Programátor proti policii
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Město Sankt Petěrburg, v minulosti také Petrohrad a Leningrad, mělo v Rusku vždycky trochu výjimečné postavení. Leží u moře, nedaleko od Helsinek, Tallinnu a Stockholmu, a kontakt se západními cizinci je tu mnohem intenzivnější než jinde. Koncentrují se tu vědy a umění, s nimi i nezávisle uvažující osobnosti. Ačkoli zde sídlil car, zdejší obyvatelé mu nikdy nebyli oddáni na život a na smrt a nesouhlas s vládní politikou je tu součástí městské DNA. Tady začaly vzpoury, které ukončily samoděržaví a o něco později smetly prozatímní vládu Kerenského. Tady demonstrovali mladí lidé a jejich matky proti válce v Afghánistánu. Ani zvýšené množství vojáků a námořníků, o které se ruští vládci vždycky opírali, nedokáže zdejšího nezávislého ducha úplně vykompenzovat.
Právě odtud pocházejí bratři Durovové, starší Nikolaj a mladší Pavel. Narodili se v osmdesátých letech, kdy ještě běžný sovětský občan viděl počítač maximálně tak v televizi a exaktní mozky se zabývaly hlavně matematikou a fyzikou. (Nikolaj také v šestnácti letech vyhrál mezinárodní matematickou olympiádu.) Právě počítačový svět měl ale být jejich osudem a také branou k neskutečnému bohatství, které si v šedivém Sovětském svazu Gorbačovovy éry neuměl nikdo ani představit. Dnes oba figurují v seznamu tisíce nejbohatších lidí světa.
Kdo o čem mluví
Prvním produktem bratrů Durovových byl systém VKontakte, zvaný také „ruský Facebook“. To se psal rok 2006 a Durovovým bylo 22 a 26 let, tedy podobně jako Marku Zuckerbergovi, který rovněž založil Facebook ve dvaadvaceti letech. VKontakte byla v ruskojazyčném světě nesmírně úspěšná síť a konkurovala Facebooku velmi zdatně. Tou dobou se ještě Putin, Medveděv a jejich kolegové o jakýsi internet moc nezajímali a budovali si mediální základnu spíš skrze klasičtější komunikační prostředky.
Toto období krásného nevšímání však skončilo po roce 2010, kdy i ruská vláda už vnímala internet jako důležité bitevní pole. Federální služba FSB začala po bratřích Durovových vyžadovat čím dál víc informací o uživatelích VKontakte a mazání jejich příspěvků. Nebyli k tomu příliš ochotni a zpočátku vzdorovali státní mašinerii úspěšně, někdy až drze. Jak ale poslední zbytky liberalismu v ruském systému braly zasvé, stávalo se jejich postavení čím dál neudržitelnějším. V roce 2014 přiměla ruská vláda bratry Durovovy, aby síť VKontakte prodali Putinovým přátelům. Následně se oba odstěhovali do Spojených arabských emirátů, kde oficiálně sídlí i jejich nová síť Telegram.
Mnoho svobody, mnoho otázek
Telegram je komunikační síť podobná WhatsAppu nebo Messengeru, ale o něco „hezčí“: aspoň její uživatelé na ni nedají dopustit. Na rozdíl od konkurence není zaměřena na vydělávání peněz, což znamená, že není tak zamořena reklamami a různými pochybnými funkcemi, jejichž cílem by bylo „podojit uživatele“. Místní moderátoři spravují diskuse lehkou rukou, i když se snaží tvrdě potírat „boty“ (programy, jejichž cílem obvykle bývá prodat vám něco předraženého). Jelikož Telegram nevybírá peníze, nemá ve valné většině států žádnou oficiální kancelář ani statutární orgán; a státní orgány nemají komu adresovat všelijaké požadavky. Mohou psát do Dubaje, ale obvykle se nic nedovědí. Není ani úplně patrné, kdo pro firmu pracuje a odkud běží její servery. Na službách jako LinkedIn žádné „exprogramátory“ z Telegramu nenajdete, ačkoli zaměstnáním u konkurenčních služeb se řada lidí chlubí. Jisté je, že aplikace je udržovaná a dostává pravidelné aktualizace i nové funkce, což naznačuje, že má trvalý tým kvalitních vývojářů.
Zda bratři Durovové měří všem stejným metrem, je nejisté. Jelikož Dubaj není zrovna libertariánská metropole, je dost pravděpodobné, že Emiráty samotné mohou na Telegram tlačit úspěšněji než jiné státy. Úplně jistý ale není ani vztah mezi Telegramem a Ruskem. Aplikace byla v Rusku rok a půl zakázaná, ale v létě 2020 byl zákaz odvolán s tím, že platforma přislíbila spolupráci při „vyšetřování terorismu“. Jak daleko tato spolupráce zachází, se neví. Pavel Durov občas jezdí do rodné země, aniž ho tam zatknou, což naznačuje, že vysloveně na kordy s Putinovým režimem není.
Na druhou stranu, ani Rusko nemohlo Telegram úplně zlikvidovat. Systém má v Rusku několik desítek milionů uživatelů a je rozlezlý úplně všude, včetně armády a dalších silových složek. Supluje západní „kecálky“ a v případě jeho tvrdého potlačení by se těžko něčím nahrazoval. Nic jako „státní Messenger“ Ruská federace nemá.
V západním světě je Telegram trochu zastíněn jinými platformami, o to víc uživatelů má ale jinde: Indie, Indonésie, Mexiko, Turecko, Egypt, Brazílie. Celkově se odhaduje, že na této planetě ho aktivně používá každý desátý člověk.
Útočiště pro ty, kdo nemají rádi systém
Značně svobodná atmosféra Telegramu přitáhla na platformu kromě běžných uživatelů i provozovatele všelijakých ilegálních služeb. Telegram je obviňován z toho, že svým designem umožňuje snadný prodej drog i sexu, aspoň v lokalitách, kde takové činnosti nejsou dovoleny. Snáz se tu šíří i materiály podléhající autorským právům, například přímé přenosy z fotbalových lig. Právě tato obvinění teď stojí za zatčením a vyšetřováním Pavla Durova. Francie, jejíž občanství Pavel Durov před několika lety získal, se právě ke „spoluúčasti“ firem ve všech možných aktivitách staví značně tvrdě. Kdyby se příslušné zákony uplatňovaly skutečně důsledně, francouzská vězení by byla různých ředitelů a jednatelů plná.
Valná většina uživatelů Telegramu jsou ovšem běžní lidé a kromě nich tu našla útočiště i jiná skupina lidí, kteří jsou za zločince považováni jen velmi selektivním způsobem: politická opozice. Na Telegramu působí například běloruská kandidátka na prezidentku Cichanouská, íránští odpůrci režimu ajatolláhů a thajští aktivisté bojující proti vojenské juntě. Přes Telegram se rovněž organizovaly protesty v Hongkongu, které byly nakonec Čínou potlačeny. Z hlediska dotčených režimů jsou samozřejmě disidenti zločinci jako všichni jiní, možná dokonce ještě závažnější (koneckonců ohrožují celý stát, nejen jednotlivce).
Pokud jde o Thajsko a Írán, máme kolektivně jasno, ale hranice pojmu „disent“ začnou být okamžitě palčivé v momentě, kdy jde o zájmy našich vlastních vlád. Vzhledem k faktické absenci cenzury na Telegramu se sem například za covidu stahovali odpůrci vládních opatření, od těch racionálnějších až po úplné šílence. Právě covidová éra byla obdobím, kdy západní státy přišly na chuť různým formám cenzury, a i když nejhorší excesy se od té doby podařilo utlumit, myšlenka na státem organizovanou filtraci veřejného diskusního prostoru stále žije. Telegram je ovšem velmi obtížně filtrovatelné akvárium.
Šifrování silné i slabší
Telegram poskytuje svým uživatelům hned několik způsobů komunikace, přičemž pouze takzvané soukromé rozhovory jsou chráněny koncovým šifrováním (End-to-End). Zavést tento druh šifrování pro hromadné komunikační kanály, kam se průběžně přihlašují a odkud se průběžně odhlašují lidé, by ovšem bylo nepraktické. Tyto hromadné kanály jsou chráněny slaběji a Telegram od nich drží klíče. Tím pádem má k dispozici spoustu obsahu, který je pro různé státy zajímavý. Právě tato data by se dala rozsáhle vytěžovat; a mezi těmito daty je nejspíš i komunikace ruských vojáků. Je možné, že právě zatčení a obvinění Pavla Durova je motivováno snahou dostat se k těmto datům.
Francouzské úřady vydaly zatykač i na Durovova bratra Nikolaje, který je hlavním autorem celého systému. Jeho know-how by určitě bylo velmi zajímavé. Ten ovšem nejspíš do Francie jen tak nevyjede a od Emirátů se nedá čekat, že by jej vydaly.
Z dlouhodobého pohledu je Durovovo zatčení jen jednou z mnoha epizod „šifrovacích válek“. Už od 90. let, kdy se USA pokusily znemožnit užívání silných šifer v systému PGP a protokolu SSL, se na Západě periodicky vracejí snahy o zákaz nebo vykleštění kryptografie. Na rozdíl od autoritářských států se tomu v demokraciích podařilo vždycky zabránit, ale „šifrovací války“ neustávají a nejspíš budou zuřit i nadále. Nerealistickou představou policejních i špionážních orgánů je, že dostanou privilegovaný přístup právě jen pro sebe, prakticky to ovšem vede k oslabení bezpečnosti systému jako celku. Bezpečnostní algoritmy a protokoly vesměs nerozeznávají mezi útočníkem, který má razítko, a tím, který je nemá: buď jsou odolné vůči oběma, nebo ani proti jednomu.
Telegram teď částečně doplácí i na to, že kvůli uživatelské pohodlnosti zvolil slabší šifrovací prostředky. Jeho databáze jsou příliš cenné.