Druhý největší klášterní komplex Evropy ve svých základech odráží vlivy přírodních katastrof, kterým město Catania na východě Sicílie od nepaměti vzdoruje. Ve velkolepém měřítku se tady potkává odkaz římského impéria, baroko i novodobé úpravy ze sedmdesátých let minulého století.

Klášter, kasárna, univerzita

Návštěva kláštera San Nicolò l’Arena vám může přinést o dost jiný zážitek, než byste možná čekali. Památky takového historického významu, dokonce zapsané na seznam UNESCO, bývají perfektně nachystané, zároveň však prázdné schránky, kam život přinášejí už jen sami návštěvníci a návštěvnice. Pokud se však do tohoto areálu vydáte v pracovní den, čeká vás velké překvapení. Jakmile se totiž začnete toulat jeho majestátními vnitřními prostory, narazíte na davy studentů a studentek, kteří posedávají kolem dvora, pracují v nikách po chodbách nebo se zrovna chystají na přednášku do jedné z mnoha seminárních místností a aul. Studentstvo nahradilo tichý život benediktinů už takřka před padesáti lety, kdy celý klášterní komplex přešel pod catanskou univerzitu, která tady provozuje svou fakultu humanitních studií. Stát vlastnil klášter už od konce devatenáctého století, kdy ho zkonfiskoval benediktinům, od té doby se tu vystřídala kasárna, astrologická observatoř i nemocnice. Rozhodnutí zřídit zde sídlo fakulty v sedmdesátých letech minulého století souviselo se snahou o celkovou regeneraci centra Catanie.

Aby v historických prostorách mohla výuka probíhat, bylo zapotřebí celý komplex zrenovovat a uzpůsobit potřebám různých provozů od knihovny přes přednáškové sály až po kanceláře. Na to si univerzita najala architekta Giancarla di Carla (1919–2005), který na projektu pracoval od roku 1984 až do své smrti. Jednotlivé stavební úpravy pojal zpravidla velmi citlivě, takže si jich v kontextu opulentního barokního kláštera mnohdy ani nevšimnete, jsou však části, které se architekt snažil pomocí výrazných vstupů zdůraznit. To je především hlavní fakultní aula, výrazné červené zastřešení jednoho z podzemních prostorů se starořímskými vykopávkami nebo přístavba v přilehlé botanické zahradě. Celkově Giancarlo di Carlo svůj přístup popsal jako „projekt, který raději odstraňuje, než aby přidával, obnovuje, než aby nahrazoval, a propojuje různé části, než aby je nově definoval“.

Surrealistický obraz

Benediktinský klášter San Nicolò l’Arena byl založen v polovině šestnáctého století, z té doby se tady však zachovalo jen pramálo v důsledku dvou živelních katastrof. Tou první byla mimořádná erupce Etny z roku 1669, na jejímž úpatí se Catania rozkládá: láva se tehdy dostala až ke klášteru, kde vytvořila útesy vysoké až dvanáct metrů a zničila klášterní kostel. Snahu o rekonstrukci komplexu definitivně zmařilo ničivé zemětřesení v roce 1693, které srovnalo se zemí prakticky celé město a většinu obyvatel pohřbilo v sutinách. Zemětřesení nepostihlo jen Catanii, ale celý jihovýchodní region Sicílie Val di Noto, takže většina tamních měst byla nově vystavěna v období baroka. Též převážná část kláštera. Zatímco klášter se podařilo uvést znovu do provozu, lávou zničený kostel se už nikdy nepodařilo zcela dokončit – při pohledu zvenčí působí až surrealistickým a těžko vysvětlitelným dojmem, jelikož masivní sloupy v průčelí jsou v půli uřízlé a fasádu pokrývají díry připravené pro upevnění mramorového obkladu. Kostel byl navíc postaven na lávovém podloží, takže později vzhledem k jeho rozměrům panovaly obavy o stabilitě.

Klášterní areál ukazuje, jak můžeme také přemýšlet o kulturním dědictví a o nakládání s ním. Existuje určitě mnoho důvodů, proč by bylo lepší, aby fakulta sídlila jinde než právě v klášterním areálu. Právě díky studentskému životu ale získává ojedinělou atmosféru i relevanci toho, že i po půl tisíciletí dokáže sloužit novému účelu.