Předlistopadové rozsudky za opuštění republiky nelze hodnotit jako osobní či profesní selhání soudců, míní předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy. Vynést zprošťující rozsudek nad emigranty prakticky nebylo možné, a to ani s odkazem na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který soudci nemohli zohlednit. Angyalossy to uvedl ve vyjádření, které zaslala redakci Echo24 mluvčí soudu Gabriela Tomíčková. Veřejná debata o fungování předlistopadové justice, kterou vyvolala nominace Roberta Fremra na ústavního soudce, je cenná, ale přichází pozdě, uvedl pak v rozhovoru s ČTK předseda Ústavního soudu Josef Baxa.

„Samotná okolnost, že soudce vydal odsuzující rozsudek ve věci trestného činu opuštění republiky, proto nemůže být důvodem, který by soudce apriorně vylučoval z možnosti vykonávat soudcovskou funkci po listopadu 1989, tedy i v současné době,“ uvedl Angyalossy ve svém vyjádření. „Zmíněný pakt měl povahu mezinárodní smlouvy, ze které vyplývaly mezinárodněprávní závazky státu jako smluvní strany uspořádat své vnitřní zákonodárství tak, aby bylo v souladu s paktem, ale pakt sám o sobě nebyl ve vnitrostátních poměrech přímo aplikovatelný při posuzování jednotlivých konkrétních případů,“ uvedl také Angyalossy.

Opačný názor podle něj představuje projekci polistopadových principů na předlistopadové poměry. Současná ústava stanovuje, že mezinárodní smlouvy tvoří součást právního řádu, a pokud smlouva stanovuje něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Zavazuje tedy i soudce.

Předlistopadové zákony žádné podobné ustanovení neobsahovaly. Podle tehdejší ústavy byli soudci při výkonu funkce vázáni „jedině právním řádem socialistického státu“. „To, co bylo obsahem mezinárodní smlouvy, se mohlo stát součástí právního řádu pouze za předpokladu, že by obsah mezinárodní smlouvy byl transformován do vnitřního zákonodárství,“ doplnil Angyalossy.

Trestného činu opuštění republiky se dopustil ten, kdo bez povolení opustil území státu, případně československý občan, který bez povolení zůstal v cizině. Ustanovení odporovala mezinárodnímu paktu, avšak soudce rozhodující před listopadem 1989 neměl podle Angyalossyho žádnou možnost, jak jejich aplikaci obejít.

Osobní či profesní selhání soudce spatřuje předseda NS tam, kde je někdo odsouzen pro skutek, který se nestal, který spáchal někdo jiný nebo který nevykazuje zákonné znaky trestného činu.

„Relevantní závěr, že soudce takto selhal, je výsledkem řízení, v němž je jeho rozhodnutí přezkoumáno. Ve věcech, v nichž byli emigranti před listopadem 1989 odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky, se o taková pochybení soudců evidentně nejednalo,“ uvedl Angyalossy.

Debata přichází pozdě

Veřejná debata o fungování předlistopadové justice, kterou vyvolala nominace Roberta Fremra na ústavního soudce, je cenná, ale přichází pozdě, uvedl v rozhovoru s ČTK předseda Ústavního soudu Josef Baxa. V 90. letech se měla s vlastní minulostí důsledněji vypořádat sama justice. Později se otevřel široký prostor pro bádání historiků. Baxa také varoval před černobílým viděním minulosti, které považuje za nespravedlivé. „Nemyslím si, že jsme v situaci, že bychom měli paušálně říci, že lidé, kteří pracovali před listopadem 1989, mají být vyřazeni z veřejného života navždy,“ řekl Baxa.

Debata by podle Baxy neměla končit rozhodnutím prezidenta, zda Fremra jmenuje, anebo nejmenuje soudcem ÚS. „Je-li to takové naléhavé společenské téma, tak ta diskuse, bez emocí a bez spojení s nějakým konkrétním postem, by se poctivě vést měla. Protože minulost nás vždycky nějak dožene,“ řekl Baxa. Nejde podle něj o účtování nebo vyhazování lidí – na to už je téměř 34 let po převratu pozdě. Důležité je minulé události popsat, pojmenovat a proměnit ve zdroj poučení.

Baxa podle svého vyádření už na začátku 90. let usiloval o to, aby se justice, stejně jako celá společnost, postavila ke své minulosti poctivě, upřímně a včas. „Protože pokud to neudělá, tak to bude dělat někdo jiný za ni, místo ní, způsobem, který se justici nebude líbit,“ řekl Baxa s tím, že podobná situace v podstatě nastala nyní. Připomněl, jak rezervovaně se soudci před lety stavěli k informování veřejnosti o svém členství v KSČ. Jako předseda Nejvyššího správního soudu musel přesvědčovat i některé své tehdejší kolegy.

„Myslím si, že takhle důkladně se to mělo zkoumat dávno předtím, v minulých letech. Historici jistě nemuseli čekat na zadání od prezidenta republiky, ale mohli a měli bádat a popisovat ty děje a jevy, aby se o tom mohla vést společenská diskuse, protože je to důležité pro vyrovnání se s minulostí. Ono se to teď jaksi zkoncentrovalo na osobu jednoho soudce, na justici. Ale já si myslím, že chybí diskuse o roli všech, celé společnosti,“ řekl Baxa.

Případy opuštění republiky před rokem 1989 byly podle Baxy spíše „administrováním“ než souzením. Fakta bývala jednoduchá – buď někdo bez povolení uprchl do ciziny, nebo zůstal za hranicemi poté, co se měl vrátit. Podle zákona to byl trestný čin. Líčení trvala deset minut, tresty se zpravidla ukládaly s vědomím, že je nikdo nevykoná.

Řadoví soudci také podle Baxy neměli možnost si případy vybírat nebo odmítat. Spisy nejsou jednohubky na rautu, kdy si vezmete tu, která chutná, a druhou necháte být, konstatoval Baxa. „Pokud soudce nechtěl tyhle věci soudit, tak nemohl soudit nic. Musel prostě rezignovat,“ uvedl. Trestní soudci podle Baxy většinově nebyli nějací sluhové režimu. Soudili věci trestné ve všech dobách – krádeže, loupeže, znásilnění či vraždy. Zpolitizované procesy se soustředily k soudním funkcionářům, případně k vybraným a prověřeným soudcům, kteří v rámci očisty justice po roce 1989 většinou nedosáhli nového jmenování, anebo od soudů sami odešli.

Rozhodnutí o Fremrovi nechává Baxa plně na prezidentovi a nechce se vyjadřovat k tomu, zda by měl být zkušený trestní právník jmenován ústavním soudcem. V obecné rovině ale hovořil o principech lítosti, nápravy a odpuštění.

„Pořád si říkám, když člověk udělá v životě něco špatného, kolik dobrých skutků a jak dlouho ty skutky musí dělat, aby byl znovu přijat jako důvěryhodný a poctivý člověk. Neříkám, že by to mělo být zapomenuto, ale pořád mi tady chybí nějaká reflexe, nějaké odpuštění, což si myslím, že patří k životu,“ řekl Baxa.

Nominace Fremra

Veřejnou debatu o předlistopadové justici vyvolala nominace místopředsedy Vrchního soudu v Praze Roberta Fremra na ústavního soudce. Navrhl jej prezident Petr Pavel. Fremr těsně získal souhlas Senátu, pak se ale objevily nové informace o jeho působení v 80. letech a prezident odložil jmenování, dokud vše neprověří.

Kritici vyčítají Fremrovi zejména kauzu Olšanské hřbitovy, kde obžalobu zmanipulovala komunistická tajná policie, ale také trestání emigrantů za opuštění republiky ve více než stovce případů. Na to upozornili senátoři Marek Hilšer z klubu Starostů a Hana Kordová Marvanová (za ODS). Fremr měl mezi lety 1983 a 1985 soudit přes 100 lidí za opuštění republiky, tedy za emigraci. Zaznívá názor, že odsuzující rozsudky byly v rozporu i s tehdejším právem, protože odporovaly mezinárodním smlouvám, konkrétně paktu, v němž je uvedeno, že každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.

Pavel nechce Fremrovo jmenování uspěchat, bude jednat se senátory a situaci konzultovat s odborníky. „V okamžiku, kdy nebudou žádné další nové informace, přijmu rozhodnutí,“ řekl Pavel. Fremr uvedl, že prezidentův postup respektuje.