo možná ještě bude řeč, držel hladovku spolu s Davidem Němcem, když je zatkli v Polsku, kam přijeli v roce 1979 vyjednat podporu s polskými disidenty pro deset členů VONSu, kteří byli zatčeni. Hladovku ale držel taky třeba Jaroslav Javorský ve valdické věznici, který byl také nespravedlivě odsouzen. Takže tady všude čerpám inspiraci a myslím si, že hladovka jako forma protestu pořád dobře funguje.
Bok: To můžu potvrdit. Kdykoli mě zavřeli do cépézetky, tedy cely předběžného zadržení, zahájil jsem hladovku. Po listopadu jsem první hladovku držel, když vláda kličkovala před zrušením trestu smrti. Myslím, že Jirka se mnou souhlasí, když tvrdím, že demokratický právní stát nemá používat vraždu k trestání lidí, kteří se dopouštějí nějakých zločinů. Tehdy jsme se svým protestem uspěli, ostatně bylo nás mnoho. Má nejdelší hladovka trvala třicet šest dnů, a protože vím, co to obnáší, šel jsem jako zkušený hladovkář Jirku s lehkým srdcem podpořit. Moje poslední hladovka byla, myslím, ve dvaadevadesátém roce – a myslel jsem si, že už je moje poslední. Nebyla.
Tak snad bude poslední tato. Ale máte pravdu, že hladovka evidentně funguje, jak se díky mediálnímu zájmu o váš protest můžeme přesvědčovat každý den. Řekněte mi, co na váš protest a jeho průběh říká Charlie Soukup? Jste spolu v kontaktu?
Gruntorád: Na tuhle otázku vám neodpovím, poněvadž byste se měl zeptat Charlieho Soukupa. Já nejsem jeho mluvčí.
Bok: Můžu vám říct, že sem přišel a poděkoval nám. Víc za něj mluvit nemůžeme.
Dobře, tak jinak. V průběhu minulých dnů se u vás vystřídalo několik ministrů, byli jste přijati u premiéra. Liší se způsob, jak s vámi jednotliví ministři komunikují? Nebo je zaměnitelný? Zkrátka jaké jsou vaše zážitky s touto vládou, kterou podporujete?
Gruntorád: Zážitky to nejsou ideální. Jak už jsem zmínil, pan premiér mě osočil, že chci vládě ztěžovat život. Já se na něj nezlobím a podporuji ho i nadále, protože je to dobrý premiér – rozhodně lepší než Babiš. A co se týče konkrétních rozhovorů, tak s Marianem Jurečkou jsme si neporozuměli, jelikož já jsem mluvil o voze a on o koze. S panem premiérem jsme taky nenašli společnou řeč, protože příliš nevnímal, co mu říkám. Následně jsem mluvil s ministrem Vítem Rakušanem a to byl velký rozdíl v kvalitě hovoru. S ním jsem mluvil tři čtvrtě hodiny, on ví, že má máslo na hlavě, snažil se mi porozumět a myslím, že porozuměl. Domluvili jsme se na tom, že se pokusí celou situaci vyřešit. Čili že bude hledat ve vládě cesty a způsoby, jak z toho ven.
A vaše zážitky s ministry, pane Boku?
Bok: No, byla to soukromá setkání mezi několika očima, jejichž určité peripetie mě překvapily. Nepůjdu do detailu, protože by to možná nebylo moc… ale překvapivé to bylo. Ze zatímních výsledků jsem trošku rozpačitý, protože Jiří nabídl panu premiérovi řešení, které otvíralo dveře, jak situaci vyřešit, ale z jednání odešli bez výsledku.
Gruntorád: Musíme ale dodat, Johne, že ta nabídka je pořád na stole.
Bok: Neříkám, že je zamítnutá. Tos mi, Jirko, neporozuměl.
Asi bychom měli vysvětlit, že to byla nabídka, aby vláda zrušila svoje… jak to nazvat?
Gruntorád: Usnesení. Je to vládní usnesení, které nesplnilo svůj účel.
Ano, usnesení, kterým se vláda hlásí k odkazu Charty 77. Už jste tady dlouho, zachytil jsem vaše vyjádření, že lékaři vám predikují zvládnout v tomto počasí hladovku bezpečně po dobu asi třiceti dní. Co bude potom? Jaké jsou vaše vyhlídky? Víme, že ministr Jurečka dostal od vlády lhůtu vyřešit situaci do 15. prosince. Ale jaké jsou vyhlídky vás dvou?
Gruntorád: Tato lhůta se nás netýká, protože to není lhůta k demisi, takže je mi jedno. V blízké budoucnosti očekávám ještě nějaké jednání s premiérem nebo s ministry. A pokud nepřistoupí na tu nebo na onu nabídku, pokračujeme v hladovce. Kdyby došla do nějakého kritického bodu, existuje řada lidí, kteří budou potom, co by nás odvezli do nemocnice, držet řetězovou hladovku, dokud se celá situace nevyřeší.
Bok: Nabídkou panu premiérovi, ať vláda vydá další usnesení, tedy kolektivní rozhodnutí rušící to rozhodnutí předešlé – což by znamenalo, že už nás pan ministr práce a sociálních věcí nezajímá –, jsme mohli celou situaci elegantně vyřešit a mohli jsme jít domů. Jenže oni jsou tak velkorysí, že nabízejí cosi přes pana ministra, který má cosi splnit do některého prosince, čímž nás pořád mají za rukojmí. Ne my je, ale oni nás. Protože stačí, aby se zítra nebo dneska večer sešli – a je vyřešeno a skončí tento cirkus, my přestaneme být mediálními hvězdami a vláda se zachová rozumně, moudře a uzná, že může chybovat a že může chybu napravit tím, že ji uzná. Nic jiného.
Čili řešení jsou dvě? Buď vláda přijme nové usnesení a zruší to předešlé, anebo pan Jurečka sám ustoupí?
Gruntorád: Je to přesně tak.
Oba jste zmínili, že jste byli ve vězení…
Bok: Já nebyl, já byl jenom v cépézetce a pak jsem měl vazbu. Měl jsem kliku. Dokonce ani když jsem napsal Husákovi dopis, že ho nemůžu považovat za nic jiného než za politického zločince, pokud nepropustí z vazby a z vězení členy VONSu, kteří se ničeho nedopustili, dokonce ani tehdy mě nezavřeli. Přitom lidi zavírali za daleko míň.
Chtěl jsem jen říct, že i přes vaše zkušenosti se státní represí teď držíte hladovku, zve si vás premiér, lidé vám nosí věci, hezky se o vás starají příslušníci policie…
Bok: Ne starají, policie se o nás nestará. Ale je k nám vstřícná a ohleduplná.
Zkrátka když se na váš protest a jeho průběh člověk dívá z odstupu, tak přes veškerou hanbu, kterou může a má cítit stran nevyřešené agendy disidentských penzí, těžko se vyhnout dojmu, že celé to týdenní dění nese kabaretní prvky.
Bok: Ale to je pravda, tedy aspoň já to taky tak vnímám. Co ty, Jirko?
Gruntorád: Pokusím se to komentovat bonmotem: Stojím za touto vládou, ale nejsem si jist, jestli tato vláda stojí za mnou.
Bok: S tím souhlasím. Ale možná bych dodal ještě jednu věc, která s tím souvisí. Lidé věří těm, kteří chtějí řídit tuto zemi, a věří tomu, co jim nabízejí, a zvolí je. My – a předpokládám, že i vy – jsme dali své hlasy a z výsledku naší volby vznikla tato vláda. To ovšem neznamená, že zvolení občané můžou se svým mandátem nakládat tak, jak chtějí. Přece nás oslovili s nějakým programem, s nějakými sliby, s těmi nás požádali o důvěru, a když ji od nás dostali, jsou povinováni jednat tak, aby to bylo v souladu s tím, čemu jsme my uvěřili. Takže když se pak stane, že ti zvolení jednají tak jako pan ministr práce a sociálních věcí, měli by mít v sobě pokoru nejen se omluvit, ale dojde-li nějaký problém do takové krajnosti jako nyní, tak bez vyzvání rezignovat.
To jste ale vyjádřil dlouhodobý problém současného českého veřejného politického života: a to je neochota uznat chybu. Jako by to byl hřích nebo slabost.
Bok: Ale to je potom nedospělost – nedospělost společnosti, nedospělost politiků. Víte, já jsem divoký tatínek, takže občas jsem se ke svým dětem zachoval jako blbec. Ale když mi to řekly nebo když jsem si to sám uvědomil, šel jsem se jim omluvit. Proto mě moje děti mají rády a podporují mě, proto mi jsou schopny říci tvrdé věci. Učil jsem je tomu a sám jsem jim je říkal taky. A tohle tady obecně není. A taky si myslím, že se lidé příliš honí po hmotnosti, a nikoli po duchovnu, po nějakých mravních hodnotách. Jenom občas se u Čechů objeví záchvat ohromné empatie, jako to bylo s Ukrajinou nebo Milionem chvilek pro demokracii, jenže časem vyhasne. Rozumím tomu: je náročné to udržet, protože člověk se chce vrátit ke svému každodennímu životu.
Zmínil jste se o svých dětech; chodí sem za vámi?
Bok: Byli za mnou můj první předmanželský syn se svým synkem a moje prvorozená dcera z manželského svazku s oběma mladšími dětmi. Syn mi začal trošku agitovat a vysvětloval mi, že se o mě bojí. Úplně ignoroval to, že jako greenpeacák lezl dvakrát na tuhle střechu, že lezl na temelínský komín nebo že se v Německu uvazoval ke stromům, když tam chtěli vykácet několik set let starý les. Myslíte si, že jsem se o něj nebál? Ale zakazoval jsem mu snad něco? Tak jsem mu to takhle řekl, úplně stejně jako teď vám, a on uznal, že mám pravdu, a uklidnil se.
Protestní odhodlání evidentně zůstalo v rodině.
Bok: Tak tak, tytéž geny má i nejmladší vnouček. Nebyla tu za mnou jenom má nejmladší Jenůfka, protože má malou Ellenku, kojí ji a bála se, aby mrně nenastydlo. Tak mi dcera aspoň psala krásné esemesky, že se o mě bojí, až mě to dojalo. Čili děti stojí při mně. A samozřejmě nesmím zapomenout na svou ženu: ta mě taky miluje, bojí se o mě, ale už je to lepší. Dneska je u svého tatínka, kterému je devadesát čtyři, je to řezbář, sochař, ona je taky umělkyně. Asi mají doma dobrou besedu, protože když jsem jí dnes volal a zvedla mi telefon, smála se. Takže to není tak strašné se strachem o mě.
Jaký je vlastně váš zdejší denní režim? Protože, pokud vím, tak vy, pane Gruntoráde, dopoledne spíte. Aspoň jste mi říkal, že dopoledne nepřijímáte návštěvy a že vás ruším, když jsem dnes před poledním přišel žádat o rozhovor.
Gruntorád: Ano, jsem sova, a proto dopoledne nepřijímám návštěvy: spím, abych byl odpočatý. To je docela důležité. A tady mám možnost spát, jelikož John mě brání před různými útoky, takže se skutečně probouzím až před polednem.
Bok: Jsem důsledný, takže ho před návštěvami bráním, i když přijde pan ministr práce a sociálních věcí v neděli dopoledne a nakloní se k nám a říká, že s námi chce mluvit. Odpověděl jsem mu: To asi ne, vy asi chcete mluvit hlavně s panem Gruntorádem. Jenže on teď bohužel spí, a i kdyby přišel pánbůh, tak ho neprobudí.
No vidíte, ministr práce a sociálních věcí a katolík místo aby šel v neděli dopoledne na mši svatou, jde raději za vámi a pracuje.
Bok: To je sice dojemné, ale i přestože věří v Boha – ale to Jirka taky, třebaže patrně trošku jinak, byť to neumím posoudit –, tak jsem mu řekl, že ne, že dopoledne s ním pan Gruntorád hovořit nebude, ale že může beze všeho přijít po obědě, protože my tady budeme a neobědváme. Tak odešel a přišel později. No a jak to dopadlo, jste slyšeli od Jirky. Aby to bylo úplně dokonalé, tak si představte, že za chvíli si přišel promluvit další člen vlády, původně učitel češtiny a náboženství, nyní ministr zemědělství pan Výborný. Nevím, o čem chtěl mluvit, a nevím proč. Chtěl samozřejmě Jiřího a mně aspoň tvrdil, že se známe. Ale já znal hlavně jeho otce. Tak tento pán ke mně přišel načančaný v oblečku a botičkách a že se známe a chtěl mluvit s panem Gruntorádem, tak jsem mu zopakoval, že pan Gruntorád spí a že by ho teď neprobral ani pánbůh. Vidíte? Tohle nás taky drží na nohou – furt tu máme srandu.
No, vypadá to tak. Pane Gruntoráde, John Bok mi prozradil, že jste si přitáhl celou knihovnu a těšil jste se, kolik toho za dobu trvání svého protestu přečtete. Kolik jste toho zatím přečetl?
Gruntorád: To je pravda, těšil jsem se, že si tady konečně v klidu budu číst, protože jinak na to čas nemám. Takže s sebou skutečně mám kufr knih, ale taky je pravda, že jsem ještě žádnou neotevřel.
Dobrá, nebudu vás tedy dále zdržovat od čtení. Leda byste chtěli něco dodat ještě sami?
Gruntorád: Ano, jednu věc ještě ano. Víte, mnohokrát tu padlo jméno Jurečka. Po mém soudu je pan ministr Jurečka novodobý papaláš, který má velikou moc a může rozhodovat o mnoha věcech. Jistěže rozhoduje, jak umí, jenže nenese za to odpovědnost. A to mi velice vadí, protože ať udělá cokoli, tak pan premiér to pokryje, protože se bez takovéhoto člověka neobejde. Proto si myslím, že by se to mělo reflektovat ve straně, které předsedá, protože to je hanebnost.
Bok: Dodejme, že se ta strana nazývá křesťansko-demokratická.
Právě to se mi líbí: že jste svůj protest postavili tak, že rozhodnout se musí jedinec. Že jedinec musí najít odvahu ke skutku, což – snad to nebudu dezinterpretovat – je v tradici Charty 77.
Gruntorád: Je to v tradici Charty, ale taky by to bylo křesťanské a demokratické. Jenomže pan ministr je sice vzdělaný, pravděpodobně i příčetný, ale nedokáže reflektovat svoje činy.
Bok: Nemyslím si, že je to otázka Charty. Myslím si, že u nás obou, stejně jako u mnoha jiných lidí, jde o přirozenost. Neseme v sobě étos občanství. Proto byli chartisté ochotni nést důsledky represe státu – nechtěli se vzdát sami sebe. Ostatně moje úžasná anglická babička Beatuice říkávala: „Uvědom si, že celý svůj život nemusíš žít s druhými. Ale musíš ho žít – ať chceš, či nechceš – sám se sebou, od narození až do smrti.“
Děkuji vám oběma a držím palce.
Bok: My vám taky držíme palce.