Po zdrcující kritice, které ministerstvo vnitra vystavil Nejvyšší správní soud za způsob sčítání podpisů na peticích prezidentských kandidátů, se na ministerstvu zamysleli a přicházejí s kroky k nápravě. Ne, to byl sarkasmus, na ministerstvu kritiku hodili za hlavu. A místo aby řešili problém, který mají, raději se jali řešit jiný, neexistující problém. Chtějí zkrátit volby. Server Novinky to prezentuje jako hotovou věc. „Revoluce ve volbách: Budou jen jeden den,“ oznámily, a to přesto, že se zatím jedná jen o vládní návrh. Vzhledem k tomu, že kvůli některým dalším změnám to bude třeba schvalovat jako zákon ústavní, ta jistota možná není namístě.

Volby u nás probíhají docela hladce a těší se značné důvěře veřejnosti, což není tak úplná samozřejmost. Jak lze vidět hlavně v USA, zpochybnit volby je snadné – stačí prostě jen chtít. Země je rozsáhlá, administraci voleb ústava vyhrazuje jednotlivým státům a ty zas do značné míry jednotlivým okresům. Takže v zemi existuje mnoho způsobů volení, jimž lidi odjinud pochopitelně nerozumí, a v atmosféře nedůvěry je snadné v nich překroucenými informacemi vyvolat dojem, že se falšují výsledky.

V některých místech můžou narážet na obtíže s angažováním dostatečného počtu volebních komisařů. Ale jestli se mají dvoudenní volby rušit jen kvůli tomu, znamenalo by to, že si ministerstvo opravdu nehorázně zjednodušuje práci. Samo přitom upozorňuje, že náklady na odměny komisařům neklesnou.

Takže je návrh místo toho prezentován s magickým zdůvodněním: „Důvodem ke změně je i to, že Česko je v Evropské unii posledním státem se dvěma volebními dny,“ píšou na Novinkách a v ostatních zprávách je to podobné. Jsme skanzenem dvoudenních voleb!

Na což je jediná rozumná odpověď: No a co?

Kdyby byly u nás s organizací voleb problémy, pak by stálo za to se podívat, jak to dělají jinde. Ale nejsou, takže nestojí. Náš sytém má důvěru a svým časovým rozvrhem vychází vstříc maximálnímu spektru životních stylů. Jak lidem, kteří v pátek v poledne už mají padla a chtějí odjet na chatu, tak i lidem, kteří víc pracují a čas navíc mají až o víkendu. Nějak odvolit za jediný den bychom jistě zvládli, když to zvládnou jinde, ale proč? Stejně tak bychom nějak přežili třeba bez automatických praček a myček nádobí, ale to není důvod se jich vzdávat. Právě to ministerstvo navrhuje, navíc s tím defektem, že výsledky budou známy až někdy v noci.

Někde unifikace dává smysl. Nevrátili jsme se k ježdění nalevo, i když u nás ježdění napravo zavedl Hitler. Ale tohle není ten případ.

Pro určitý typ lidí má ovšem argument, že se něco nějak dělá v Evropské unii a my jsme poslední země, která to tak nedělá, magickou přitažlivost. Umožňuje vypnout myšlení. Stejnost je účelem sama o sobě, z prožitku stejnosti čerpají mentální benefit. Hned se cítí moderněji. Ostatně argument, jenž s ním jako jediný může soutěžit v umrtvující pitomosti, „vždyť je jednadvacáté století“, funguje úplně stejně.

Způsobuje taky vypnutí smyslu pro ironii, jak se přesvědčil autor tohoto komentáře, když včera opatřil zprávu o chystané změně komentářem: „Víte, kde se volí jen jediný den? V Rusku.“ To pochopitelně není vážně míněný argument proti volbám v jeden den. Vypůjčil jsem si jen tradiční hloupý a demagogický argument jako parodii na neméně hloupý a demagogický argument, že jsme v něčem už jediní v EU. V odpovědích jsem byl zahrnut dobře míněnými informacemi od lidí, kteří se vážně domnívají, že oni jsou jedinými, kteří si na internetu umějí vyhledat, kde se jak organizují volby (říkají tomu vznešeně „rešerše“).

Pádněji než jiné hovořila mapka, na níž bylo vidět, jak osamělá je naše malá zemička se svými dvoudenními volbami. Ale podobně, byť ne s takovou převahou, by vypadala mapka světa s monarchiemi. Trpí jejich obyvatelé úzkostí z toho, že v jednadvacátém století ještě nedospěli do stadia republiky, když tolik jiných už ano? Ve většině z nich ne, jsou se svými monarchiemi docela spokojeni.

Je ještě třeba dodat jednu věc. Je pravděpodobné, že většina lidí podporujících jednodenní volby podporuje i zavedení korespondenčního hlasování. Ministr Rakušan taky avizoval, že obě změny spolu souvisejí. To je ovšem jiný problém. V principu ten požadavek dává smysl, i když navrhovatelé musí obhájit nevýhody, které by přinesl. Je jen hloupé, jak ho okatě zastávají politické strany, které si od něj slibují víc hlasů pro sebe. A pokud jde o jednotlivce, jde o ideální ilustraci pojmu Davida Goodharta „Anywheres“. Jestliže máte pocit, že čím víc jste v cizině, tím lepší člověk jste, logicky budete žádat korespondenční hlasování. Až bude schváleno, mohlo by se mu neformálně říkat „Farského zákon“.

Stejně pravděpodobné je, že dotyční zároveň podporují těsnější evropskou integraci a pohrdají strůjci brexitu. Události posledního roku by měly soudného člověka vést k přehodnocení těchto snadných jistot. Jen díky tomu, že Evropa nebyla dost sjednocená – tedy že Německo s Francií nedokázaly vnutit svůj názor ostatním a váhu získaly názory jiné, mimo tradiční tvrdé jádro –, nakonec Ukrajina získala tu podporu Evropy, jakou má. A zatímco Německo se zpočátku odmítalo angažovat pro zemi, jež měla podle jeho představ padnout během týdne, a francouzský prezident si cenil telefonátů s Putinem víc než čehokoli jiného, byla to Británie, která pomáhala Ukrajině v kritických prvních měsících loňského roku.

Není většího zastánce sjednocení Evropy a zároveň náruživějšího kritika Británie, než je belgický eurofederalista Guy Verhofstadt. Ten v úterý v rozhlasovém rozhovoru přišel s výkladem, že nebýt brexitu, Putin by na Ukrajinu nezaútočil. To je názor vzácný v tom, že jeho absurdita musí být zřejmá, ať už se na ukrajinskou válku díváte jakkoli. Dává smysl jen ve světě, kde je unifikace Evropy alfou a omegou.