Naše romantické představy o spolupráci stromů mezi sebou mohou mít občas vážné trhliny. V lesních společenstvech sice staří velikáni prokazatelně dotují po určitou dobu své semenáče a v alejích jsou prokázány kořenové srůsty mezi stromy stejného druhu, avšak nepředstavujme si plošný dotační systém. Svého času se v krajinářské architektuře uchytil postup, který popularizoval profesor zahradnické fakulty v Lednici Jaroslav Machovec a takříkajíc s ním vstoupil do dějin. Spolu s kolegy hledali systémové řešení pro kompozice starých krajinářských parků v anglickém stylu, v kterých zvolna začaly odcházet věkovité solitéry. U parků z 19. století by nás to mohlo překvapit, stromy přece vydrží mnohem déle, ale nesmíme zapomenout na to, že tvůrci parků si často pomáhali solitérními stromy z pastvin, pomezními stromy či jedinci vyjmutými ze zápoje například světlých pastevních lesů, a stromy tak byly výrazně starší. Stačila například změna hladiny spodní vody a tito velikáni byli rázem ohroženi. Rozpadající se kompozice ztrácely korunový objem a obraz krajiny se začal povážlivě rozpadat. Z pohledu lidského života si představujeme zkázu jako po vichřici nebo zemětřesení, nicméně tyhle symptomy rozpadu často trvají desítky let. Stromy prostě žijí v jiné perspektivě.

Proto vypadalo jako zajímavé řešení právě sázení mladých jedinců pod staré velikány formou takzvané „náhradní výsadby“. Dnes má tento termín svoje vlastní nohy a žije si svým životem v podobě uložených výsadeb za kácení, ale svého času šlo právě o princip dosadeb do historických kompozic. Představa byla celkem logicky prostá. Starý strom v klidu dožije, mladý se mezitím uchytí, a až veterán padne, nebude tu díra. Realita ukázala ovšem několik problematických nedostatků. Staré stromy žily často mnohem déle, než se očekávalo, a vůle k rozhodnutí o kácení byla a je stále nižší a nižší. Dožívání je velice komplikované téma na kvalifikovaný odhad. Kompoziční kácení bylo dokonce v podstatě postaveno mimo zákon a velice často se překrývá skutečný důvod interpretacemi dle zákona.

Mladý strom totiž v područí starého ujmout je poměrně obtížné a vstupuje víceméně do konkurenčního vztahu, a pokud nejde o shodný genofond, pak tím spíš. Trpí suchem, nedostatkem prokořenitelného prostoru, vychyluje se a přeštíhluje vlivem boje o světlo. Obecně je to mizerie se vším všudy, a čím déle tento vztah trvá, tím větší je poškození. Není výjimečné, že velikán vezme i mladého při havárii anebo zkolabuje krátce po kácení z různých příčin. Pak se sází znovu. U klíčových solitér se také ukázalo, že i drobné pohyby mají vliv na historickou kompozici a stromy mají zůstávat na autentických pozicích.

Precedentem se stalo sázení do pařezů v parku Mužákov na německo-polském pomezí, který byl pro střední Evropu vždy příkladem a je jím i nadále. Tato praktika se velmi rychle uchytila a u historických parků bývá dnes prosazovanou cestou. Často se tak stává, že starý kmen zůstává ležet na paměť velikána pro své biologické hodnoty a nový strom již na původním místě roste ostošest. Pravda totiž je, že pokud takto přistupujete k parku po celou dobu jeho života, nikdy nemůže dojít k plošnému rozpadu. Naopak, kompozice, která je druhově i věkově pestrá, vlastně nikdy nestárne a stává se nekonečnou. To pochopili zejména Angličané, kteří začali o století dřív a také se o sto let dřív museli zabývat problematikou obnovy. Občas k rozhodování pomohla vichřice, občas nedostatek palivového dříví či vojenský rekvírunk celého objektu.