Minulý pátek nás Petr Fiala seznámil se svou vizí pro Českou republiku. Nazývá ji Restart Česka, kýženého stavu bychom mohli dosáhnout za deset let, pokud se staneme křižovatkou Evropy a světa hlavně v následujících oborech: dopravě, energetice, inovacích a kultuře.

Těžiště premiérova vystoupení bylo v prvních třech, což je vzhledem k tomu, že vystupoval na konferenci Hospodářské komory ČR, přirozené. Zástupcům firem se muselo dobře poslouchat horování za strategické investice. Už tady konstatujme, že kdyby se Fialovy představy začaly uskutečňovat, ocitáme se i oficiálně v naprostém rozporu s třicet let starým ideálem zřídit volné tržní hospodářství.
Ještě docela obhajitelné jsou investice v dopravní infrastruktuře, kde proti plánu konečně dotáhnout dálniční síť kromě Dětí Země asi nikdo nebude mnoho namítat. A Děti Země spolu s námi ostatními budou tleskat výstavbě vysokorychlostních tratí. Ale už v následující kapitole, energetice, nás Fiala bere na pole dirigismu a ideologie. A není to ideologie konzervativní, konzervatismus se ostatně k ideologiím staví zdrženlivě.

Po upozornění, že už do deseti let nám hrozí nedostatek až deset terawatthodin elektřiny ročně, se premiér odvolává na blíže nejmenované experty. Podle nich nás před nedostatkem a drahotou energie zachrání investice do výstavby jaderných bloků, obnovitelných zdrojů, plynových elektráren (jako zálohy pro chvíle, kdy masivně expandující OZE budou stávkovat; ale to premiér neříká), do posilování energetických sítí a konečně do „navýšení kapacity našeho propojení s Německem“. Až na reaktory, které se díky předpokládané dlouhověkosti nakonec bohatě rentují, jsou to buď další astronomické náklady, nebo znásobení slabin systému. Propojit se energeticky s Německem konkrétně znamená, že když bude u nás doma hodně větru a sluníčka, náš vlastní přebytek nám ještě svými überpřebytky vyhrotí Němci. Zato ale ČEZ bude v jiných částech roku schopen dodávat víc elektřiny do Německa, čímž se bude znovu a znovu nastartovávat Česko.

Premiér je také pevně rozhodnut zapřáhnout naši ekonomiku do evropského tažení za elektromobilitu. Mezi projekty hodné speciální podpory státu uvedl těžbu lithia (v Krušných horách, poblíž pramenů teplických lázní) nebo stavbu gigafactory (na Plzeňsku). Oba tyto státně-kapitalistické projekty už dnes narážejí na odpor v terénu, což není jen vrozenou nechutí k jakýmkoli změnám, ale nejspíš i zdravé skepse. Pro zisk jedné tuny lithia se bude muset vytěžit až 300 tun zeminy, tak nízká je tam tzv. kovnatost. Gigafactory na Plzeňsku nepřinese mnoho pracovních míst s vysokou přidanou hodnotou, ale hlavně ta, kvůli jakým se už dnes na Plzeňsko musejí dovážet zahraniční dělníci. Jedna baterie elektromobilu spolyká při výrobě desítky tun různých surovin. Když náhodou chytne, skoro ji nejde uhasit. V Evropské komisi nedávno uvažovali, možná pořád uvažují, že lithium zařadí mezi velmi toxické kovy. Něco tak nesmyslného, neekologického a proticivilizačního, jako je tou samou komisí vynucovaná elektromobilita, aby člověk pohledal. My přesto máme premiéra, který nás svými investičními důrazy právě k tomuto tažení chce připoutat. Dnes se zdá, že jinde než v Evropě se zákaz klasických aut neujme. Byli bychom pak křižovatkou, ale ve skanzenu svého druhu.

Vládne nám uměřený konzervativec, nebo odbržděný etatista? Petr Fiala v souvislosti se svými strategickými investicemi byznysmenům říká: „Nechci vás tady omračovat velkými čísly, ale v příštích letech půjde řádově o biliony korun.“ A o chvíli později: „Osobně vidím cestu v kombinaci soukromých a veřejných zdrojů či ve větším zapojení institucí typu Národní rozvojové banky.“ Z toho lze usuzovat, že nějaký ten bilion, minimálně jeden bilion, zaplatíme i my, daňoví poplatníci.

Pod dohledem tohoto řečníka jsme dosud zažili rekordní inflaci, loni evropsky rekordní propad kupní síly, schodky k 300 miliardám. Vezměme tyto smutné výkony projednou z lepší stránky, jako nápovědu, že tento premiér své vize neuvádí v život.