Jak a proč nejistoty zhoršují v posledních letech duševní zdraví a polarizují společnost? A jak se tomu můžeme bránit? V rozhovoru pro Týdeníku Echo na to dává odpovědi přední český psychiatr a hlubiny mozku zkoumající neurovědec, profesor Jiří Horáček, přednosta Kliniky psychiatrie a lékařské psychologie 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a vedoucí Centra pokročilých studií vědomí Národního ústavu duševního zdraví.

Co dělá současná doba stoupající nejistoty, nedůvěry a polarizace společnosti s lidským mozkem?

Dívám se na to ze dvou stran. Jednak jako psychiatr a také jako neurovědec, který se zabývá výzkumem mozku. Z pohledu psychiatra vidím, že narůstá počet depresivních a úzkostných stavů. Je pochopitelné, že komplikovaná současnost, kterou žijeme, má dopad na psychiku člověka. Jiná věc ale je, co se skutečně děje v mozku. Abychom tomu porozuměli, je potřeba aspoň trochu si přiblížit, jak lidský mozek funguje. Jak se realita vlastně odráží v našem nervovém systému. Mysl určitě nefunguje tak, že by přímo fotila a pasivně zobrazovala realitu. Není to fotoaparát. Mozek aktivně vyvozuje závěry, z toho, co kolem sebe vidíme.

Co to znamená?

Celý život si shromažďujeme a vytváříme různé představy a schémata o světě. Když kráčíme realitou, tak tyto představy stále testujeme a upravujeme. Obraz světa, který vidíme před sebou, tedy není jeho prostým zobrazením, ale aktivním vyvozením představ o něm, které máme ve svém mozku. Jak to funguje? Prožívám nějaký okamžik. Třeba teď, když spolu tady sedíme v kavárně. Mám o tom okamžiku předem nějakou představu, odborně jí říkáme „prior“. A mozek vždy testuje, jestli se realita s tou představou shoduje. Sedíme tady u stolu? Povídáme si o zajímavých věcech. Nebo se děje něco jiného, co jsme nečekali, třeba že kolem nás padají bomby? Mozek funguje tak, že stále generuje modely reality, které testuje. Když je ta představa v souladu s tím, co vidím kolem sebe, je všechno v pořádku. Jsem sladěný s realitou a zažívám jistou harmonii. Tento model vytváření představ a očekávání je zásadním znakem nervové tkáně na všech úrovních, nejen na té nejvyšší kognitivní úrovni. Stejně to funguje i při vnímání. Když na vás vidím bleděmodré šaty, tak jsem testoval očekávání, jakou barvu budete mít na sobě. A ta je buď v souladu s mými očekáváními, nebo jste mě svou bleděmodrou naopak překvapila.

A když se moje představa nepotkává s tím, co kolem sebe vidím?

Každé to testování reality by mělo fungovat tak, že se blíží k souladu mezi očekáváním a aktuálním uspořádáním vjemů, které přicházejí z okolí. Dojde-li k nesouladu, mozek hlásí „překvapení“, jinak také tzv. predikční chybu. Ta vede k tomu, že se přenastaví očekávání, tedy „priory“, a znovu se testují porovnáním s realitou. Celý tento proces prediktivního kódování je univerzálním principem fungování naší mysli. Nicméně se může stát, že se dostaneme do prostředí, které je z nějakého důvodu nestabilní. Nových okolností a informací je tolik, že schopnost predikce přestane fungovat, mozek je zmatený a dostaví se nejistota. Klasickým příkladem byl covid. Najednou se dělo něco úplně jiného, než na co byla naše sada priorů a modelů v našich mozcích připravena.

Co se nám v hlavě odehrává?

V tomto okamžiku dochází k nejistotě. Pocit nejistoty je nesmírně nepříjemný, protože mozek člověku neustále hlásí rozpor mezi jeho očekáváními a realitou. To je velmi znejisťující moment, který je spojený se stresovou reakcí v organismu. Stres je tedy totéž co nejistota. Organismus se stále snaží sladit představu s realitou, ale nedaří se mu to. V té chvíli pak produkuje vysoké množství stresových hormonů, především kortizolu.

Co se s námi v té chvíli děje?

Stoupá hladina adrenalinu, zvyšuje se krevní tlak a pulz. Organismus to zásadně poškozuje. Stres nám má pomáhat adaptovat se na novou situaci, ale když trvá dlouho, nebo je příliš intenzivní, velmi nás poškozuje. Dlouhodobý stres prožívám ve chvíli, kdy se mi dlouhodobě nedaří dostat realitu do souladu s očekáváním a představami. To je skutečně problém.

Co se odehrává v mozku?

Obrazy a vzpomínky jsou v mozku uloženy pomocí synapsí, tedy propojení neuronů. Propojená síť neuronů je podkladem toho, že máme například představu svých blízkých, svého okolí apod. Když jsme v nejistotě, tak to znamená, že naše stávající konstrukty a mapy, které porovnáváním s realitou testujeme, nefungují. Musejí se tedy rozpustit a rozpouští je ta stresem a nejistotou zvýšená hladina kortizolu. To znamená, že přestává fungovat dosavadní model světa, ale nový model, adaptovaný na novou realitu, se člověku ještě nedaří vytvořit, protože žádná z jeho představ o realitě prostě nesedí na to, co pozoruje kolem sebe. Má to svoji fyziologickou roli. Co nám to říká? Rozpusť svoje dosavadní interpretace světa. Začni se měnit, protože se mění okolní svět. Ale svět, do kterého se najednou máme přenastavit, je nestabilní. Najednou je lockdown, pak začne válka, jakou Evropa desítky let nezažila. Lidé jsou ve zvýšeném stavu pohotovosti. Hledají řešení. Snaží se dostat z této nejistoty co nejrychleji ven. Jejich mozek neustále vytváří nějaké představy. Žádná z nich ale nesedí na realitu, kterou kolem sebe pozorují.

Co se děje, když je dlouho nenacházejí?

Výstižně to bylo vidět u covidu, názory se pořád měnily. Koho opravdu ohrožuje, co je bezpečné dělat, kdo se má očkovat a jakou vakcínou? Nic nebylo jistého a mozkové modely se nemohly stabilizovat. Náš mozek však po oné stabilitě touží. Potřebuje pracovat s konkrétními obsahy, aby se usadil do reality. A sada obrazů, které máme v hlavě, se dostala do souladu s realitou. V přetrvávající nejistotě však nadledviny stále produkují stresové hormony, které rozpouštějí ty dosavadní jistoty v nás a nedovolují, abychom si vytvořili nové představy o světě a našli novou jistotu. Nervový systém však natolik touží po tom, aby dostal nějaké vysvětlení, že se nakonec chytne prvního nesmyslu, který přináší určité vysvětlení. Fakt, že je pomýlené, v této chvíli není tak důležitý, zásadní je, že jde prostě o vysvětlení. Je to stejné, jako když jste opravdu vyhladovělá. Pak sníte cokoli. Když tedy v nejistotě najednou přijde nějaký řetězový e-mail nebo zpráva na sociálních sítích, tak si lidé řeknou: Hurá, konečně nám dal někdo vysvětlení.

V nejistotě se upnou k věcem, na něž by v čase vyrovnanosti neslyšeli?

Přesně tak. Najednou začnou padat do pastí lživých nebo nepravdivých vysvětlení. V nejistotě jsou lidé mimořádně snadno manipulovatelní. Velmi potřebují něčemu věřit. Lidé jsou obětí té situace a podmínek, do nichž se dostali. Výsledkem je masová víra v konspirační teorie, názorová polarizace a vzájemné vzdalování různých skupin ve společnosti.

Proč někdo té nejistotě podléhá a jiný se s ní dokáže docela dobře vyrovnávat?

Souvisí to s rysem, který se jmenuje kognitivní flexibilita nebo ze strany druhé kognitivní rigidita. Je to schopnost adaptovat se na nové podmínky a nejistotu, nacházet nová řešení. Existují dva typy inteligence. První je krystalická inteligence. Jde o schopnost řešit úkoly na základě dříve naučené strategie řešení. Typicky jde o to, jak efektivně využiji to, co jsem se naučil ve škole, při řešení konkrétní situace. Druhá je fluidní inteligence. Ta zase zahrnuje schopnost rychle najít řešení v nové situaci, se kterou jsem se předtím nikdy nesetkal. Řešení něčeho pro mě zcela nového. U každého jsou oba typy odlišně namíchané.

Jsou oba vrozené?

Z větší části jsou vrozené, ale během života, především během stárnutí, se poměr může trochu měnit.

Proč jedna z těchto inteligencí prostě v evoluci nezvítězila a nepřevažuje?

Důvodem je to, že každá z nich je výhodná za jiné historické a společenské konstelace. Když je společnost stabilní, všechno se rozvíjí předpokládaným směrem, zažíváme prosperitu, tak je důležitá hlavně inteligence krystalická a fluidní složku moc nepotřebujeme.

Takže ji netrénujeme.

Nerozvíjí se a nevyužíváme ji. Když se podmínky změní a dojde k nějaké krizi, tak naopak vystřelí význam fluidní inteligence, která je najednou výhodnější, protože člověk je schopný najít to nové řešení. Stres, který prořezává mozkové synapse, vede k tomu, že člověk je víc rigidní. Takže oslabuje fluidní inteligenci, která by v této chvíli byla tak moc potřeba. Lidé v období velkých stresů a nejistot jsou bohužel rigidní a věří různým extrémním vysvětlením.

Je to naopak i tak, že u části lidí s vysokou fluidní inteligencí se v nejisté době potřeba tuto inteligenci používat zvyšuje?

To jsou ty typy lidí, kteří covidu využili jako příležitosti. Postavili si za lockdownů internetové obchody nebo rozjeli nějaké jiné podnikání. Obecně však dlouhodobá nejistota vede k vyšší rigidnosti. Dokážeme si ji dobře představit. Když lidé stárnou, tak k rigiditě tíhnou.

Jako neurovědec vidíte v mozku, že synapse rigidních lidí vypadají jinak?

Především jde o nižší počet synapsí. Příkladem může být ateroskleróza mozku, při které rovněž synapsí ubývá. Na magnetické rezonanci pak vidíme díry po mikroinfarktech. Vzpomeňte si na pana Baldu, který v roce 2017 řezal stromy na koleje u Bakova nad Jizerou, aby způsobil nehody vlaků, chtěl vyvolat strach z muslimů. Stal se prvním člověkem odsouzeným v Česku za teroristický útok. Podle veřejně dostupného posudku měl aterosklerózu mozku (tzv. status lacunaris). I proto byl nejspíš rigidně přesvědčen, že Bakov nad Jizerou je ohrožován migranty a on musí teroristickým činem situaci spasit. To je ona rigidita, kdy člověk spadne do jednoho typu vysvětlení, na základě kterého pak začne interpretovat celý svět. Rigidita ale není jediný důvod, proč dochází k polarizaci společnosti. Druhý důvod je technologický. Souvisí s tím, že lidé přešli na sociální sítě jako na hlavní zdroj informací. Téměř 60 procent zpráv o politice a světě berou právě z nich. To je problém sám o sobě, protože zprávy na nich nejsou ničím ověřovány. Neplatí pro ně žádné standardy jako v klasických médiích. Je tam ale ještě další problém. Tím je samotná architektura sociálních sítí, které využívají personalizované algoritmy.

Lidem nabízejí to, co už předtím vyhledávali.

Sociální sítě tímto mechanismem nabízejí čím dál užší spektrum informací. Tím  utvrzují uživatele v jejich názorech a představách o světě. Slyší jen svoji ozvěnu. Jejich názory nic nezpochybňuje. Říká se tomu komnaty ozvěn, ve kterých se skupina osob trvale vzájemně ujišťuje ve svých názorech. Shodné názory se opakováním zesilují a zostřují. Proto komnaty ozvěn názorově polarizují. Mnoho studií prokazuje, že jakmile sociální síť zavede personalizované algoritmy, začíná se společnost polarizovat. Personalizované algoritmy má Facebook i Twitter, z nich lidé informace o politice a světě nejčastěji přijímají. Obě ty sítě velmi silně polarizují společnost.

Personalizovaný algoritmus používá i Instagram.

Nepolarizuje Reddit, ten takový algoritmus vůbec nemá. Jakmile si ty algoritmy zavedou, okamžitě uzavírají lidi do komnat stejně smýšlejících. Čím dál víc se uživatelům zužuje nabídka informací a tím pádem se čím dál víc vyostřují jejich názory. Tím se společnost polarizuje. Prvotní záměr personalizace nebyl zlovolný. Architekti sociálních sítí to neudělali proto, aby společnost polarizovali. Chtěli vydělávat. Co nejlépe cílit digitální reklamu na konkrétní velmi vytříbené a co nejpřesnější skupiny zákazníků. Chtěli co nejlépe prodávat a to správné zboží dostat ke správnému zákazníkovi. Takže lidé už tak rigidní z nejistoty jsou ještě staženi do světa sociálních sítí, které je utvrzují v omezeném názorovém spektru a nevyhnutelně polarizují. Rigidní člověk není schopen vnímat názorové spektrum v jeho jemných přechodech. Ztrácí se normální názorové rozložení podle Gaussovy křivky a sílí extrémy. Sociální sítě se staly zesilovači rigidity a polarizace. Ona rigidita postojů pak může někdy dokonce překročit hranici normality. Pak nastupují ty pravé konspirační teorie.

Je to už vážný problém?

Na QAnon věří v Americe neuvěřitelných 15 % lidí. (Hnutí, jehož stoupenci zaútočili na Kapitol, když Donald Trump prohrál v roce 2020 volby s Joem Bidenem; jsou přesvědčeni, že Trump vede tajnou válku proti pedofilním, satana vyznávajícím elitám ve vládě, v byznysu a médiích – pozn. red.). Když někdo věří, že Hillary Clintonová někoho znásilnila ve sklepě pizzerie, která sklep zjevně nemá, tak to už je psychopatologie. To již má kvalitu bludu, což je velmi vážná věc.

Co je to pravá konspirační teorie?

Tato nepravdivá přesvědčení můžeme rozdělit na prostou víru v konspirační dezinformaci, třeba o cíleném vypuštění covidu do světa, a na víru v pravou konspirační teorii. Pravá konspirační teorie již poskytuje nějaký ucelený narativ, který zahrnuje několik charakteristik. Obsahuje paranoidní rys spojený s přesvědčením, že existuje určitá skupina, která s námi utajeně manipuluje s nějakými zlovolnými úmysly. To jsou ony teorie světových spiknutí, globálních vládnutí. To tady bylo vždycky. Mimochodem, je to úplně stejný narativ jako u jakéhokoli paranoidního bludu, proto lze hovořit o tom, že konspirační teorie do jisté míry již mají psychotickou kvalitu. To znamená, že vysvětlení přestane korespondovat s realitou a nelze ho nijak vyvrátit. To je ona hranice, kterou se liší blud od běžného omylu. Když se po letech vrátím z Austrálie, tak si mohu myslet, že Vladimír Špidla je stále ještě premiér. Nicméně, když mi někdo řekne: „Neblbni, už mnoho let není“, tak svůj chybný názor zkoriguji. Když ale máte blud, tak přesvědčení přetrvává bez ohledu na realitu. Pak si budu říkat: „Aha, tak ta média se mnou manipulují, když mi zatajují, že Špidla je pořád premiér.“ To je ona patologická hranice blízká skutečné psychóze. Za normálních okolností dochází ke sdílení nebo indukci bludu jen zcela výjimečně. Typicky k tomu dojde, když zdravý jedinec žije se svým dominantním partnerem s psychózou v izolaci od okolního světa, třeba na samotě v horách. Pak může dojít k tomu, že se psychózou také „nakazí“. Problém současného digitálního prostředí spočívá v tom, že komnaty ozvěn právě poskytují onu nezbytnou separaci od reálného světa, která umožní sdílení i zcela bizarních přesvědčení, tedy nákazu „konspirační teorií“. Když do této komnaty ozvěn přijde mistr Q (ten, co založil hnutí QAnon) a řekne: „Já vám povím, jak to doopravdy je“, lidé mu okamžitě uvěří. Konečně jim totiž někdo nabídl v jejich nejistotě řešení, dostali vysvětlení!

Co se s tím dá dělat?

Lidé jsou nejistí a najednou přijde někdo, kdo jim dá jistotu, že ví, jak věci jsou. Co se stane v organismu? Hladina stresu klesne, protože najednou je vysvětlení známé a klesá míra nejistoty. Jakmile klesne stres a nejistota, tak se obnoví proces učení. Proto se ono nepravdivé vysvětlení rychle a silně zapíše do synapsí mozku a stane se součástí názoru, nebo dokonce světonázoru člověka. Proto je tak obtížné se konspiračních přesvědčení zbavit. Je to velmi podobné procesu vymývání mozku. Vysvětluje nám to jednak, proč lidé nyní tak snadno naskočí na různé dezinformace a zavádějící zprávy. Současně je to důvod, proč příliš nefunguje vyvracení dezinformací a konspirací. Výsledkem je masová psychopatologie, která ohrožuje nejen duševní zdraví, ale i  samotnou liberální demokracii.

Jak se dá zabránit jejímu šíření? Další z takových případů je klimatická úzkost, na niž si stěžují tisíce lidí ve vyspělých zemích.

Znejisťujících krizí jsme v posledních dekádách prožili celou sérii a covid nebyl jediný. Tato série začíná finanční krizí roku 2008, pokračuje migrační krizí roku 2015, do toho debata o klimatické krizi, covid, nyní válka na Ukrajině. Na takovou sérii navazujících krizí nejsme připraveni a neumíme se na to adaptovat. Do toho jako další prvek přicházejí cílené dezinformace z Východu. Probíhající hybridní válka, která se nás bezprostředně týká, má svou historii v rámci sovětské doktríny reflexivní kontroly. Tu rozvinul již v šedesátých letech ruský matematik a vojenský teoretik Vladimir Lefebrve, který později emigroval do Spojených států a učil na Kalifornské univerzitě. Jde o původně sovětskou, dnes ruskou taktiku, jak rozkládat západní společnosti, a tím pádem posílit sebe. Tehdy ještě nebyla příliš účinná, ale po technologické revoluci získala nezbytný nástroj, kterým je internet a pak personalizované sociální sítě. Ruská propaganda cíleně vyvolává polarizaci podobně jako ty personalizované algoritmy sociálních sítí. Snaží se lidi štvát proti sobě a vyhrocovat extrémy. Uvedené mechanismy dohromady narušují tradiční politické hodnotové proudy. Liberální demokracie byla založena na existenci tří až čtyř proudů, s nimiž se lidé byli schopni identifikovat a podle toho volit své zástupce. Teď vzniká v politice úplný chaos. Strany už nejsou kotvené nějakým systémem hodnot. Lidé se zmateně polarizují podle mnoha os, společnost se rozpadá do mnoha názorových skupin, podle narativů, které jednak spontánně produkují algoritmy sociálních sítí, jednak je vytvářejí ruští trollové v Petrohradě.

Jak se tomu člověk může vyhnout, aby ho to nesemlelo?

V první řadě o tom musíme mluvit a jasně vysvětlovat, co se děje. Dále musíme najít místa, kde se dá účinně zasáhnout, a hlavně nesmíme dělat další chyby. Dnes už totiž víme, co nefunguje. Například takzvaný „fact checking“, tedy uvádění zavádějících a nepravdivých výroků na pravou míru, nefunguje v tomto případě skoro vůbec. Důvodů je hned několik. Jak jsme si řekli, když v období nejistoty přijde dezinformace, tak padne do velmi citlivého terénu a rychle a silně se zapíše do nervového systému. Navíc má vždy emoční náboj, který zesiluje zapamatování. Vyvracení dezinformací je většinou emočně neutrální, takže je proti dezinformaci psychologicky jasně v oslabení. Útočí proti něčemu, co už je pevně zapsané v nervovém systému. Je známé, že pokud lidé věří konspirační teorii a dostanou argumenty pro i proti, tak obojí jen posiluje víru v onu konspirační teorii. Co s tím? Myslím si, že rozumíme-li celému mechanismu, pak je nezbytné, abychom uvedené principy využili pro prevenci a pro léčbu. Já nyní v Národním ústavu duševního zdraví (NUDZ) vedu Centrum pokročilých studií mozku a vědomí, ve kterém s kolegy mimo jiné studujeme právě mechanismy šíření dezinformací a jejich dopad na lidskou mysl. Současně se podílíme na vývoji účinných nástrojů, kterými je třeba na současnou technologickou a geopolitickou situaci reagovat.

Jak konkrétně tedy na situaci máme reagovat?

Efektivní metoda byla v Americe vyvinuta v šedesátých letech psychologem McGuirem. Primárně byla vyvinuta jako imunizace americké společnosti proti ruské propagandě za studené války a obrana proti vymývání mozků. Vychází z představy, že vymývání mozků nebo dnes dezinformace je něco jako infekce, která se šíří společnosti. Takže McGuire si řekl, že s problémem bude pracovat jako s infekcí. Jak lze zabránit infekci? Pochopitelně očkováním, tedy imunizujete, malou dávkou viru nebo bakterií, které vyvolají imunitní odpověď, ale nezpůsobí infekci. Když se organismus příště s infekčním původcem setká, spustí imunitní reakci. S různými pokusy o vymývání mozků a nepravdivými informacemi je to stejné. Dá se to realizovat na úrovni celé společnosti. Lidé nejdřív dostanou informaci, že budou šířeny manipulativní informace nebo konspirace a jak budou zhruba vypadat.

Co se stane?

Dostanu varující, vysoce emoční zprávu. Pozor, pozor, přichází nebezpečí! Budu zhruba tušit, odkud přijde a jak bude vypadat. To zvýší pozornost a nasměruje ji to na uvedené nebezpečí. Lidem se popíše, jaká bude mít ta zpráva pravidla a jak je možné rozpoznat její manipulativní nebo konspirační znaky. Pak nemá konspirační teorie prostě šanci se uchytit. Lidé se mohou velmi rychle naučit, jak manipulativní informace vypadají, a budou je schopni snáz poznat. Zásadní je, že toto „kognitivní očkování“ vyvolává tzv. zkříženou imunizaci. To znamená, že funguje proti různým konspiračním narativům, nikoli jen proti tomu, na který byl jedinec původně nacvičen.

Musí to ale přijít od někoho, komu lidé věří.

Samozřejmě, a ten „někdo“ navíc musí rozumět tomu, o co jde. Proto je důležitým současným úkolem vytvoření efektivní obranné doktríny proti dezinformacím a konspiracím, která musí být postavena na vědeckém výzkumu a srozumitelná pro všechny. Bude fungovat, protože nikdo přece nechce být manipulovaný. Zavedení této doktríny je úkolem státu. Připomínám, že se bavíme o problému, který ohrožuje nejen psychiku, ale celou liberální demokracii.