V Praze začal padat kus Libeňského mostu. Tento případ má ovšem to plus, že je za něj někdo osobně, zřetelně a nepopiratelně odpovědný. A to někdejší náměstek primátora pro dopravu Adam Scheinherr. Dokonce kvůli své vizi, že most se nemá bourat, šel do politiky. A prosadil ji. Nevyšla – na to nepotřebujeme NKÚ, ÚHOS, soud ani žádný jiný orgán, protože je to evidentní. Historici debatují o roli osobnosti v dějinách, ale málokdy je to tak průzračné jako tady – nebýt Scheinherra, už by se skoro jistě stavěl nový most.

Politici bývají odvoláváni z nějakých nemastných, neslaných důvodů. Špatně komunikuje. Necítí podporu. Nezvládl transformaci. Má konflikt zájmů. S někým se stýkal. Málokdy bývá konkretizována způsobená škoda. Tady je to projednou jasné. Za zavřený Libeňský most nemůže ani Fialova vláda, ani globalisti, ani kapitalismus. Může za něj Scheinherr. Sice nemá moc odkud odstupovat, ale i tak je to zvláštním způsobem uspokojivé.

Ministr Síkela rozjel podnikání. Po plynovodu kupuje síť benzinových pump. V prvním případě to měl u části veřejnosti snazší v tom, že dalším uchazečem byl Daniel Křetínský a ten pro ni představuje zlo. Němečtí a kanadští majitelé si mohli z Net4Gas vytáhnout desítky miliard a nikdo si toho nevšímal. Ale aby na něm – za nových, mnohem nepříznivějších geopolitických podmínek – zkusil vydělávat Křetínský, tak to tedy ne.

Státní pumpy se státními pumpaři a státními bagetami a kafem, to už se tak nutné nejeví. A tak musí zastánci tvrdit, že pumpy jsou strategické a jejich cizí majitelé s nimi občas nakládají ve prospěch svých zemí a v neprospěch náš. Ta strategičnost je asi hlavně v tom, že ceny benzinu jsou každý den ve zprávách.

Nepozorovaně se tu odehrál zajímavý geopoliticky kulturní posun. Jak polský Orlen, tak maďarský MOL, dominantní provozovatelé benzinek u nás, jsou státní. Právě z řad členů a příznivců vládní koalice bývá slyšet, že visegrádské uskupení neslouží našim zájmům a hodnotám. A zatím místo abychom z Visegrádu vystoupili, se naopak necháváme plíživě kolonizovat visegrádským ekonomickým uvažováním.

Je něco, za co nemůže kremelská propaganda? Autoři zprávy ministerstva vnitra o extremismu za druhé pololetí loňského roku se asi snaží dokázat, že ne. V pasáži věnované tomu, čemu říkají „kvazimediální scéna“, tedy opravdu bezskrupulózním, clickbaitovým politickým serverům a influencerům, konstatují, že se „tradičně objevovaly obsahy proti muslimům a migrantům, jakožto důkaz o údajné neschopnosti Evropské unie a jejích členských států tyto skupiny úspěšně začleňovat do společnosti“. Ale tento problém přece uznává i řada mainstreamových politiků a komentátorů v různých zemích EU, jen bez toho „údajně“. Pak citují různé výmysly o válce v Gaze, v nichž „antisemitské obsahy nicméně koexistovaly s islamofobními. Jejich autoři nejsou vedeni motivací hájit práva Židů či Palestinců, ale pouze kopírují prokremelskou propagandistickou linii namířenou proti Západu“.

Je možné i dost jasné, že producenti takových obsahů nejsou vedeni snahou hájit něčí práva, ale prostě líčit svět jako co nejďábelštější chaos. Je možné, že mnozí z nich obdivují putinovské Rusko, a to je třeba i naviguje nebo podporuje. Ale to experti na vnitru znají naši zemi tak málo, že nepřipouštějí možnost, že by takové obsahy vznikaly a žily svým životem v Česku organicky? On snad v českých zemích antisemitismus nikdy neexistoval? Ani konspirační myšlení? Ani rasismus či nevraživost vůči cizím etnikům? Autoři nás opravdu podceňují.

Odkazují taky na svou dřívější analýzu, v níž upozorňují na konspirační teorii, že vpád Hamásu do Izraele měl být „operací pod cizí vlajkou, která měla být záminkou pro odsunutí palestinské minority z Izraele do EU, což má být součástí ,globalistických plánů‘ na islamizaci Evropy“. K této konspirační teorii uveďme, že s návrhem na přesídlení obyvatel Gazy do Evropy, byť „malého počtu“ a „v dobře strukturovaných a mezinárodně koordinovaných programech“, přišli dva poslanci izraelského Knesetu. Svou „konspirační teorii“ zveřejnili loni 14. listopadu v komentáři pro Wall Street Journal.