V Česku se rodí málo dětí a lepší to hned tak nebude. Takovou perspektivu vykresluje rozsáhlý sociologický průzkum, který vznikl na Masarykově univerzitě. Vyplývá z něj, že klesá počet lidí, kteří plánují mít v nejbližších letech dítě (často z ekonomických důvodů), zároveň roste skupina těch, kdo děti nechtějí mít vůbec. Klesající počet nově narozených dětí je v poslední době často diskutované téma, v – řekněme – alternativních kruzích je momentálně populární teorie, podle níž je za oním poklesem očkování proti covidu. Teorie je to argumentačně a vůbec intelektuálně dost děravá a taky nemístně optimistická – podle ní by stačilo přestat se očkovat, počkat pár let a bylo by zase dětí jako smetí. Jenomže tak to není, obávám se.

Lidé, kteří rodičovství odkládají, tak činí taky z praktických důvodů – ano, pro mladou dvojici je dnes velmi těžké najít bydlení, v němž by mohla děti vychovávat a zvládla je kromě toho i uživit. Jistě by v nějaké míře pomohla změna. Ale i tak. Představa narození dítěte jako události podmíněné mnoha společenskými ukazateli – dobře fungující ekonomikou, příznivými úrokovými sazbami, klidnou mezinárodní situací, nepřítomností vážných globálních hrozeb a podobně – mi připadá v rozporu s odvěkou lidskou zkušeností. Nemyslím to jako kritiku těch, kdo dnes rodičovství odkládají, na jejich místě bych dost možná jednal podobně. Spíš se mi zdá, že způsob uvažování o rodičovství, jaký se dnes ve společnosti rozšířil, a zvyšující se míra, do níž je možné příchod potomka naplánovat, k tomu dramatickému poklesu nutně vedou.

Pochybuji, jestli má význam mladým lidem říkat, neplánujte tolik, jestli to jde říct tak, aby se to bralo vážně. Navíc to může vést k jakémusi generačnímu chvastounství – my jsme to ještě všechno věděli. Jak se tak dívám kolem sebe a do sebe, moc nevěděli. Výsledkem toho na praktické okolnosti orientovaného diskurzu ale může být představa rodičovství jako transakce – stát poskytne podmínky, rodiče poskytnou perspektivního daňového poplatníka. Dost ujeté, nemůžu si pomoct. Ale vzhledem k tomu, co všechno se chápe transakčně a jistým způsobem účetnicky, včetně vztahů, asi není možné se divit lidem, kteří tyhle myšlenkové vzorce přejímají, i když je sami nevytvořili.

V příštím čísle Týdeníku Echo vyjde výborný rozhovor Terezy Matějčkové s italským psychoanalytikem Luigim Zojou. Mluví v něm o vytrácení se jakéhosi imperativu kontinuity, vědomí nutnosti udržovat život, přispět k jeho pokračování. Ten imperativ lidé po staletí vnímali ne tolik na globální úrovni – jako odpovědnost k životu obecně –, ale coby povinnost „udržovat rod“. Takhle vnímaná kontinuita určitě má hodně stinné stránky, může být redukovaná na předávání a rozmnožování hmotných statků. Může být dost svazující. Ale člověk, který se od toho zvnějšku ukládaného imperativu osvobodí, odpoutá se od vazeb k předkům i k těm, kdo by přijít měli, může taky přispět k tomu, že jednou bude stárnout ve staré zemi. Může to být docela smutné.