V Londýně se loni odehrála malá revoluce, když největší zahradnickou show světa vyhrál opakovaně pokus o transplantaci divočiny. Strhla se diskuse o podstatě zahradního umění samého a jeho vztahu s všemocnou a moudrou Přírodou, která má na všechno patent. Prostě proto, že zjevně nejlepší zahrada nevyhrála jen proto, že nebyla dost divoká. S velkým napětím jsem tedy mířil do pobrexitové velmoci letos.

Ano, optikou země ploužící se, polopaticky řečeno, od podlahizace k leflerizaci to vypadá na bouři ve sklenici vody. Nejspíš to tak i bude, ale britský svět zahradnímu umění udává tón již dobré dvě století a na odchod ze scény to nevypadá. Nesporně zušlechťující je především názorová pestrost, znalost a respekt k hodnotám. V diskusi tedy není zásadním momentem, kterou generaci oslovuje Alan Titchmarch a kterou Monty Don. Přestože vyjádření obou mělo v loňské diskusi o „divočině“ solidní váhu, nešlo o ně dva ani v nejmenším.

Co jsme viděli letos? Především sílící vliv neziskových organizací, které se prostřednictvím zahrad zviditelňují v tom nejlepším slova smyslu. Časy, kdy šlo o hlavního sponzora, jsou ty tam a otevírá se svět propojující ušlechtilé zájmy s krásami zahradního umění. Celé akci to dodává nespornou noblesu a nejde samozřejmě o náhlou změnu, ale dlouhodobý vývoj. Prostřednictvím zahrad se tak dostávají do obecného povědomí nejen témata péče o památky zahradního umění či jejich benefiční zpřístupňování, hospodaření s vodou či environmentální benefity, ale i celospolečenská civilizační témata jako svalová dystrofie, mozková mrtvice nebo autismus.

Není pochyb o tom, že loňské poměrně ostré výměny názorů měly na letošní tvář vliv a v mnoha směrech se přestalo chodit kolem horké kaše. Poněkud postromantické rozplývání se nad zbytky „skutečné“ přírody je pryč. Naopak. Přišly odpovědi na palčivé otázky a hledání řešení. Každý totiž může prospět a všichni máme šanci se přičinit. Žádné výmluvy. Všechny vzorové zahrady řeší, co se s nimi stane po show, a tento závazek je také součástí jejich portfolia. Nechybějí proto zahrady s velmi konkrétním umístěním a budoucností. Konkrétní dopady lidské činnosti a co s nimi. To se stalo hlavním tématem a přínosem. Protože právě k tomu mají vzory sloužit. Vyšlapávat cestu.

Práce s rostlinami tu hledá odpovědi na téma přežití člověka v městském prostoru. Vytváření mikroklimatu a tolerance k suchu či obecně prudce se měnícím podmínkám. Británie si zvolna se zbytkem světa uvědomuje, že strašák nosící jméno „sucho“ není vlastně ten nejvážnější problém. Tím je zadržení a distribuce vody. Přestože recyklace je silným momentem už řadu let, poprvé zde byla úplně celá zahrada vysazena právě do stavebních recyklátů coby hlavní nosné téma. Osidlovat následky lidské činnosti společenstvy rostlin je jednou z nejnáročnějších misí zahrad budoucnosti.

Velký výstavní stan, tradičně napěchovaný rostlinstvem nezávislých pěstitelů, neztratil glanc ani užaslé tváře návštěvníků. Loni padl zákaz prodeje rostlin a zahradníci již mohou vést omezený prodej u svých expozic, což zastavilo jejich dramatický odliv. Královská zahradnická společnost tím podala ruku svému největšímu tradičnímu spojenci, topícímu se v boji proti agresivnímu marketingu řetězců a e-shopů, který kvalitativně poznamenal celý segment.

Obecně kulturní aspekt letos výrazně posílil. Krása a architektonizování prostoru s promyšlenými technologiemi v pozadí. Zdá se, že část lidstva se rozhodla přežít za cenu překonání dosažené míry lenosti a Britové k ní patří.