Roku 1845, v časech dřevěných lodí a železných mužů, vyrazila z Londýna do Kanady objevitelská expedice vedená sirem Johnem Franklinem. Jejím cílem bylo prozkoumat takzvanou severozápadní cestu, potenciální plavební dráhu z Ameriky do Evropy, vedoucí kolem severního pobřeží severoamerického kontinentu. Pro námořní impérium, navíc v dobách, kdy žádný Panamský průplav neexistoval, by takové spojení bylo velmi užitečné.

Franklinova expedice skončila špatně. Celkem 129 mužů zmizelo v divočině a jediné, co po nich pozdější záchranné výpravy našly, bylo několik hrobů. Moře omývající severní břehy Kanady bylo příliš studené a severozápadní cesta se ukázala jako nereálný sen. Jednodušší bylo prokopat pevninskou šíji v Panamě a obnovit faraonský projekt průplavu mezi Středozemním a Rudým mořem na Suezu. Mezinárodní obchod začal proudit těmito novými cestami a na Severní ledový oceán se zapomnělo.

Časy se ovšem mění a s nimi i podnebí. „Malá doba ledová“, která začala ve vrcholném středověku a táhla se až do 19. století, dávno skončila; Arktida se zahřívá. Ledová pokrývka severních moří dávno není, co bývala, zmenšuje se její celkový rozsah i tloušťka. Vody kolem severních břehů Eurasie, Ameriky i Grónska začínají být lépe dostupné pro mořeplavbu i pro těžbu surovin.

A to znamená souboj o to, kdo v nich bude pánem.

Silná pětka

Severní ledový oceán se vesměs skládá z mezinárodních vod, takže teoreticky by zde mohla působit flotila libovolného státu. Prakticky mají značnou výhodu státy, které mají pobřeží přímo v Arktidě; plavba mezi ledovci vyžaduje dlouhodobou praxi a desítky let zkušeností. Tím pádem se celková sada zájemců o využívání Arktidy scvrkává na „velkou pětku“: Norsko, Dánsko (kvůli Grónsku), Kanadu, Spojené státy americké a Rusko. Šestý potenciální hráč, Island, je příliš malý na to, aby v této světové ledové lize mohl hrát stejnou roli jako ostatní. Bezvýznamný ale také není, protože islandské přístavy a infrastruktura mohou dobře posloužit lodím jiných států.

Kontrola nad moři je v mezinárodním právu odstupňována podle vzdálenosti od nejbližšího pobřeží, ale záleží i na charakteru mořského dna pod hladinou. Nejblíž k pobřeží jsou výsostné neboli teritoriální vody: maximálně dvanáct námořních mil (22 km). Na ně navazuje „přilehlá zóna“, dalších dvanáct námořních mil, kde už stát nemůže bránit plavbě cizích lodí, ale má právo je kontrolovat, zda nepřevážejí kontraband. Ještě dál sahá výlučná ekonomická zóna (200 mil = 370 km od pobřeží), kde má nejbližší stát právo těžit suroviny, lovit ryby a zřizovat různá technická zařízení. Teprve 200 mil od pobřeží začínají opravdové mezinárodní vody.

Tato číselná pravidla mají jednu zásadní výjimku, kterou je kontinentální šelf. Šelfy jsou zaplavené okraje kontinentu, mělké vody, jejichž dno ještě náleží ke kontinentální zemské desce. (Šelfy bývají bohaté na ryby.) Sahají různě daleko od pobřeží, velmi úzké jsou například na západním pobřeží Jižní Ameriky, kde se mořské dno velmi rychle propadá do hlubin. Naproti tomu celé Severní a Baltské moře se skládají z kontinentálních šelfů, stejně tak Beringův průliv mezi Ruskem a Aljaškou. A kontinentální šelf sahá od severního pobřeží Ruska velmi daleko směrem k severnímu pólu. Tím pádem si Rusko na tamní zdroje činí nárok.

Kde přesně šelf končí, by správně měla být vědecká otázka, ale samozřejmě se z ní stala otázka vysoce politická. Roku 2007 umístila ruská ponorka na mořské dno na severním pólu titanovou vlaječku Ruska. Naproti tomu Dánsko tvrdí, že podmořský Lomonosovův hřbet, mořské horstvo, které prochází skrze severní pól směrem k Sibiři, je přirozeným pokračováním grónských hor, a tudíž zakládá nárok na kontrolu značné části Severního ledového oceánu právě Dánům. Tyto spory jsou dosud nevyřešené.

Norsko a Rusko uzavřely roku 2010 smlouvu, která hranici jejich zájmů v Severním ledovém oceánu jasně stanovila. Na jedné straně mořské hranice leží norské Špicberky, na druhé ruské souostroví Země Františka Josefa. Hranice definovaná norsko-ruskou smlouvou ovšem končí u 85. stupně severní šířky. Vlastnické poměry v bezprostředním okolí pólu neurčuje.

Ropa, plyn, nerosty a plavba

V severních mořích je dost surovin k tomu, aby jejich těžba byla potenciálně zajímavá. Jsou tu zdroje uhlovodíků a fosfátů, měděné a titanové rudy, dokonce i uhlí. (Špicberky, jedno z nejsevernějších osídlených míst světa, byly původně velrybářskou kolonií, ale ve 20. století se změnily na „velkou uhelnou stanici“.)

Potenciálně zajímavá je ale i samotná vodní cesta kolem Sibiře, která by pro spojení mezi Dálným východem a Evropou byla o něco kratší než zdlouhavé putování Indickým oceánem. Také se tu, na rozdíl od notorické Malacké úžiny mezi Sumatrou a Malajsií, nevyskytují žádní piráti. Bez ledu je jen pár měsíců v roce, ale v provozu se dá udržovat podstatně déle za pomoci ledoborců. Provoz na ní pozvolna roste, ale zatím je proti tropickým mořím mizivý. V roce 2021, posledním roce míru, využilo tuto cestu celkem 85 lodí, které převezly necelé tři miliony tun nákladu.

Oteplování Arktidy je pro sibiřskou cestu výhodné; jak ledu ubývá, její využitelnost pro plavbu roste. Tuto výhodu ovšem v posledních dvou letech více než vyvažují geopolitické komplikace, které jsou důsledkem ruské invaze na Ukrajinu. Celá cesta podél Sibiře vede ruskými vodami a všechny přístavy, kde může proplouvající loď doplňovat zásoby či zakotvit k nouzové opravě, jsou také ruské. Pro lodě plující pod západními vlajkami nebo vezoucí západní zboží jde tedy o území, kterému je lepší se vyhnout. Nenahradí-li je lodě čínské, nebude mít početná flotila ruských ledoborců v nejbližší době příliš mnoho práce.

Manévry na sněhu

Tradice vojenského využití Arktidy sahá do druhé světové války. Náskok v něm měli Spojenci, vozící za pomoci dlouhých konvojů válečný materiál do Murmansku a dalších sovětských polárních přístavů. Užitečná byla Arktida i pro předpovídání počasí, protože některé jevy, ze kterých se dá odhadnout budoucí počasí v Evropě, tu nastávají o pár dní dřív. Proto se o vybudování utajovaných meteorologických stanic na arktických pobřežích snažili i Němci. Nejvzdálenější z nich stála na sovětských ostrovech Země Františka Josefa a nikdy nebyla Sověty odhalena. Po roce provozu musela být její posádka evakuována ponorkou, protože vojáci onemocněli po požití medvědího masa.

Po druhé světové válce se ani Arktidě nevyhnuly závody ve zbrojení mezi východním a západním blokem. Sověti používali arktické pustiny jako jadernou střelnici a na souostroví Nová Země odpálili v říjnu 1961 největší nukleární nálož všech dob, Cara Bombu. Vojenské základny začaly vyrůstat i ve zmrzlé tundře na severu amerického kontinentu. Jedna z nejvýznamnějších, Thule, stojí v severním Grónsku. I v zimě tu slouží zhruba pět set vojáků.

Za studené války byla Arktida silně střeženou oblastí, protože právě přes severní pól vedou nejkratší trasy pro raketový útok mezi supervelmocemi; čím kratší trasa, tím kratší doba letu, tím i kratší čas pro varování cílových měst, že se blíží jaderné bombardování. Po roce 1989 byla arktická infrastruktura z rozpočtových důvodů osekána a v provozu zůstaly jen větší základny. Na ruské straně byly škrty rozsáhlejší.

Období politického tání po pádu Sovětského svazu však definitivně skončilo roku 2014, po ruské anexi Krymu. Na dálném severu se opět začala konat velká vojenská cvičení. Američtí vojáci si v Norsku oprašují své schopnosti boje v arktických podmínkách, Rusko zase posiluje svoji severní flotilu a obnovuje dávno zavřené sovětské základny. Po ruské invazi na Ukrajinu se přestala scházet Arktická rada, hlavní politické těleso, které sloužilo ke koordinaci zájmů všech severských zemí. Od té doby se komunikuje podrážděnými depešemi – nebo i jinak.

Už v dubnu 2021 byl přerušen jeden z hlavních komunikačních kabelů ležících mezi norským souostrovím Špicberky a norskou pevninou. To ještě mohla být náhoda, kabely lze poškodit i neúmyslně. V lednu 2023 ale Norové přišli o další důležitý kabel; a to už úplně jako náhoda nevypadá, právě na Špicberkách totiž stojí jedna z největších satelitních komunikačních základen NATO, která udržuje kontakt s družicemi na polárních drahách. Konkrétní zodpovědnost za přerušení kabelu ovšem Norsko nikomu nepřisoudilo.

Rusko má v arktické oblasti o něco víc základen než NATO. Personální situace se ovšem v létě 2023 naklání spíš ve prospěch Západu. Ukrajinské bojiště si vyžádalo řadu obětí z řad ruských profesionálních vojáků a na Ukrajině bylo fotograficky zdokumentováno i několik kusů zničeného arktického vybavení. Země NATO mezitím oživují staré zavřené základny a připravují rekonstrukci jiných. Masivních investic se má dočkat i základna Thule, kde má být postaveno několik nových radarů.

Horké války na studeném severu se snad nedočkáme, ale ani mezi plovoucími ledovci už nepanuje dřívější mír. Tamní obyvatelstvo se rozrůstá a většina těch nově příchozích na sobě nosí uniformu.