Takzvané uprchlické kvóty před sedmi lety byly pokusem německé vlády utéct před vlastní neschopností. Angela Merkelová nakonec odmítla zavřít německé hranice před stovkami tisíc migrantů, kteří k ní proudili přes Maďarsko a Rakousko. U nás by bez tehdejšího pokusu Berlína prosadit kvóty silou na radě ministrů vnitra (kde proti tomu český ministr Milan Chovanec marně hlasoval) zřejmě ze sněmovny vypadl Tomio Okamura. Spolková kancléřka mu kvótami nevědomky připravila podmínky pro comeback. V odporu proti prvním kvótám se také restituovala visegrádská čtyřka, přes její odpor tenkrát kvóty neprošly. Ale zavádějí se teď, bez většího odporu a bez pozornosti, téměř se o nich nemluvilo. Právem?

Kvóty jsou jen jednou částí velké reformy azylového práva Evropské unie. O reformě se intenzivně jednalo od přelomu let 2015 a 2016, schválený návrh je nesen zásadou Méně ilegální, nepravidelné imigrace, více té legální. K odstrašení ilegálů by měla sloužit záchytná střediska na vnějších hranicích EU. Smyslem středisek je nepustit na terén Unie zájemce o azyl, kteří pocházejí z „bezproblémových“ zemí a v udělení azylu by nemohli ani teoreticky doufat, jen je po odmítavém verdiktu z Evropy nebude jak odvézt. V těch střediscích má panovat kasárenský, a kritici se obávají, že vězeňský režim. Posuzování v této první instanci by nemělo trvat déle než 12 týdnů. Možnost vůbec nepřipustit běžence k normálnímu azylovému řízení se ale týká jen menšiny z nich, ze zemí, z nichž v azylovém řízení dlouhodobě neuspěje aspoň 20 procent žadatelů – Srbsko, Albánie, Indie (z té ovšem kupodivu skoro nikdo neutíká)... Většina dnešních azylantů tedy touto první záchytnou linií projde. Opět tedy vznikne otázka, co s nimi, a jsme u kvót. Ministři vnitra se minulý týden dohodli na tom, že aspoň 30 tisíc žadatelů ročně bude z přetížených členských států, jako jsou Itálie nebo Řecko, přesídleno do členských států zatížených méně. To je minimum, zatímco maximum pro tzv. relokace žádné není.

Náš Vít Rakušan teď jako úspěch prodává to, že členský stát EU se z povinnosti přijmout nějakého žadatele o azyl bude moci vykoupit. Spodní hranice každého jednoho migrantského odpustku byla stanovena na 20 tisíc eur, tedy půl milionu korun. Rakušan to nazval „solidaritou bez povinných kvót“. Za krize, jaká byla třeba právě před těmi osmi lety, stejná rada ministrů vnitra České republice určila přijmout asi 2700 běženců. Kdyby se tato krize biblických rozměrů opakovala, může se tedy Praha vyplatit částkou 1,3 miliardy korun. Ani mezitím masová migrace do Evropy neustala, takže závazky v řádu stamilionů nám teoreticky mohou vznikat rok co rok. Jinou možností je poskytnout místo peněz své experty, know-how, policisty.

Zatím nám žádná z těchto povinností nevznikne díky tomu, že Česká republika loni po začátku války přijala statisíce Ukrajinců, z nichž u nás dosud pobývá přes 300 tisíc. Jenže tuto „ukrajinskou“ výjimku máme dočasně, a když ji Rakušan prodává českému publiku, snad ani neví, jak moc tím demonstruje, že heslo „po nás potopa“ je základní mentální nastavení jeho vlády skoro vždycky, když jedná v EU. Přijímáme pravidlo, které může a nemusí mít trvalé následky, ale nás to stejně zajímá jen v horizontu profesionálního politika, nějakých pět šest let.

Je dobré přijímat v humanitární nouzi běžence, vždycky se to ale má dít na základě politického rozhodnutí doma. Rada ministrů tu porušuje klasické pojetí státní suverenity, kdy si stát sám určuje, koho vpustí dovnitř a koho ne, a nikomu se z této své suverenity nemusí zpovídat ani vyplácet. Bez takové schopnosti přestává stát být řádným státem. Proto se Polsko a Maďarsko jako jediné z 27 členských zemí postavily proti, ačkoli věděly, že výsledek hlasování tím nezvrátí, a proto se politici z Polska a Maďarska svých českých kolegů udiveně ptali, proč se jejich vláda jen zdržela. Poláci a Maďaři budou už na summitu premiérů za dva týdny moci uplatňovat argument, že byli neférově převálcováni. Až do podzimu 2015 se totiž držela zásada, že o skutečně citlivých záležitostech rozhodují premiéři. Jenže ti na rozdíl od ministrů na radách mají právo veta. Česká vláda už nepovede bitvu s Bruselem, u nás ta bitva bude probíhat v Praze, mezi Babišem a Fialou. Podle všeho je v tom premiér „nevinně“, vládu totiž v některých ohledech nestačí řídit, a ministři pak mohou na evropských radách operovat s mandátem nikoli takovým, jaký jim předtím v řádné debatě vytyčila vláda, ale jaký jim připravilo jejich ministerstvo.

Na jiném místě tohoto vydání mluví o vztahu vysoké politiky a masového přistěhovalectví do Evropy dlouholetý ředitel německé kontrarozvědky Hans-Georg Maassen. K azylové reformě říká: 1) nebude to fungovat a 2) ani to nemá fungovat, establishment totiž masovou migraci ve skutečnosti chce. Maassen vyjmenovává několik jednoduchých kroků, jak ji zbrzdit. My jeho výčet můžeme ještě doplnit o velmi prosté a navíc pasivní opatření, totiž aspoň nezhoršovat situaci v některých zemích, z nichž se do Evropy tradičně prchá. Například v Sýrii obyvatelstvo doslova trpí pod sankcemi USA a Evropské unie, 90 procent Syřanů žije dnes pod hranicí chudoby, přičemž západní sankce byly nedávno dokonce vystupňovány (zájemce se víc doví ze zprávy zvláštní zpravodajky OSN Aleny Douhanové; vyšla loni v listopadu). Syrské sankce jsou přitom už dlouho jen výrazem geopolitické pomstychtivosti vůči autokratickému prezidentu Bašáru Asadovi za to, že odmítl prohrát s džihádisty a že si proti nim pozval Rusy. Byla to Sýrie, jejíž katastrofální poměry roku 2015 posloužily jako hlavní argument pro otevření hranic do Německa, a bez tohoto otevření bychom dnes zase neměli žádné kvóty 2.0. Ale tehdy se ještě humanitární katastrofa, která nás nutí odebírat členským státům EU další vrstvu suverenity, dala připisovat Asadovi. Dnes už se neargumentuje krvavým diktátorem, Asada jako důvod masové migrace třeba právě v Německu zastoupila – budete se divit, nebo možná nebudete – klimatická krize.