Sociální sítě a platformy umožňující živé vysílání svádějí k siláckým řečem. Pro člověka, kterého by v životě nepozvali do televize, může být představa, že má de facto vlastní televizi, na níž může zároveň komunikovat s diváky, docela opojná. Úměrně tomu tak stoupá počet jiných uživatelů sociálních sítí, kteří se o takovém vysílání dozvědí a začnou veřejně vyzývat policii, aby zakročila. Ať konají! Od čeho ty paragrafy máme?

Některé případy, v nichž policie toto volání vyslyšela, pak poskytly této části publika solidní entertainment. Trampoty jistého Tomáše Čermáka se staly v podstatě legendou. Odsouzen na pět a půl roku za propagaci terorismu, vydal se tento muž nevalné inteligence a neuspořádaného života na úprk před zákonem. Pobavené dohady, zda se skrývá ve svém oblíbeném Rusku, ukončila až polská policie, jež ho koncem loňského roku zadržela a předala našim orgánům.

Je to součástí návrhu novely trestního zákona, který ministr spravedlnosti Blažek poslal do připomínkového řízení.

Ale pokud odborníkům kauza Čermák trochu zkysla, nebylo by divu. Z řady důvodů.

Zaprvé bylo na pováženou, jak bylo Čermákovo řečnění naroubováno právě na tento paragraf. To, k čemu Čermák vyzýval, by vypadalo spíš jako násilné, davové pouliční bouře a útoky na sídla moci („Vyneseme je za rypáky a naházíme je do řeky“). Ne jako terorismus, který musí být z podstaty věci nepředvídatelný a jeho příprava tajná.

Zadruhé byl trest docela vysoký. Pro srovnání – jiné verbální trestné činy, jež se mohou schvalování terorismu v určitých případech podobat, projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka a popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia, nesou sazbu jen šest měsíců až tři léta.

A zatřetí, vývoj nás přiměl si uvědomit, že bota může být takříkajíc na druhé noze. Když někdo schvaloval třeba rasistický teroristický útok na Novém Zélandu v roce 2020 anebo když se rozhovořil nějaký příznivec ruského válčení, bylo pro establishment i převažující liberální mínění snadné považovat takové chování za trestuhodné. Jenže loni v říjnu přišlo teroristické řádění Hamásu. Na něj má sice vláda i značná část liberálního publika taky odsuzující názor, ale nechybějí ani názory opačné. A nepřicházejí zpravidla z tzv. dezoscény, ale spíš z kruhů kosmopolitních, i akademických a uměleckých. I oni můžou říkat, že „patří k Západu“. I oni by se vlastně mohli dožadovat, ať trestní orgány konají, protože Izrael je v jejich diskurzu stát praktikující apartheid a genocidu. A na to máme paragrafy.

Minulý týden pak přišel islamistický teroristický útok v Moskvě. Bez ohledu na všechny okolnosti to byl mimo veškerou pochybnost teroristický útok. A jako takový ho všechny západní vlády včetně naší odsoudily. Jak upřímně? To je jedno. Odsoudily ho.

To jeden uživatel Twitteru například bez obalu napsal, že „pokryteckou lítost nad nevinnými Rusy“ nechápe. „Škoda že to nebylo stotisíckrát víc,“ dodal na adresu obětí. „Ale i tak v pěti lidech odvedli borci slušnou práci.“

Lze si představit, jak člověk k takovému pohledu dojde, koneckonců Ukrajině dodáváme zbraně a ty k něčemu slouží. Ale máme tu paragraf 312e. Poruší ho mimo jiné ten, „kdo veřejně schvaluje spáchaný teroristický trestný čin nebo pro něj veřejně vychvaluje jeho pachatele“. To se zdá být docela jasné, ne? A i s tím, že ten člověk mezitím smazal svůj účet, by si orgány uměly poradit.

Proto je třeba navrhovanou novelu přivítat. Umožní ukládat za takové výlevy jen podmíněné tresty, což dosud při vyšší sazbě nešlo. A dát ke zvážení, zda mají vůbec verbální trestné činy, hlavně ty, jež nespočívají v konkrétních, adresných výzvách, ale ve „schvalování“, vůbec existovat.