V určitých kruzích se vede debata, jestli je česká společnost názorově rozdělená (polarizovaná), nebo jenom roztříštěná (fragmentovaná). O co jde?

Příznivci teze o rozdělené společnosti vycházejí z dlouhé řady volebních výsledků do Poslanecké sněmovny a tvrdí, že víc než tři desetiletí voliči dávají mandát stále stejným politickým proudům. Říkají, že stálost volebních preferencí a rozdíly v regionech (plus venkov a město) potvrzují sociální a politické preference české společnosti. Vychází jim, že česká společnost není dramaticky polarizovaná, ale přesto tu existují dva pevné voličské a názorové světy. Zjednodušeně se tento jev označuje Česko A a Česko B.

Stoupenci teorie roztříštěné (fragmentované) společnosti víc vycházejí z kvalitativních a kvantitativních šetření výzkumných agentur. Uvádějí, že ve společnosti je daleko víc politických štěpení, než by šlo vyčíst z volebních výsledků. Větší důraz kladou na to, k jakým hodnotám se lidé v průzkumech hlásí. Na základě toho říkají, že ve společnosti žádné dva bloky typu Česko A a Česko B nejsou a prostupnost například mezi stranami dnešní vládní koalice a opozice je větší, než se v médiích traduje.

Průměrňákov

Na úvod této polemiky řekněme, že Česká republika je ve všech ukazatelích průměrná evropská země, kde nejsou žádné velké společenské konflikty, dramatické sociální nerovnosti nebo hodnotové rozdíly jako v libovolné západoevropské zemi. Na rozdíl od nich jsme navíc nevídaně národně homogenní stát s nejmenší nezaměstnaností v Evropě, kde náboženství nehraje ve veřejném životě žádnou roli.

Když máme odpovědět na otázku, jak politicky dýchá česká společnost, můžeme jít dvěma cestami. Jednak si složíme politickou geografii, tj. vyjdeme z toho, jak Češi volí od roku 1990. Z toho pak můžeme vyvodit určité trendy.

Druhou cestou je, že v rámci sociologického průzkumu uděláme kvalitativní nebo kvantitativní měření, kde nám vybraní respondenti řeknou „co si myslí, že si myslí.“ Je na každém, co považuje za důležitější interpretační klíč k popisu naší současnosti.

Volební světy

Když porovnáme souvislé řady volebních výsledků, skládá se nám z nich následující obraz: ve většině regionů České republiky desítky let volí lidé stále stejně. Za těch 34 let se sice v levé části politického spektra vyměnil hlavní reprezentant (ANO vystřídalo ČSSD a KSČM), fascinující ale je, jak Babišova strana obsadila přesně ty samé voličské bašty po sociální demokracii a komunistické straně. Děje se to navzdory nepopiratelnému faktu, že každý rok přibývá 100 tisíc nových a odchází 100 tisíc starých voličů a tito noví voliči s sebou nesou jiné akcenty, hlavně v morálně-kulturních otázkách, než jejich rodiče a prarodiče. Volební chování celé populace to však mění jen minimálně.

Podle politologa Petra Sokola, zabývajícího se dlouhodobě volební geografií, existují v České republice dva geograficky poměrně vyhraněné voličské světy. „Podrobnější rozbor volební mapy snad každých voleb od roku 1990 ukazuje poměrně kompaktní pravicový a levicový pás okresů. Ten první dělí Čechy od severu k jihu. Táhne se od Liberce a Náchoda přes část východních Čech ku Praze a jejímu zázemí a dál pokračuje na jih až k Českým Budějovicím. Kromě toho k němu patří jako stálé pravicové „ostrovy“ další velká města se zázemím – zejména Brno a Plzeň. Naopak dlouhodobou levicovou baštu tvoří severozápadní Čechy, od Tachova až po Karlovarský a Ústecký kraj. Do pásma silné levicové podpory také minimálně od roku 1996 patří také skoro celá Morava a Slezsko,“ popisuje Petr Sokol a dodává: „Dlouhodobé je také voličské rozdělení české společnosti na město a venkov. Při určitém zjednodušení platí, že města přejí stranám současné vládní koalice a venkov je naopak voličským eldorádem obou dnešních opozičních hnutí. I poslední prezidentské volby potvrdily, že i skoro 80 let po válce z české volební mapy stále vystupuje území bývalých Sudet, kde se dlouhodobě nadprůměrně volí levicové a protestní strany.“

Sudetské prokletí

Největší česká odlišnost od západoevropských zemí je v politickém ukotvení venkova. V padesátých letech se komunistům dokonale podařilo zkolektivizovat venkovské statky a vykořenit selský stav. Následně se tu však rozjel rozsáhlý dotační program. Jak však krátce po sametové revoluci konstatoval Petr Pithart, za takzvané normalizace se na venkově v mnoha ohledech žilo lépe než ve městech.

Po sametové revoluci měla velká část vesnických obyvatel dojem, že na společenských přeměnách vydělali méně než města. Odtud sentiment po minulém režimu, který šel ruku v ruce s volbou levice.

Naopak města – až na výjimky v některých sudetských oblastech – od prvních chvil zažívala civilizační a kulturní vzestup, na což většinově reagovali občané příklonem ke stranám středu a pravice. V posledních deseti letech je patrný další trend – odliv desetitisíců lidí do příměstských oblastí a nárůst levicově liberálního proudu v největších městech, což se zatím projevuje ve volebních výsledcích jen okrajově. Nejde o české specifikum. Podobně se proměňuje levice v celé Evropě.

Na těchto a dalších věcech je vidět, jak má stále dominantní vliv na politické preference prostředí a něco, čemu marxisté říkají třídní původ. To všechno rozděluje českou společnost do dvou základních táborů (Česko A a Česko B), přestože osoby a obsazení se mohou měnit.

To potvrzuje i politolog Sokol: „Volební výsledky se v obou pomyslných částech země vlastně nemění. Z volebních výsledků nemůžeme dokázat, že tam stejní lidé volí v zásadě stále stejně, ale je prokazatelné, že konkrétní části naší země dlouhodobě inklinují ke stejnému politickému proudu. Tamní prostředí zkrátka produkuje stále stejné politické preference většiny tamních obyvatel.“

Fragmentovaná společnost

Jak to vidí zastánci teorie o roztříštěné (fragmentované) společnosti? Tady můžeme vyjít ze dvou studií, které zpracovával tým firmy STEM v čele s Martinem Buchtíkem v roce 2021 a následně 2022/2023, v obou případech s podporou německé nadace Friedricha Eberta.

Šéf STEM patří ke kritikům tvrzení o Česku A a Česku B. Podle něho to maximálně sedí na druhé kolo prezidentské volby. Říká, že jde jen o pomocný ukazatel a sekundární vysvětlení řady věcí. Výsledky voleb jsou podle něj důležité, ale hlavní je, k jakým hodnotám a tématům se lidé hlásí.

Jeho hlavní teze je, že názorové skupiny ve společnosti nejsou pevné, ale tekuté, lidé se přeskupují a mění názor v čase. Takže lidé z jedné skupiny se názorově přelévají do druhé. Jako příklad si vybírá ODS a piráty. Tyto dvě strany jsou podle něho sice politickými reprezentanty vládní koalice, a tedy Česka A, ale piráti a ODS od sebe mají v řadě otázek daleko větší odstup než ANO od ODS.

S tím nesouhlasí Petr Sokol, který říká, že „když se podíváme, kde žije nejvíc voličů ODS a pirátů, jde u obou stran o stejné geografické prostředí. Rodiče ve městech volí klasickou pravici, jejich děti často piráty. Dělí je kulturně-etické otázky, ale v základním politickém směřování až takový rozdíl mezi voliči obou stran není. Oba tyhle proudy si mohou konkurovat v komunální politice ve svých hlavních baštách, jako je Praha, ale v ‚menšinových‘ oblastech nebo na celostátní úrovni jsou přirozenými partnery“.

Obě Buchtíkovy studie tvrdí, že základní štěpicí názorové linie nejsou nesmiřitelné, protože tu nejsou nesmiřitelné politické konflikty. Jeho druhá studie ovšem upozorňuje na to, že v době covidu a po vypuknutí války na Ukrajině se do popředí dostaly nové ostré spory.

Sokol naopak soudí, že „společnost je politicky rozdělená, a ať už oběma táborům budeme říkat pravice a levice, nebo Česko A a Česko B, jde o něco, co je ve společnosti hluboce zakořeněno, i když to nutně negeneruje úplně hluboký společenský konflikt“.

Co nás spojuje?

Buchtík tvrdí, že hlavním rysem české společnosti dneška je tzv. vetokracie. Stále víc moci se dostává do rukou byrokracii na úkor volených politiků a v Česku nelze dosáhnout žádných změn.

Podle obou studií Čechy jako národ spolehlivě spojuje jedno téma: přístup k migraci. Jinak řečeno, českou národní shodou je nebrat migranty z muslimských a afrických zemí. To, že Češi nejsou rasisté a mají k migraci odstíněný přístup, dokázali před dvěma lety po začátku ruské agrese na Ukrajině, kdy poskytli zázemí nevídanému počtu ukrajinských uprchlíků.

V Česku je také poměrně pevná skupina příznivců naší prozápadní zahraničně orientace. Sice nevzrůstá počet lidí, kteří by požadovali orientaci na Rusko, avšak přibývá však lidí, kteří si myslí, že bychom měli mít neutrální status na úrovni Švýcarska nebo si vytvořit pozici mostu mezi Východem a Západem. Chce se dodat, že v praktické politice je to vlastně totéž jako usilovat o zvláštní vztahy s Moskvou.

Když se díváme na Čechy jako na politický národ, vidíme, že jim chybí společná vize, strategie, kam chtějí politicky jít. Je pro ně typické něco, co bychom mohli nazvat maniodepresivitou. V dobách největších krizí a zlomů (revoluce, covidové šití roušek) stojí při sobě, jsou kreativní a disciplinovaní. Když největší nebezpečí pomine, stahují se do „vesniček mých střediskových“, kde se utápějí v uremcané pasivitě, prostřídávané s téměř geniálními sklony k improvizaci. Spojit dohromady je dokážou pak už jenom úspěchy v kolektivních sportech, zvlášť v hokeji.

Druhá Buchtíkova studie ukazuje na další zajímavý trend. Od dob covidu vzrůstá počet hyperkriticky naladěných lidí, kteří se totálně odpojili od oficiálního světa a informace filtrují jenom skrz alternativní média na internetu. Otázka je, zda právě tito lidé, kteří byli dřív politicky pasivní a patřili vesměs mezi nevoliče, nerozhodnou svou náhlou angažovaností příští sněmovní volby a neumetou Česku B, vedenému Andrejem Babišem, cestu k moci.