Bývalý předseda americké Sněmovny reprezentantů John Boehner svého času na adresu své práce poznamenal, že je dost těžké vézt 218 žab na trakaři a udržet je na tom trakaři tak dlouho, než něco schválí. Současné dění ve Washingtonu tomu odpovídá dokonale.

Dnešní nástupce Johna Boehnera se jmenuje Mike Johnson a je to poměrně nevýrazný poslanec z Louisiany, který neměl s „vozením žab na trakaři“ žádné předešlé zkušenosti. Johnson se dostal na svoje místo po třítýdenní „vládě nikoho“: začátkem října 2023 totiž osm republikánských poslanců z takzvaného Klubu svobody („Freedom Caucus“) ve spolupráci s demokraty smetlo předešlého předsedu McCarthyho. Následovalo bolestivé hledání nástupce, při kterém pohořelo několik zkušenějších kandidátů, a do křesla předsedy se nakonec dostal relativní nováček Johnson (sedí v Kongresu jen sedm let).

Jedním z výsledků je skutečnost, že vojenská pomoc pro Izrael a pro Ukrajinu, kterou dávno schválil Senát, stále ještě neprošla hlasováním ve sněmovně. Musel by ji totiž předložit Johnson, ale jedna z nejaktivnějších poslankyň republikánského okraje, Marjorie Taylor Greenová, už mu pohrozila, že v takové situaci bude iniciovat jeho odvolání z pozice předsedy. A tak balíček, který by ve sněmovně nepochybně prošel, a to možná i dost výraznou většinou (řada republikánů by pro něj hlasovala), už několik měsíců leží ve stavu „ani mrtvý, ani živý“ a nehýbe se kupředu. (Mimochodem, Marjorii Taylor Greenovou vyloučili loni z Klubu svobody kvůli příliš agresivním verbálním útokům na své republikánské kolegy.)

Ochromení Washingtonu v situaci, kdy jedna horká válka hoří už třetím rokem a na Blízkém východě minimálně přihořívá možnost války druhé, je dost nežádoucí – americká kredibilita tím utrpí zásadní šrámy. Skutečným poučením je ale to, nekoncentrovat příliš mnoho moci v jedněch rukou. Jádrem problému je právě skutečnost, že bez Johnsonova souhlasu se zákonodárný proces nemůže hnout kupředu. Snad to dávalo smysl v dávných dobách, kdy panovala v Kongresu méně konfrontační nálada a jeho členové nebyli otroky svých sociálních sítí, ale dnes je to nebezpečné „úzké hrdlo“ demokratického procesu.

Pozor na úzká hrdla. Nějaká máme určitě i v našem ústavněprávním uspořádání – pamatujete si na drama jménem jmenování rektorů? Úzká hrdla plodí primadony a vedou k pomyslnému braní rukojmí, leckdy i kvůli banalitám osobního rázu. Stálo by za to se jich zbavit.