Po celý rok je čílko absolutně nenápadným keřem s naivně zelenými drobnými lístečky, který naprosto zaniká mezi gigantickými čepelemi baroty. Že nevíte, co jsou „čílko & barota“? Rostou spolu v patagonské divočině Jižní Ameriky a těžko hledat kontrastnější dvojku. Vzpomeňte si na listy lopuchů, které jste nosili coby deštníky jako děti, a násobte třeba deseti.

Jsou to obří listy vyskytující se na březích řek, nádržních svahů podél silnic a v různých drolinách tu či onde pod skálou, kde je aspoň trochu vlhčeji. S nimi se životem proplétá keř vypadající spíš jako zdrobnělá bezina, pronikající tu a tam mezi obřími listy. Někdy se až plazí, jindy zas přimyká. Baroty ovšem v zimě zatáhne, kdežto čílko jde jen spát a poměrně pozdě raší. Nejběžněji v druhé polovině léta čílko vykvétá zářivě červenými poupaty s fialově modrou korunkou uvnitř. Ano, tuhle kombinaci má velmi mnoho fuchsií. Přesto ona „fuchsiová“ barva je spíš lila, a to v různých studených odstínech. Inu, je tím vyjádřena jistá nepostižitelnost.

Fuchsie je v našich končinách považována za květinu kbelíkovou, kterou svalonoši odtahují s příchodem mrazíků do zimních zahrad. Tam se stává magnetem na molice, dotěrné bílé mušky, která otravují květinu, sedají do kafe i na rohlík. Jsou prostě poté úplně všude, ale květiny mají nejraději a o rohlík pranic nestojí, natož pak o kofein a podobné lahůdky. Co kdyby je zabil nikotin nebo tak něco, co zabíjí i nás, ale o poznání pomaleji. I když životní perspektiva molice je poněkud jepičí, tak to vyjde nastejno. Fuchsiové květy lemravě visí z keřů a velice dlouho neúnavně zdobí, až opadnou a plní podlahu svými ostatky. Existují stovky variet a málokdo při prázdninových toulkách unikl buchlovickému zámku, kde jich chovají sbírku. Ano, ano, odtamtud je znáte. Různě baňaté či rourkaté, velko- i drobnokvěté, v různě patetických barvách a zejména jejich kombinacích.

Čílko ovšem vydrží i venku, leč má to svá pravidla hry. Především musí jít o čílko magelanské, tedy posunující svou existenci dostatečně jižně v oblasti Patagonie na to, aby zde již v zimě panovaly nějaké ty mrazy, a bylo tak otužilé. V našich končinách to obecně s otužilostí není tak divoké a povahou keř je připraven zmrznout až k zemi. Velmi pozdě zjara, často až v květnu, posléze proraší v oblasti kořenového krčku a velice obyčejně vypadajícími výhony se snaží prorazit ostatní květenu. Jeho všednost a bylinná křehkost ho v tom poměrně zrazuje a snadno ho někdo ukopne či ušlápne. Ovšem má jednu nevídanou devízu, která jej nad jiné převyšuje. Stojí stranou mimo zájmy plží žravosti. Nevím, jak to čílko dělá a co v sobě má, ale sulcny se ho ani netknou. Možná že ty vaše ano, ale ty naše teda ne. Tenhle antigen by se měl exportovat do mnohé květeny, anžto slimům toho chutná přece jen až příliš mnoho.

Pěstování venkovních fuchsií je tedy především o jejich ukládání k spánku a jsou známa místa, kde s lehkým krytem rostou jejich keře celá desetiletí vcelku nerušeně a přežívají i velmi tuhé zimy. Základem je obvykle kupička listí, s kterou vycházejí tyto keře obvykle velice přátelsky a překvapivě pod nimi nijak nehnijí. Je ovšem důležité je zjara samozřejmě odkrýt a nenechat příkrov ležet na záhoně. Po jarním řezu také není špatné aspoň jeden výhon ponechat, aby člověk vůbec věděl, kde má čílko v květnu čekat. Mezi nejtvrdší sorty patří překvapivě téměř bílé a světle růžové variety, které i u nás dělají nízké keře. V průběhu léta nakvetou a celkem neúnavně pokračují obvykle až do mrazů.